Překážky dialogu
Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2002/2 (Studie)
Stručná typologie
Stručná typologie
S kým mám dnes mluvit? Zlo bičuje svět a není mu konce.1
Ničení druhých
Dialog může mít velmi malou šanci především v těch sociálních podmínkách, v nichž je člověk od útlého věku příkladem i radou vychováván k tomu, aby zabíjel; v nichž je veden k přesvědčení, že nějak odlišní lidé - příslušníci jiných národů nebo jiných sociálních skupin, stoupenci jiných náboženství apod. - mají hodnotu hmyzu. Poměrně malou šanci může mít dialog i u těch osob, které samy byly od raného dětství vitálně ohrožovány a na tento stav si zvykly jako na standardní způsob lidské koexistence.
Mnohokrát denně byly slyšet pohrůžky: ukopnu ti hlavu, vykopu ti všechny zuby, ukopu vás apod. Tyto hrozby se ozývaly i jako odpověď na normální dětské otázky.(...) Nejčastěji však paní S. vyhrožovala dětem zabitím: mlč, nebo tě zabiju, ještě jednou mi budeš brát jídlo a zabiju tě, apod. (...)2
Pohotovost k ničení je vyšší než pohotovost k dialogu, není-li ve vyhraněném sociálním kontextu na vybranou: Buď zabiješ, nebo budeš zabit. Je známo, že aktivně prožívaný válečný stav časem působí ztrátu normálního lidského vědomí viny a normální lidské citlivosti. Jen za těchto předpokladů ovšem lze v některých sociálních kontextech vůbec přežít. 3 Proto v nich zabíjení druhých lidí není zakoušeno jako deviace, ale jako každodenní nutnost a jako technická dovednost. Tento způsob života, na nějž je často vázáno potvrzení základního významu vlastní existence v daném etnickém, politickém či soukromém společenství, činí z vražedného chování stereotyp nakonec nezávislý na aktuálním stavu ohrožení.
Možný pokus o dialog tu lze opřít nejen o nutnou obranu proti zlu, ale zásadně i o hlubokou odpovědnost za vraždícího člověka:
Tvář bližního v jeho pronásledovatelské nenávisti (...). Podrobit se kvůli druhému není absolutní trpělivost, leda že ´kvůli druhému´ je už ´pro druhého´. (...) Přejít od utrpěné potupy k odpovědnosti za pronásledovatele a v tom smyslu od utrpění k pykání za druhého. (...) Subjektivita jakožto jiný v témže - jako inspirace - je zproblematizování všeho tvrzení ´pro sebe´, všeho egoismu. (...) Zproblematizování, které není nezdarem! Subjektivita subjektu je odpovědnost. (...) Odpovědnost předcházející dialogu, výměně otázek a odpovědí, tematizaci Řečeného, které se staví nad mé zproblematizování druhým v blízkosti a které v Říkání odpovědnosti vystupuje jako odstup.4
Konstatování, že to, co se právě děje, je bezpráví, může být to poslední, co se člověku ještě podaří vyslovit. Avšak aktem nemlčení se konec lidského života přehodnocuje - z nesmyslné smrti ve smysluplnou oběť: zavražděný nepřijal status bezprávného objektu, ale vnesl do situace etické měřítko, které je předpokladem dialogu. Odmítnutím monologického scénáře vraha uvedl do dění prvek duchovní výzvy. Tento prvek je smysluplný nezávisle na tom, zda se jeho krátkým problesknutím něco vnějšího okamžitě změní.
V situačním vítězi může tato konfrontace (...) vyvolat z hlubin jeho duše zcela nečekaný pocit viny; náhlé vědomí, že jedná proti bytí, proti smyslu, proti hodnotám, které by v nezávislosti na situaci patrně naopak bral za své, vědomí, že konec konců jedná sám proti sobě.5
Zpravidla je však k zastavení destrukce a k navození kontextu dialogu potřebná širší lidská solidarita. V mnoha společnostech a společenstvích je samozřejmostí. Prosadí se i v planetárním měřítku? Nakolik ji lze utvářet systémově a nakolik bezprostředními osobními vztahy?
Na základě solidarity lidí orientovaných k dialogu se i běžnou instituční cestou otvírají možnosti pozoruhodné osvobozující transformace ničivých lidských sklonů skrze očistné osobní vzepření se proti původnímu determinujícímu kontextu:
(Klienti) zjišťují, že si počínali stejně brutálně a ničivě jako matka, která si přála jejich smrt, nebo otec, který je mlátil a zneužíval. (...) Na rodičovské poselství ´jsi nechtěný, neměl jsi žít!´ odpoví: ´Ne, mám právo na život, i když jste mě nechtěli. Chci žít a žiji.´ (...) Agrese uvolňují životní síly a vedou k pokroku, když nejsou reakcemi na příkoří, vždy znovu hledajícími odplatu. (...) Přítomnost a budoucnost může být smířením s minulostí zcela nově uspořádána. (...) Přikázání lásky k nepřátelům je absolutní nutnost, chceme-li přežít.6
Ovládání druhých
Zatímco dominantní osou bezprostředně ničivého jednání je polarita života a smrti, je hlavní dynamizující dimenzí ovládání protiklad moci a bezmoci.
Na rozdíl od nezaujatého a dialogu otevřeného výkonu legitimní moci (úřední, vychovatelské apod.) je ovládání - fyzické, politické, ekonomické, ideové aj. - vyznačeno sebestředností zneužité moci a následnou krutostí, ponižováním a extrémním omezováním druhých. Ovládání nesměřuje bezprostředně k jejich likvidaci, neboť jeho podmínkou je trvající existence ovládaných. Udržuje je ovšem v takovém postavení, které nepřipouští dialog; připouští jen přijetí vůle ovládajícího, případně i jeho pocitů a myšlenek. Paradoxním prostředkem tu může být i „laskavost“: druhý člověk je zotročen „pro jeho dobro“.
Základními komponentami ovládání druhých jsou ve směru k druhým tendence k sadistickému vytváření závislosti a v opačném směru více či méně nápadné narcistické sebezbožštění.
Jádrem sadismu, které je společné všem jeho projevům, je vášeň mít absolutní a neomezenou vládu nad nějakým živým tvorem, ať jde o zvíře, dítě, muže či ženu. (...) Člověk, který naprosto ovládá jiného živého tvora, (...) vystupuje vůči němu v úloze boha.7
Konstruktivní síla těch, kteří nechtějí být ovládáni a jsou schopni nabídnout dialog, vychází ze tří předpokladů. Prvním je zásadní vlastní odstup od automatismu kompenzačních tendencí. Právě tyto tendence - úsilí přeměnit svou výchozí „bezmoc“ v triumf sebestředné moci - jsou hybnou silou vzniku sadismu;8 neumožnily by víc než stejnou hru v jiném obsazení. Druhým předpokladem dialogické změny situace je schopnost radikální vnější a vnitřní sebeobrany: schopnost důsledné pasivní rezistence, kritického myšlení a projevování, a navázání kontaktu s nezávislým okolím (je-li dostupné); to všechno však může vycházet jen z autentického vědomí vlastní lidské důstojnosti. Třetí předpoklad navození dialogu spočívá v přiznání téže lidské důstojnosti i ovládavému protějšku,9 který u sebe zná jen onu trapnou masku převahy, kterou si sám stvořil. Nabídka dialogu může stát jen na těchto osvobozujících základech.
Dialogická vnitřní proměna ovládajícího je však obtížná zejména tehdy, je-li jím nikoli jen jednotlivec, ale zájmově semknutá skupina lidí - stmelená společnou vinou a neetickou ideologií - nebo zneužitá instituce (armádní, zdravotnická, byrokratická apod.). Je-li vůdčí osobnost nekriticky podporována širším okruhem lidí, pak se tu uzavírá interpersonální svět fikcí a násilí, vzniká fenomén kolektivního narcismu, v jehož rámci se citlivost vůdce na jakékoli zpochybnění jeho osobních kvalit nebo jeho záměrů automaticky transformuje v kolektivní sadismus jeho přívrženců a dalších neuvažujících či zastrašených osob.
Na rozdíl od veřejného prostředí - v němž je každý exces touhy po moci zdaleka viditelný - poskytují některé relativně uzavřené oblasti pro tuto ctižádost sice menší, ale poměrně nerušený prostor. Nejen vězeňství, policie, školství a ostatní složky represivního a výchovného aparátu, ale zejména léčebná a sociální zařízení - pro přestárlé lidi, pro duševně nemocné, pro opuštěné děti, pro invalidy, pro nevyléčitelně nemocné apod. - představují zvenčí poměrně těžko kontrolovatelný prostor pro eventuální uplatnění šikanující krutosti. Avšak nechybí-li odvaha k dialogu, je v civilizované společnosti v zásadě možné otevřít jakékoli podezřelé prostředí a vrátit trpícím lidem důstojnost a možnost autentického osobního projevu. Dialog je mimo jiné bezprostředním způsobem komunikace faktu, že nikdo není pro nikoho bezprávným majetkem a že lidské vztahy zakusitelně existují.
Parazitování na druhých
Tato překážka dialogu ochromuje dialog v samém jeho jádru, deformací jeho principu - dávání a přijímání.
Parazitující „přijímání“ je specifické tím, že se děje zpravidla bez souhlasu toho, kdo „dává“. Ale i v případě dobrovolnosti nebo iniciativně pozitivního vztahu ze strany dávajícího probíhá toto „přijímání“ na bázi skrytě či otevřeně nepřátelského vztahu k tomu, kdo dává. Opačný proces, sporadické parazitující „dávání“, je podmíněn výlučně potenciálním prospěchem „dávajícího“.
V kontextu dialogu je tedy parazitování na druhých výrazem neporozumění nejvlastnějšímu smyslu lidského přijímání a dávání. Toto neporozumění je tu patrné i z postoje pohrdání vůči tomu, kdo přijímá se spontánní vděčností a úctou, a dává s radostí.
Komunikace parazitujících osob se tak jeví jako omezená principem destruktivní symbiózy. Nezištná náklonnost k druhému přitom nemá velkou šanci ani uvnitř takto utvářených společně jednajících zájmových skupin.
Etiologická interpretace tu hovoří o nezvratném poškození vlivem citové deprivace v dětství.10 Jejím následkem jsou výrazná specifika psychosociálního a kulturního života:
Lidé a svět jsou pro deprivanty nástrojem, nikoli jevem o sobě, majícím niternou, na pozorovateli nezávislou hodnotu. (...) Základním znakem ofenzivního deprivantství je soustavné netvořivé prolamování kulturních zábran. (...) Zprimitivnění a zkreslení všeho, čeho se dotkne - uměleckého, literárního, právního, vědeckého, filosofického i religiózního života společnosti, stejně jako myšlení, citového života i schopnosti rozlišovat dobro od zla v životě jedince. (...) Programy organizací (...) vyplňují prázdnotu po zničené možnosti být sám sebou. 11
Ve stopách parazitismu se lze setkávat jen s troskami nebo se zneužitím převzatého. Od běžného rebelujícího dospívání k samostatnosti se parazitování na druhých tragicky odlišuje nejen absencí tvořivého učení a originální seberealizace (místo nichž nastupuje předstírání a napodobování) a nejen neschopností milovat (jež je přehlušována exhibicí a brutalitou), ale především velmi obtížnou dialogickou oslovitelností. Jako by ono rané negativní naprogramování člověku takřka „vzalo duši“: Nabídka dialogu je považována za nesrozumitelnou provokaci - není čím na ni pozitivně odpovědět. Leda že by kdysi zmrzačený člověk - zázrakem, který nikdy nelze úplně vyloučit - opravdu chtěl a mohl začít úplně znovu.
Lhostejnost k druhým
Jakýsi muž, který se dopustil násilného činu, prý na otázku „Toho druhého člověka to muselo bolet, ne?“ odpověděl: „To mě nezajímá - on není já.“
Lhostejnost k druhým je příznakem absence či zhroucení základní komunikační osy já - ty: smysl tu má jen myšlení, pocity a vůle mého já; vžívat se do druhého je nesmysl. Je-li silnější on, jsem nucen mu do příslušné míry ustoupit; je-li slabší, pak je tomu naopak.
Tato logika může být zabalena i do poměrně náročných kulturních forem, aniž se v jádru změní. Člověk může projít životem v začleněnosti do konvenčních vazeb, v nichž jsou slabší bez problémů ponecháváni osudu nebo odstraňováni z cesty a v nichž se vzájemná lhostejnost „silných“ může docela pohodově vyrovnávat. Pozornost a péče tu probíhá na základě oboustranně výhodné výměny a společně dosahovaného prospěchu.
Skrytá hlubinná osamělost a vyprahlost tohoto individualistického a chladného života je neoddělitelně provázena nutkavou kompenzační touhou po překračování bariér izolovaného já náhražkovými způsoby. Toto já, které jakoby nezná nebo nechce znát opravdovou cestu k druhému, má potřebu čas od času se extaticky rozpustit v prožitcích alespoň iluzorně rozostřujících hrany všudypřítomné lhostejnosti; překročit vlastní i cizí nevztahovost v zážitcích umožněných alkoholem, drogami, neosobním sexem, některými druhy práce a sportu, některými meditačními technikami, nebo i vášnivým nakupováním, sledováním televize atd., až po vzrušující agresivní činy. Právě takové události, jako je třebas „nevysvětlitelná“ vražda ve „spořádané“ rodině, lze interpretovat jako krajní chaotické pokusy o rozbití stereotypů vlastní a cizí lhostejnosti.
Dospívající chlapec vyprávěl, že chodil po městě s „nožem v rukávě a přitom bodal do kolemjdoucích“. Těšilo ho pozorovat smrtelný strach v obličejích obětí. Zatahoval také do postranní uličky psy a zabíjel je svým nožem „jen tak pro zábavu“. Jednou s důrazem řekl: ´Myslím, že ti psi opravdu cítili, že jsem je bodal nožem.´ (...)
Šestnáctiletý žák (...) se sám udal na policii, že zastřelil své rodiče, protože chtěl zjistit, jaké to je někoho zabít. (...) Když někoho zabijeme, dá nám to možnost zažít, že existujeme a že můžeme zapůsobit na jiného člověka. 11
Nedialogické způsoby překonávání osobní bezvztahovosti se však pochopitelně míjejí svým účelem: ústí do prázdna a vyvolávají novou frustraci. Proto se často stávají orgiastickou obsesí nebo stále znovu opakovanou rituální hrou, která však zpětně stále znovu potvrzuje jakoby fatální nezměnitelnost výchozího stavu vlastní lhostejnosti, v němž pohodlná setrvačnost života ve vyjetých kolejích není kvůli nikomu podstatněji korigována, natož obrácena jiným směrem nebo tvořivě přebudována. A nezáleží-li člověku na druhém alespoň částečně kvůli němu samému, zeje mezi ním a druhým - navzdory povrchní komunikaci - stále hluboká propast. Z ní se kromě dosud společně sdílených způsobů rutinního a konvenčního odreagovávání může kdykoli vynořit i „nepochopitelně“ ničivý čin nebo „překvapivá“ pasivní nezúčastněnost, stane-li se druhému něco zlého. Je to banální svědectví o nepřítomnosti bytostných lidských vztahů.
V této situaci se často teprve prostřednictvím hlubší duševní a duchovní krize může na troskách komunikační rutiny zrodit odvaha k eticky zakotvené vzájemnosti.
Závěr
Hlavní překážky dialogu je možno vnímat jako součást obecné lidské situace. Zároveň je však možno zakoušet a uskutečňovat dialog jako dění, které tyto situační závislosti překračuje a proměňuje.
