Papež zpovědníkům

Číslo: 2002/2 (Praxe)

ZENIT 22.3.02

Ve svém obvyklém pozdravu kněžím k Zelenému čtvrtku vyzval Jan Pavel II. kněze, aby znovu objevili význam svátosti smíření. Po letech krize se tato svátost zase vrátila do vědomí lidí, jak to ukázal světový týden mládeže v Římě 2000. Vyzval je k vyváženému konání této služby, která

trpí vlivem dvou přehnaných postojů, laxismu a rigorismu. Rigorismus neodpovídá první části příběhu se Zacheem - vstřícnému milosrdenství, jež pobízí k obrácení a oceňuje i nejmenší pokroky v lásce, protože otec je ochoten dělat i nemožné, aby zachránil ztraceného syna. Druhé přehánění, laxismus, nebere na vědomí, že celá spása, nejen její nabídka, ale i přijetí, člověka skutečně uzdravuje a pozvedá, zahrnuje správný příklon k požadavkům Boží lásky. Kdyby Zacheus vyslechl Pána ve svém domě a nedospěl k postoji otevření se lásce, k nápravě zla a k pevnému předsevzetí začít nový život, nebyl by dostal v nitru odpuštění, jež mu Pán v tak veliké vstřícnosti nabídl.

Papež zdůrazňuje, že

je vždy třeba dbát na zachování správné rovnováhy a neupadat do žádného z obou extrémů. Rigorismus naléhá a odráží. Laxismus odpouští a klame. Služebník odpuštění, který ztělesňuje penitentovi tvář Dobrého pastýře, musí vyjadřovat stejnou měrou vstřícné milosrdenství i uzdravující a smiřující odpuštění. Na základě těchto zásad má kněz úlohu rozeznat při rozhovoru s penitentem, zdali je připraven pro svátostné rozhřešení. Pokud se nevyskytuje opačný dojem, může kněz vycházet z toho, že penitent při vyznání hříchů má nad nimi pravou bolest a odpovídající předsevzetí polepšit se. Je ovšem jasné, že když zpovědník zjistí opak, má povinnost sdělit penitentovi, že ještě nedozrál k absoluci. Kdyby byla udělena někomu, kdo výslovně prohlásí, že se nechce polepšit, stal by se obřad iluzí. Mohl by mít příchuť téměř magického úkonu, jenž by mohl vyvolat zdání pokoje, ale jistě by nemohl způsobit hluboký mír svědomí, zaručený hlubokým vnitřním mírem.

Ve světle toho, co bylo řečeno, se také jeví jako lepší řádná cesta svátostného smíření v osobním setkání kněze a penitenta, zatímco generální absoluce by měla zůstat výjimkou. Obnovme i my znova pro sebe plni radosti a důvěry tuto svátost! Prožívejme ji především jako vlastní hlubokou potřebu a stále znovu žádoucí milost, abychom získávali sílu a elán pro svou cestu svatosti a pro svůj úřad.