Očistec

Autor: Giuseppe de Rosa - Překlad: František J. Holeček - Číslo: 2002/2 (Články)

Civilta Cattolica, 1992, III, 111-120 (část).

Nauka o očistci působí obtíže katolíkům, kteří, aniž by si to možná uvědomovali, jsou ještě pod vlivem lidové „představivosti“, která - a to znovu zdůrazňujeme - nepatří k dogmatické nauce o očistci. Těmto katolíkům chceme ukázat způsob, jak pochopit očistec, který je po našem soudu plně přijatelný. My katolíci věříme z víry, že očistec existuje; zamyslíme-li se ale hluboce nad lidskou zkušeností, uvědomíme si, že je naprosto rozumné, aby očistec existoval. Trojjediný Bůh je nekonečnou svatostí a čistotou a jedině svatá a čistá bytost může hledět na Boha a navázat s ním tak hluboký vztah, jaký má syn vůči otci. Proto Písmo praví, že žádný člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu: člověk je totiž hříšník a nemohl by předstoupit před nekonečnou svatost Boha, aniž by jí byl tak řečeno „sežehnut“. Odtud plynul strach „vidět Boha“ (Ex 20, 18-19), který má židovský lid, který si je vědom, že je lidem hříšníků. Proto jsou nazýváni „blaženými“! ti, kdo mají „čisté srdce“, neboť „uvidí Boha“ (Mt 5, 8).

Z toho plyne, že duše, která se odděluje ve smrti od těla, musí být - aby mohla být připuštěna k blaženému patření na trojjediného Boha - dokonale čistá, tedy zbavená všech forem sebelásky a sobectví, všech špatných náklonností a sklonu k hříchu, všeho nezřízeného přilnutí k tvorům a vší poskvrny hříchu. Lidská osoba, i když umírá v Boží milosti, tedy ve víře, naději a lásce, a je tedy ve společenství s Kristem a v lásce Otcově, s sebou přesto nese zbytky skvrn, které v ní zanechaly těžké hříchy, i když byly odpuštěny prostřednictvím svátosti smíření.

Ve skutečnosti se každý člověk, i křesťan, který je navyklý žít v milosti Boží, dopouští ve svém životě mnoha lehkých hříchů, to znamená hledání sebe sama, vlastního pohodlí a zájmů; lenosti v dokonalém plnění vlastních povinností; marnivosti v touze po zdání, ovládání druhých a prvenství; neschopnosti milovat druhé a sloužit jim; pýše; tvrdosti srdce v posuzování druhých; nedostatku pochopení a soucitu s jejich utrpením a potřebami; ale i v nepřiměřeném lpění na pozemských statcích, rozkoších a radostech a neschopnosti zříci se jich, i když je toto zřeknutí nutné vzhledem k lásce a službě Bohu a prospěchu druhých; v navyklé polovičatosti, s níž žijeme křesťanský život bez skutečného nasazení, spíše ze zvyku a protože se to od nás očekává, než ze skutečné a hluboké lásky k Pánu.

Tak předstupuje křesťan na konci života před Boha s těžkým břemenem lehkých hříchů a zbytků a skvrn, které v něm zanechaly odpuštěné smrtelné hříchy. Jistě by je mohl smazat akt dokonalé lásky; ale kdo je schopen takového aktu než jen ten, kdo žil ve svém životě v lásce, tedy ve stálém a úplném darování sebe sama Bohu a bratřím, v heroicky přijímaném utrpení, v oběti sebe sama, která by zašla až k mučednictví? Tak vidíme, že je nutné, aby duše prošla intenzivním a hlubokým očištěním, než bude moci hledět na Boha: stav očišťování, kterým je právě očistec tedy nemůže neexistovat.

Ale jak k tomuto očištění dochází? To nevíme. Druhý lyonský a Florentský koncil hovoří o „očistných trestech“ (poenis purgatoriis), které mohou ulehčit přímluvy živých věřících; ale neříkají v čem tyto „tresty“ spočívají. Druhý vatikánský koncil říká jen to, že se někteří zesnulí věřící očišťují (purificantur) a že církev za ně přináší „své přímluvy“ (Lumen gentium 49-50). Mnozí církevní otcové a mnozí teologové tvrdí, že k očištění dochází prostřednictvím „reálného“ ohně, ale to není pravda víry a nenáleží to tedy ke katolické nauce o očistci. Snad je možno se jistým způsobem přiblížit tajemství očištění, zvážíme-li, že v soudu, který následuje po smrti, si lidská duše plně uvědomuje svou nečistotu a současně i nekonečnou svatost Boží: na jedné straně cítí, že Bůh je svrchované štěstí, po němž touží celou svou silou; na druhé straně cítí, že se nemůže spojit s Bohem, protože ji vzdaluje jeho svatost. Touha spojit se s Bohem pak představuje pro duši mimořádně bolestný trest. Ten je tím těžší, čím více duše zakouší velikost a šíři svého stavu nečistoty, a tedy i vzdálenosti od Boha: tím více pociťuje rozpor mezi vlastním bytím a Bohem, čím více si uvědomuje své oddělení od Boha, po němž svrchovaně touží, způsobené vlastní vinou.

Tato bolest z oddělení od Boha je očistným trestem, protože je jako oheň, který v duši ničí to, co ji drží vzdálenou od Boha, tedy zbytky hříchu, tendence ke zlému a lehké hříchy, které jsou v ní přítomny ve chvíli smrti. Nejde tedy o trest, kterému by se duše chtěla vyhnout. Přeje si naopak, aby byla očištěna, aby mohla být připuštěna k hledění na Boha, a proto s radostí přijímá, aby v ní oheň Boží svatosti zničil to, co jí brání vstoupit do nekonečné blaženosti. Ve skutečnosti, je-li stav očištění pro duši dosti bolestným trestem, je vždy mírněn radostí, že bude navěky spasena, a jistotou, že se stále více přibližuje chvíli, kdy bude moci hledět Bohu tváří v tvář. Tak duše, zatímco roste v lásce, žije v naději na věčné štěstí.

Je proto hluboce mylné uvažovat o očistci jako o jakémsi „zmírněném“ pekle a každé „zpekelnění“ očistce, k němuž občas dochází nebo docházelo v lidovém kázání nebo lidové „představivosti“, je třeba odvrhnout. Duše ve stavu zavržení (pekla) totiž žije z nenávisti k Bohu a z přilnutí k hříchu; a zvláště žije v zoufalství, protože ví, že stav jejího zavržení se nikdy nebude moci změnit. Duše ve stavu očištění (očistce) však žije v lásce a touze po Bohu, a jejím nejhroznějším utrpením je právě skutečnost, že ji Boží svatost vzdaluje a tak očišťuje od břemene jejích hříchů; žije v jistotě, že je spasena, a v naději, že její očistný trest bude mít svůj konec a bude moci být připuštěna k hledění na Boha; žije v radosti, že Bůh si ve své lásce přeje očištění, aby ji učinil více hodnou podílet se na Jeho nekonečné radosti.

Jistou analogii očistných trestů můžeme shledat ve zkušenosti křesťanských mystiků, kteří nebyli povzneseni k dokonalé jednotě s Bohem jen čistě Boží milostí, ale poté, co prošli velkými a nevýslovnými utrpeními, která svatý Jan od Kříže nazval „temné noci“ smyslů a ducha: utrpeními, která je očistila až v největší hloubce ducha ode všeho, co se v nich stavělo proti spojení s Bohem a Jeho láskou. Počínaje svatou Kateřinou Janovskou (1447-1510), velcí mystici, jako svatá Tereza z Ávily, svatý Jan od Kříže, svatá Veronika Giuliani, viděli ve svých bolestných mystických zkušenostech cosi podobného očišťování v očistci. Jde však o intuice, jež, jakkoli mohou být hodnotné, tvoří součást lidské zkušenosti, zatímco očistec je skutečností, která lidskou zkušenost překračuje a tvoří součást neproniknutelného Božího tajemství. Pravdou zůstává, že pro správnou představu o očistci je třeba vzít v potaz Boží svatost a rány, jež hřích zasazuje lidské osobě, jejichž závažnosti si lidé nejsou vědomi, snad s výjimkou mystiků, kteří si je v jisté míře uvědomují. Ve skutečnosti je očistec zahrnut ve vůli Boží lásky očistit člověka, aby byl učiněn hodným podílet se na jeho radosti, ale i v lásce člověka k Bohu. Protože si člověk přeje hledět na Boha, cítí, že se tak nemůže stát, aniž by se dokonale očistil, a proto se rád dává očistit ohněm lásky.