O hříchu, který je k smrti (srov. 1Jan 5,16c)

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2002/2 (Články)

Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti. Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili (1Jan 5,16).

Co je to hřích k smrti na rozdíl od hříchu, který k smrti není? Nabízí se odpověď otázkou, co je to smrtelný hřích? Populární odpověď by v duchu tradičního katechismu zněla: zcela vědomé a zcela dobrovolné přestoupení Božího zákona v důležité věci. Biblicky vzato je to hřích, který měl být podle izraelského trestního práva trestán tělesnou smrtí. Takových hříchů byla celá řada. Mojžíšův Zákon znal mimo jiné také upálení zaživa (tento trest měl stihnout dceru izraelského kněze, která se oddala chrámové prostituci).

Z těchto slov především vyplývá, že jsou různě závažné hříchy. Pokud bude někdo hřešit k smrti, autor nežádá za takového se modlit, nezakazuje to však. Protože je náprava každého hříšníka možná, dokud žije, vypadá autorovo stanovisko vůči hřešícímu k smrti jako předčasná rezignace. Sdělení, jak se má bratr chovat k hřešícímu k smrti, má smysl jen tehdy, je-li schopen poznat stupeň závažnosti hříchu.

V době současného rozjitřeného boje proti trestu smrti se takové údaje těžko snášejí. Mají však svou logiku. Určité delikty vylučovaly svou závažností pachatele ze středu Izraele jako ohnisko nákazy, ohrožující zdravý organismus. Tím delikvent zahynul sociálně. Protože Izrael tvořil životodárné společenství, za jehož hranicemi nebylo možno Boha chválit, zahynul také duchovně. Pokud putoval Izrael na poušti, následovala po sociální a duchovní smrti nevyhnutelně smrt fyzická, i kdyby se pachatele nikdo nedotkl. Na fyzickou smrt popravou možno hledět jako na dovršení sociální a duchovní smrti, případně urychlení smrti přírodou ve vražedných životních podmínkách. Janův list ovšem nemyslí smrtí smrt fyzickou, docílenou popravou, nýbrž v protikladu k životu, kterým nemíní pouze pozemský fyzický život, smrt duchovní, kterou si pachatel způsobí před Božíma očima sám.

Hřích k smrti, ztotožněný se smrtelným hříchem, připomíná nejtěžší hřích na stránkách evangelia, rouhání Duchu Svatému (Mk 3,29par). Takové ztotožnění je však řadou exegetů odmítáno, protože pojem hřích k smrti neobsahuje údaj o možnosti nebo nemožnosti obrácení. Jiný návrh říká, že rozdíl mezi oběma druhy hříchů, k smrti nebo ne k smrti, spočívá v rozdílu mezi dvěma typy hříšníků, zatvrzelým a kajícím. Ani tento výklad se však všeobecně nezamlouvá, protože v Janově pohledu nelze přehlédnout obsah činu. Obsahově se myslí na odpad od víry, vraždu, modlářství, zásadní pohrdání Božími přikázáními, ale žádný výklad nezískává pro sebe jednomyslný souhlas. Zdá se, že bude třeba sáhnout ke kombinaci subjektivního s objektivním. Hřích k smrti sčítá postoj s obsahem, oboje je „smrtelně“ závažné.

Proč Jan nežádá naléhavě právě v takovém případě úpěnlivě prosit za vysoce ohroženého hříšníka? Sotva lze v listu, který je nápadně prostoupen tématem lásky, myslet na mentalitu typu: Však on si ho Pán Bůh už najde! Spíše je Janova jemná duše zaražena při pohledu na masivní zlo, o které bezpochyby jde, a ostýchavě se vzdává stanoviska s tím, že Bůh si bude nejlépe vědět rady tam, kde člověku zůstává rozum stát, samozřejmě ne ve smyslu rozpoutané pomsty, ale vynalézavého hledání spásy.

Oporou pro tento výklad je také pohled na kontext, do kterého jsou slova 16. verše vložena. Autor nejprve povzbuzuje k důvěře ve spásu. Dále upozorňuje, že posilou důvěry je vyslyšení prosebných modliteb. Moc prosebné modlitby se projevuje obzvláště jejím ovocem ve prospěch hřešícího bratra. Dochází však také k tomu, že modlící se není vyslyšen. Znamená to, že si nemůže být jist Božím milosrdenstvím, poskytujícím při pohledu na kříž milovaného Syna marnotratně spásu?

Nikoliv, říká Jan, důvod je třeba hledat jinde než v tom, že modlící se žil vlastně v duchovním klamu ohledně Božího přátelství a připojení k životodárnému prostředí Kristovy obce. Pravá příčina je ve zvláštním, velmi závažném typu hříchu, proti kterému se odhodlal modlící bojovat. Na to navazují slova o hříchu k smrti. Při tomto výkladu nemá Jan snahu klasifikovat hříchy podle jejích závažnosti, nýbrž nabídnout slovo útěchy pro modlícího se, který marně čeká na projev Boží přízně nejen pro hříšníka, ale vlastně i pro sebe. Není divu, že je bezvýsledností své snahy znejistěn ve vlastním postavení.

Při všech pokusech, jak porozumět Písmu, je třeba pečlivě odlišovat fakt textu od jeho výkladu. Fakt se těší neoddiskutovatelné autoritě, výklad samozřejmě ne. To platí i pro velké vykladače v dějinách církve, jejichž chybná vysvětlení jsou veřejným tajemstvím. Bezradné debaty kolem rouhání se Duchu Svatému, hříchu k smrti a jiných míst, zabývajících se lidským zlem naznačují, že výraz mysterium iniquitatis není lacinou líbivostí, ale tíživou realitou, tím spíše, že nejde o téma atraktivní akademicky, nýbrž existenciálně, s možnými nejzazšími důsledky.