Nezlomené svědomí

Autor: Antonín Mandl - Číslo: 2002/2 (Články)

Tento hlavní projev přednesl ThDr. Antonín Mandl na zakládajícím sjezdu Díla koncilové obnovy na Velehradě v květnu 1968. Byl vytištěn v tehdejších Katolických novinách, odkud jej přebíráme v plném znění, s malou jazykovou úpravou. K nedožitým 85. narozeninám bratra Ati (2.3.1917), který by neměl být zapomenut.

Sestry a bratři, a abych to řekl koncilově, lide Boží,

když mi bylo přáno, abych se vrátil ke svému původnímu povolání, moje odpověď zněla: „Nic jsem neopustil, nic jsem nezradil. Jen okolnosti byly nenormální.“ To, že dnes mluvím na tomto místě, je známkou, že se okolnosti normalizují. Ještě před pěti léty na můj svátek bylo mé staré matce řečeno v mé přítomnosti při žádosti o snížení trestu, že může být ráda, že jsem nebyl pověšen. Celá situace se normalizuje. Proč? Je tu nový duch, který byl nazván demokratickým socialismem. A toho je výrazem i odstavec akčního výboru strany, že s námi počítá na základě naší víry jako rovní s rovnými. Je smutné, že právě v tyto dny jsme se těšili, že se vrátí zpět ještě šest kněží, kteří jsou dosud ve Valdicích vězněni na základě své víry. Duch nebyl schopen přemoci byrokracii hmotných zařízení a bylo by pokušením vás vyzvat, abychom šli a sedli si před dveře Valdic a tam čekali, až je propustí. To není možné, a proto se vraťme k naší přítomnosti. Demokratický socialismus se začíná dvěma písmeny: D S, a lze si je vyložit, důvěra v socialismus.

Důvěra v S. První S, největší, je Spiritus Sanctus - Duch Svatý. Stručně tři místa z Písma svatého: Kristus Pán praví při posledním soudu: „Pojďte, spravedliví“ a oni řeknou: „Pane, kde my jsme tě viděli?“ Kristus Pán řekl před veleradou: „Proč mne tepeš?“ Apoštolové řekli před veleradou: „Je třeba poslouchat Boha více než lidi.“

Jsme lidé společenští a můj projev zde je personálně společenský. Budu musit mluvit zde také o sobě, avšak vzhledem k Církvi. Jsem zde jako takový ve třech sférách: politické, sociální a personální. Úkolem mé orientační zprávy je podat situaci a směr do minulosti a do budoucnosti. Do minulosti bych řekl, že je první povinností zbourat mýty a nastolit historii. Musím to zkrátit, ale nemohu jednu věc vynechat, jsem na Velehradě a jsem žák římského papežského Orientálního ústavu, který byl nazván školou vatikánských špionů. Podle toho i svatý Cyril a Metoděj byli též římští špioni - je to čestná společnost.

Druhý mýtus, který bourám, a je to důležité, se týká jedné události, kterou musím trochu zpřesnit, která znamená v československém vývoji obrat k zlému. Vrátím se zpátky do roku 48. Dochází k volbě prezidenta Gottwalda, k děkovným bohoslužbám ve svatém Vítě a v neděli poté dochází ku čtení oněch čtyř nebo pěti bodů arcibiskupa Berana, To byl kritický bod, který měl vliv na církevní dějiny. Mýtus, který zde vznikl, mám právo svým jménem zbořit, protože jako jeden z mála vím, jak to bylo. Tedy: Není pravda, že oněch pět bodů, které znamenaly, že církev nebude kolaborovat, vyšlo z popudu nunciatury, nýbrž z popudu českého prostředí, říkám, českého, protože hovořím za sebe, že jsme chtěli mít církev jako Kristus bez poskvrny. Je zde jméno jednoho, který zde dnes již není mezi námi, a který zaplatil svou věrnost církvi životem a smrtí. Byl to dr. František Valena, kterého jistě mnozí znáte, který smrtí doplatil na následky věznění. Pak jdou dějiny kupředu a dochází k jedné velké tragické chvíli, že se na jedné straně vzdává možnost fair play, jak se říká sportovně. Ve svém povolání mám šéfa, hokejistu Sparty, inž. Petra Lindauera, člověka mírného, který umí bránit barvu svého klubu, když o to jde, jak to znáte z televize. Tak i mne učí říci veřejně, co je třeba říci. Nadchází doba, kdy se opouští fair play. Tím bychom byli pokoušeni použít slova mučednictví a, jak jsem řekl, bylo by to sentimentální, a proto lepší je brát to sportovně. A přece pojem mučednictví sem patří. V neděli jsme četli tu bolestnou zprávu, kterou nyní známe - a mnozí jsme byli blízko toho všeho - o Josefu Toufarovi, u něhož platí jméno mučedníka. Vždyť ti, kteří ho dobíjeli, nutno to říci, dobíjeli také mne osobně a druhé později, v těchže místech, v těchže Valdicích. Já jsem ještě naživu, ale... Vznikla věc závažná. Takzvané kněžské sanatorium - sanatorium sacerdotale. Co je to? Roku 1949 vznikl při ÚV speciální odbor pro církevní věci. Jeho vedoucím byla jedna dívka s jedním mladým chlapcem, znám je osobně, měl jsem s nimi co činit. Od 20. ledna roku 1950 do 30. června roku 1951 sanatorium fungovalo a bez něho nelze pochopit monstrprocesy, jimiž měla býti dokázána zločinnost církve. Toto SS - sanatorium sacerdotale - svoboda svědomí a také ještě jedno SS nám též něco připomíná.

A tak bych vzpomněl dvou postav, které to zaplatily životem. Je to moje mravní povinnost. První se týká velké postavy moravských kněží, vyškovského děkana dr. Bunži, přítele prezidentů republiky, duše kultivované. Dva měsíce, v červenci a srpnu roku 1950 jsme byli spolu, a já nebyl schopen zamezit jeho cestu k smrti: 30. srpna ho ranila v mé přítomnosti mrtvice a potom za dva měsíce zemřel na Pankráci. Byl duševně utrápen proto, že z něho tahali rozumy, jak se tomu říká, o moravských věcech. Druhá postava je postava pražského kanovníka dr. Švece, který později utrpěl rovněž v tomto sanatoriu doživotní invaliditu, na niž zemřel. Dr. Švec, když jsme mluvili naposled, řekl: „Radovali se, že mohli trpět pro jméno Ježíšovo.“ Radost je křesťanská a to je i odkaz kanovníka Švece, který již podruhé pro svou věrnost procházel utrpením, tentokrát smrtelným. Říká se, že nikdy není nic definitivního a že kdo prošel jednou, nemusí již projít podruhé. My s touto možností počítáme. Ale nebojíme se.

Ještě musím hovořit o sobě, aby bylo možno pochopit ony monstrprocesy. Vznikla situace ideologického „buď - anebo“, a to znamenalo, že jsem odmítl vypovídat. A proto jsem si vybral temnici. Mojí výhrou bylo, že jsem později podruhé odmítl z ní odejít, nemaje věci ještě promyšleny. Tak jsem byl nějak vytažen, bez vlastního vědomí, aby se mohlo jíti dále.

Další věc, to je Leopoldov. Budu stručný. Tam bourali kostel. Úmyslně. Biskupové a kněží. Zde vzpomínám dvou postav, pana biskupa Buzalky a pana biskupa Gojdiče. Těchto dvou pánů duchovních, tak vynikajících jemností, ne proto, že nosili jako uklízeči na velitelství vajgly a špágry, ale proto, že svým duchem dávali klid a mír v těžké leopoldovské situaci roku 1952. Čest jejich památce. Rád bych se zmínil o jednom momentu, který nás sbližuje se skupinou, jež dnes má politické osudy naší republiky v rukou, skupiny Slánského a druhů, se kterými někteří kněží žili na celách ve dvou společně. Je zde zvláštní pouto, o němž nikdo neví, ale mám právo je zveřejnit - ředitel Levintr, člen ekonomické skupiny, na vlastní žádost před smrtí se dal pokřtít. Tím se končí pohled do minulosti.

Co k tomu říci? Máme nad tím lkát? Znovu se k tomu vracet? Máme říkat, že jsme byli obětí iluzí - jak nám to bylo řečeno ještě před rokem? Rád bych řekl několik vět, o nichž jsem uvažoval, na tuto adresu. Že někdo ztroskotá ve svém kněžském povolání, z toho ho nikdo nemůže vinit, to je věc Boží. Poněvadž pocházím z Prahy liberální, vadí mi, když někdo hraje svým kněžstvím komedii. Zde platí „buď, anebo“. Nebylo by správné, kdybychom se chtěli vracet k minulosti, nýbrž máme se snažit z požadavku přítomné chvíle tvořit nové a nové odpovědi na křesťanské požadavky.

Tím přecházím k přítomnosti. Budoucnost se otvírá před námi. Jsme zde, na místech svatého Metoděje a Cyrila, oni tehdy svým řešením nám dali dva velké principy. Rozlišování mezi podstatným a druhotným a požadavek tvůrčího činu v přítomné chvíli. Ač Byzantinci, odložili svůj obřad a přijali fakt západní kultury a tak měli sílu a odvahu prosadit nové řešení v tehdejší Evropě. Ten princip platí také pro nás. Dík zvláštní situaci je pohled světa dnes k nám upřen. Budoucnost je před námi. Čeká se křesťanská odpověď. A co se od nás čeká? Když se díváme zpět na tu řadu let, můžeme říci, že církev prošla ve stalinské době érou církve tajné a pronásledované. V době Chruščov - Jan XXIII. érou soužití z nutnosti a dnes se nám otevírá možnost opět budování na základě naší víry, která se respektuje. Koedifikace, ne kolaborace. Naše dílo se na nás žádá. Ideologie ustupují do pozadí. Vidíme, že se sbližují dva proudy. Proud socialismu a proud církevní, křesťanský. Zajímavé je, že koncil je česky sněm a dík koncilu se Církev stala svátostí a službou, a tak se oba proudy sbližují. Ať odloží nadstavbu, to N. Tyto služby se sblíží spolu ke koedifikaci, která není kolaborací, ale radostným činem našeho křesťanského přesvědčení o budoucnosti naší vlasti. Dílo, ku kterému zveme všechny, kteří jsou zde, i ty, kteří jsou za hranicemi, kněze, kteří jsou emigranti, aby se mohli vrátit, a zveme je, aby nám přišli pomoci v tomto díle. Ale i z vnitřní emigrace, to je důležité, jednota křesťanského díla, jež odloží úzké zájmy a předsudky a pochopí požadavek přítomné chvíle, abychom nic nepromeškali. To zdůrazňuji.

Nyní se dvě S blíží ke společnému dílu. Čím se sbližují? Co je moje S? Moje S je svědomí. Když zde k vám hovořím dnes, chtěl bych vám dát katolické vědomí, že my máme co říci svému národu, dík svému svědomí nezlomenému, které prošlo vším, ne zatrpklé, ochotné k spolupráci a budování tam, kde to bude bráno vážně. Budovat socialismus znamená důvěru v naše svědomí. Bylo mi řečeno, když jsem byl vyslýchán: „My bychom s vámi rádi hovořili jako s Antonínem Mandlem a ne jako s knězem.“ Řekl jsem: „Pánové, to nelze odloučit. Jedno je tak spjaté dohromady s druhým, že kdyby jedno padlo, padá i druhé.“ A oni také řekli později: „My proti vám nemáme nic jiného než to, že jste ideologický oponent.“ Tím došlo později k střetnutí, které bylo kruté a které já jsem bohudíky vyhrál.

Končím pomalu s tím S svědomí. Ale zde použiji ještě jednou jména, které jaksi nesouvisí s S. Je to jméno kardinála Newmana, který řekl: Kdybych byl na recepci, připil bych napřed na svědomí a potom teprve na zdraví. Poněvadž se projevy končí projevem slávy, což si nemohu odpustit, tak říkám: Ať žije svědomí, ať žije svoboda, ať žije pan kardinál Beran, ať žije Pavel VI!