Moudrost a víra bez lásky

Autor: Lubomír Mlčoch - Číslo: 2002/2 (Téma)

Z projevu děkana Fakulty sociálních věd UK k absolventům magisterského studia mezinárodních teritoriálních studií, Karolinum 26.3.2002.

Liberální hospodářský řád je postaven na zdůrazňování svobody jednotlivce a svobodná soutěž jednotlivců určuje vítěze i poražené: vítězi v globální světové ekonomice jsou silní, schopní, chytří: bohatství následuje vzdělanost, moc politická i vojenská jsou ve stále větší míře závislé na omezeném statku, jímž je „šedá kůra mozková“. Naše židovsko-křesťanská tradice si byla vždy dobře vědoma toho, že chytrost, inteligence, ještě neznamená „moudrost“. Představitelem moudrosti Starého zákona je král Šalomoun a nejznámější ze sapienciálních knih starých Izraelitů je právě „Kniha moudrosti“. Pro středověkou univerzitu byl Kristus sám vtělenou moudrostí a ukázkou novozákonní moudrosti jsou myšlenky Tomáše Kempenského, že „moudrost bez lásky činí vychytralým“ a „víra bez lásky činí fanatickým“.

Dnešní svět liberální morálky usiluje o popření objektivních pravd - neboť „každý má svou pravdu“, a v potlačení svědomí a ohledu vůči bližním ať se každý stará sám o sebe!“. Tak zní liberální „moudrost“. Relativizace pravdy budí zdání tolerance; ve skutečnosti však rezultuje v pokušení mocných, v jejich přesvědčení, že pravdu má ten, kdo má peníze, politickou moc a vojenskou převahu. Odtud je jen krůček k vychytralosti v podobě předstíraného zájmu o zmírnění bídy a utrpení ve světě.

Dva roky před rozpadem komunistického bloku vydal Jan Pavel II. encykliku Sollicitudo rei socialis, která byla sepsána ke 20.výročí encykliky jeho předchůdce Pavla VI. Populorum progressio - Rozvoj národů. Obě encykliky předběhly o několik desetiletí dnešní úvahy o hospodářském rozvoji a zaostalosti v dnešním globálním světě. Obraz světa 60.-80. let, který encykliky poskytují, působí spíše záporným dojmem: propast mezi vyspělým Severem a zaostalým Jihem se nejen neodstranila, ale naopak prohloubila. O dalších 12 let později: v Jubilejním roce 2000 se tentýž Jan Pavel II. snažil iniciovat „milostivé léto“ s odpuštěním dluhů zemím nejchudším z chudých. Světová banka krátce před zasedáním obou světových finančních institucí zde v Praze vyhlásila ambiciózní program boje proti světové chudobě a v souvislosti s tím se objevil nový koncept „globálního dobra“. Stačil jeden rok, a všechny tyto dobré úmysly byly aktem mezinárodního terorismu jakoby zatlačeny do pozadí tím, že „máme jiné starosti“. Ale to by bylo nedorozumění.

„Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“ říká stará moudrost. Takovou cestou do pekel by bylo předstírání ochoty se světovou bídou něco doopravdy dělat. První stín podezření nad čistotou úmyslů může vzbudit již nejistota v pohledu univerzitního profesora, který vzal na sebe úkol program boje proti chudobě prezentovat. Podezření se může měnit na jistotu se zjištěním, že v rozpracování konceptu „globálního dobra“ se příliš nepokročilo, ba že o jeho operacionalizaci se ani nikdo nepokouší. Že by bývalo šlo jen o mediální kampaň promyšlenou na jepičí „přežití“ několika týdnů kolem pražského zasedání? Pak by šlo o moudrost bez lásky čili vychytralost - a v dlouhodobých důsledcích o pošetilost, která se nemůže nevymstít.

Encyklika Sollicitudo rei socialis obsahuje teologický rozbor „struktur hříchu“, organizovaného a institucionalizovaného zla. Nejde jen o „kriminální ekonomiku“ či „říši zla“, jak byl pojmenován komunistický blok, ale i o struktury hříchu, které prorůstají liberální kapitalismus, a které, např. vývozem zbraní do třetího světa, jen ztěžují hospodářský a sociální rozvoj celých regionů.

Pocity bezmocnosti vůči „strukturám hříchu“ byly a jsou jedním ze zdrojů náboženského fanatismu, této víry bez lásky. Dnes je to především islámský fundamentalismus, jenž ve svých některých verzích vyúsťuje v programový terorismus. Evropa již dávno předtím zažila terorismus „rudých brigád“ fanatických věřících v marxistickou ideologii a tato zhoubná ideologie se opět objevuje, když už se zdálo, že toto infekční sociální onemocnění vymizelo. V Latinské Americe se dokonce zrodila „teologie osvobození“ jako zbloudění křesťanské víry bez lásky, kdy i katoličtí kněží vstupovali do praktické politiky, ba dokonce neváhali vzít zbraň do ruky. Jan Pavel II. již v roce 1988 důrazně odsuzuje mezinárodní terorismus, zadržování rukojmí a rozhodně se distancuje od možnosti symbiózy křesťanství s marxistickými koncepty „revolučního násilí“ a „třídního boje“, a uvádí tak „teologii osvobození“ na pravou míru: představa Krista se samopalem v ruce je absurdní! Neexistuje „svatá válka“, jen mír je svatý. Avšak - a to je třeba zdůraznit se stejnou silou: „Jiné jméno pro mír je rozvoj“. „Chudému - ať jednotlivci nebo národu - je třeba nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem celosvětové spolupráce pro rozvoj. Znamená to rovněž zříci se pozic zaručujících zisk a moc, jimiž hospodářství průmyslových států disponuje k vlastnímu prospěchu“ (poslední sociální encyklika Jana Pavla II. Centesimus Annus, 51-52).„Vedoucí roli mezi národy lze ospravedlnit pouze možností a vůlí přispívat v širší a velkodušnější míře k obecnému blahu“ (Sollicitudo rei socialis 375).

Vychytralost, tato „moudrost bez lásky“, rozumí humanitární pomoci pouze jako obraně vůči možné agresi. Avšak fanatismu víry bez lásky není možné účinně čelit jinak než Moudrostí, která je Láskou. 21. století je civilizační křižovatkou. Jedna cesta vede k živoření, permanentnímu souboji mezi mocí vybavenou stále sofistikovanějšími a vychytralejšími vojenskými technologiemi na straně jedné, a fanatickou vírou bez lásky, která produkuje nenávist a terorismus. Druhá cesta je životem hodným toho jména, životem v míru a beze strachu. Ale k této druhé cestě vede jen „civilizace Lásky“. Tertium non datur, říkali staří latiníci: třetí možnost není dána!