K uzákonění euthanasie v Holandsku

Autor: Erich Läufer - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/2 (Ekumena)

Kirchenzeitung für das Erzbistum Köln, 20. 10. 2000.

K základním lidským právům náleží: „Každý má právo na život, svobodu a bezpečí své osoby“ (čl. 13). Co se stalo z tohoto prohlášení, které odsouhlasily národy světa před asi 50 lety? Odhlédneme-li v této souvislosti od faktu, že mezitím mnohé členské státy OSN legalizovaly potrat a tím hodily přes palubu důležité lidské právo na život, lze konstatovat, že ani v Německu nepředstavuje právo na život žádnou absolutní hodnotu, protože i v katolických skupinách se při posuzování potratu připisuje více váhy právu ženy na sebeurčení, než právu nenarozeného dítěte na život.

Již delší dobu existují zřetelná varování, že život je ohrožen nejen na počátku, ale i na konci. Jde o euthanasii. Poněvadž pojem „euthanasie“ používali nacisté pro svůj program vraždění starých, slabých a hendikepovaných lidí, má toto slovo v Německu negativní přízvuk. Avšak i tam, kde se pro stejnou věc užívá pojem „aktivní pomoc při smrti“, míní se cílené a vědomé urychlení smrti skrze lékaře. Mezitím se z angličtiny objevuje nový výraz „mercy killing“ (zabití ze soucitu), který však věc nedělá lepší.

Je třeba odlišit pomoc při umírání jako doprovázení, které se v rostoucí míře provádí od jednotlivců a v hospicích. Zde jsou smrtelně nemocní lidé v poslední fázi života provázeni a je jim pomáháno, aby se necítili sami. Euthanasie je něco jiného. Už často jsem slyšel říkat: „Jsem pro aktivní pomoc při smrti. Není důstojné člověka ležet po dlouhé měsíce na stanici intenzivní péče, napojen na hadičky a pak stejně bídně zajít. A co to stojí! Staří lidé by měli vědět, že život jednou končí!“ Za takovou řečí vězí jednak strach z neschopnosti obrany proti vysoce technizované medicíně a dále strach z dlouhého a drahého umírání.

Zde přichází do hry euthanasie. Už léta existují v Německu organizace, které agitují za „humánní“ smrt - jak tomu říkají -a žádají zákonné úpravy „práva na umření“. Přejí si v Německu totéž, co je možné v Holandsku: lékař může podat smrtící léky nebo připravit „pohár jedu“, aniž by se musel obávat trestu.

V Holandsku je euthanasie, aktivní pomoc při umírání, velmi rozšířena a regulována zákonem. Na papíře stojí, že má být zaručeni, že jde o výslovné přání nemocného, že došlo k opětovné poradě mezi lékařem a pacientem a ke konzultaci s dalším lékařem. O tom všem vyhotoví zprávu lékař, který euthanasii provedl.

V červnovém čísle ročníku 2000 odborného časopisu německých lékařů „Der Internist“ zveřejnil holandský lékař K.F. Gunning alarmující a kritickou zprávu, shrnující jeho zkušenosti ve věci nové právní úpravy. Doslova píše:

Nový zákon v Holandsku umožňuje, aby lékař beztrestně ukončil život pacienta, pokud se bude držet určitých směrnic (viz shora). Konzultující lékař však nemusí být specialista, ani odborník na paliativní medecinu. Lékař sám vyplňuje dotazník a státní návladní zasahuje nebo nezasahuje podle toho, jak lékařova zpráva vypadá. I podle holandského práva nelze od nikoho žádat, aby se sám obvinil. Hlavní svědek, pacient, je mrtev. A lékař si může napsat, co chce. Zkrátka řečeno: nový zákon chrání lékaře a ne pacienta.Pacient, který si nepřeje euthanasii, si už není jist životem.

A je to ještě horší: mentalita smrti se v Holandsku pomalu stává v lékařské praxi normou. Internista, který chtěl přijmout na kliniku ženu s rakovinou plic kvůli nedostatku kyslíku, ji musel ujistit, že nebude podrobena euthanasii, čehož se bála. Uklidnil ji a po 36 hodinách bylo její dýchání normální a celkový stav se zlepšil. Když ošetřující lékař odešel domů.provedl jeho kolega na nemocné euthanasii a odůvodnil ji tvrzením, že nemocnice potřebuje postel pro jiný případ a pro tu ženu je přece jedno, zda zemře teď, nebo za 14 dní. Existují lékaři, kteří, když slyší o úspěších paliativní medicíny, říkají, že ji nepotřebují, když mají euthanasii. Když jsem řekl jednomu kolegovi, že v roce 1995 bylo 25% všech úmrtí způsobeno euthanasií, odpověděl mi, že to mělo být 100 %. Mezitím se v Holandsku objevili příbuzní nemocných, kteří od lékařů očekávají, že budou provádět euthanasii podle jejich libosti. Na příklad: očekávala se brzká smrt starého muže. Jeho syn řekl lékaři, že už si naplánoval dovolenou, jejíž termín nemůže přesunout a přeje si, aby se pohřeb jeho otce mohl konat ještě před jeho odjezdem. Lékař nato podal nemocnému vysokou dávku morfia v úmyslu zabít jej. Když se po nějaké době vrátil, aby konstatoval smrt, našel nemocného sedět na kraji postele, zcela klidného. Konečně dostal dost morfia, aby se utišily jeho bolesti. A tento „ošetřující“ lékař mi tuto historku sám vypravoval, jako by bylo zcela normální usmrtit člověka, aby se vyhovělo rodině.

Zpráva holandského lékaře pobuřuje. Na jiném místě své zprávy se ptá, kdo může mít vlastně mladé generaci za zlé, že se chce zbavit „nežádoucích“ starých, když mizí uvedené základní hodnoty? A navíc, když jsou sami mladí jen těmi, kdo přežili proces selekce před narozením a z něho se učí.

V Německu dosud zákonodárství takové poměry trestá. Navždy? Jak tomu bylo před několika lety, když se jednalo o potratové zákony? Dosud existují politikové - muži i ženy - mezi nimi i křesťané, kteří chtěli německým ženám ušetřit cestu do holandských potratových klinik a proto se zasazovali za velkorysejší potratovou praxi. Svého cíle dosáhli.

Demokracie je citlivá rostlina, vyžadující stálou péči. Odporný příklad nacistů ukazuje, co se stane, když se ztratí úcta k bližnímu a jeho právu na život. Jak právo na dosud nenarozený život, tak na život, který se blíží svému konci. Pro mnohé katolíky by stálo za přemýšlení, když - snad z dobře míněných důvodů, které však s hlediska práva na život nemohou platit - vstupují na šikmou plochu, kde už se nelze ničeho držet. „Nejedná se nakonec o výprodej člověka?“ ptá se Jan Ross. Vzdáme-li se jednou nedotknutelnosti života - byť i s nejlepšími úmysly anebo dokonce se souhlasem dotyčného - pak už není žádná zábrana. Šíří se to, co nazývá papež Jan Pavel II. „civilizace smrti“, pročež se na něj zuřivě útočí. má na mysli kulturní klima, kde je možno životem disponovat a manipulovat, kde se život musí vykazovat ve výpočtech zisku a nákladů. Papežova filosofie ochrany života je oázou konsekvence v poušti pokrytectví, kde se drží výstražné hlídky kvůli ohroženým žabím vajíčkům, zatímco pokračuje znehodnocování lidského života. Lze se přít o tom, jak pravděpodobné je to, že vše dopadne skutečně tak špatně. Ve spojující se Evropě bychom si měli přát, aby ostatní státy byly dost silné k odmítnutí euthanasie, která se podle K.F. Gunninga v Holandsku „vymkla kontrole“.