K odnětí kanonické mise
Autor: Miloslav Vlk - Číslo: 2002/2 (Dokumenty)
Vyjádření kardinála Miloslava Vlka, Velkého kancléře Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, k odnětí kanonické mise prof. ThDr. Václavu Wolfovi
Acta Curiae archiepiscopalis Pragensis 5/2002, 15.5.2002, s 4n.
Profesor Wolf na tento právní akt reagoval veřejným prohlášením, že se odvolá.
Vyjádření kardinála Miloslava Vlka, Velkého kancléře Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, k odnětí kanonické mise prof. ThDr. Václavu Wolfovi
Acta Curiae archiepiscopalis Pragensis 5/2002, 15.5.2002, s 4n.
Profesor Wolf na tento právní akt reagoval veřejným prohlášením, že se odvolá.
S vědomím zájmu a citových vazeb, s nimiž věřící přistupují k dění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a s naléhavou touhou, "aby všichni jedno byli"y (Jan 17,21), chci zde naznačit souvislosti, jež mne vedly k odejmutí kanonické mise prof. ThDr. Václavu Wolfovi.
Kanonická mise, podložená vyznáním víry a přísahou věrnosti, je právním poutem, jež teologa spojuje s učitelským úřadem církve - jeho spolupráce s ním „se stává v určitém smyslu účastí na učitelském úřadu“, neboť „od té chvíle je úředně pověřen předkládat a osvětlovat učení víry, a to zcela věrně a celistvě“ (Kongregace pro nauku víry, instrukce Donum veritatis o církevním povolání teologa [24. května 1990], č. 22): „vykonává svůj úkol z pověření církve a spolupracuje s biskupem v učitelském úřadě“ (Jan Pavel II., posynodální apoštolská adhortace Pastores dabo vobis o výchově kněží v současných podmínkách [25. března 1992], č. 67). Když tedy církev v osobě Velkého kancléře uděluje teologům kanonickou misi, ukládá jim tím povinnost, aby „nikoli z vlastní autority (...), nýbrž v síle poslání přijatého od církve“ (Jan Pavel II., apoštolská konstituce Sapientia christiana o církevních univerzitách a fakultách [15. dubna 1979], čl. 27 § 1) bádali, vyučovali a formovali, a to slovem i příkladem.
Rozsah teologovy působnosti opravňuje církev k integrálním nárokům na jeho osobu: „všichni vyučující jakéhokoli druhu ať stále vynikají řádným životem (vita probitate), neporušeností nauky a pečlivým plněním svého úkolu, aby mohli účinně přispívat k onomu cíli, který je fakultě vlastní“ (Sapientia christiana, čl. 26 § 1). Probitas vita, specifikovaná též jako „příklad kněžského života (sacerdotalis vita exemplum)“ (Kongregace pro katolickou výchovu, Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis [29. března 1985], č. 33), v jistém smyslu předchází všechny ostatní požadavky: „učitelé (...) ať jsou především studentům a ostatním v Krista věřícím svědky živé evangelijní pravdy a zároveň příklady věrnosti vůči církvi“ (Sapientia christiana, prooem. IV), „vyučujícími nechť jsou jmenováni ti, kdo vedle vědeckých a pedagogických schopností vynikají neporušenou naukou a řádným životem“ (CIC c. 810 § 1; srov. c. 818), „za učitele filosofických, teologických a právních oborů (...) nechť jsou jmenováni jen ti, kdo vynikají ctnostmi“ (CIC c. 253 § 1).
Protože teolog, jak bylo řečeno, vykonává svůj úřad ad communionis ecclesialis adificationem, je také to, jak toto společenství zachovává a rozvíjí, hlavním kritériem pro posouzení jeho probitatis vita. Společenství akademické obce, plné společenství a spolupráce s učitelským úřadem, společenství a spolupráce s ostatními vychovateli, společenství kněze s biskupem - to vše jsou konkretizace onoho základního církevního společenství a nároky vyplývající ze samotné povahy příslušné církevní služby teologa (Sapientia christiana, čl. 26 § 2; Pastores dabo vobis, č. 67; Donum veritatis). Je samozřejmé, že je-li teologovi uvnitř akademické obce svěřena jakákoli funkce a spolu s ní i spoluzodpovědnost za tuto církevní fakultu - jež je zde „ke společnému dobru církve (ad bonum commune Ecclesia)“, a proto také „cenná hodnota pro celé církevní společenství“ - nároky na jeho autentické církevní smýšlení a soulad s církevními představenými ještě vzrůstají (Sapientia christiana, prooem. IV).
Úkol podporovat a střežit církevní společenství ve všech jeho podobách, jakož i pečovat o řádnou formaci všech studentů teologie, zvláště pak budoucích kněží, náleží především biskupům, kteří sami setrvávají ve společenství s nástupcem apoštola Petra. Proto také každá církevní fakulta má svého Velkého kancléře, biskupa, který „podporuje její zachování a rozvoj a rozvíjí její společenství s místní i všeobecnou církví (eius conservationem atque progressum promovet, communionem fovet cum Ecclesia particulari et universali)“ (Sapientia christiana, čl. 12) a který také proto má „rozvíjet pospolitost mezi všemi členy společenství (communionem fovere inter omnia communitatis membra)“ (Ordinationes, čl. 8,2). Společenství ovšem neznamená uniformitu a nevylučuje i jistá napětí či konflikty; platí však, že „jelikož teologové i biskupové slouží prospěchu víry téže církve, musí budovat a pěstovat vzájemnou důvěru, a v tomto duchu také překonávat napětí a konflikty“ (Pastores dabo vobis, č. 67).
Tam, kde tato napětí a konflikty přese všechno biskupovo úsilí překonána nejsou, kde je působení nějakého teologa v rozporu s naukou, mravy nebo disciplínou církve (Ordinationes, čl. 10); kde teolog postrádá charakteristiky, jimiž se má při plnění své služby vyznačovat (CIC c. 810 § 1); kde jeho názory, duch a styl, jimiž vychovává svěřené studenty (Pastores dabo vobis, č. 67), a postoje, jimiž narušuje své základní povolání k budování církevního společenství v jeho různých konkrétních podobách (Sapientia christiana, prooem. IV; čl. 26 § 2; Pastores dabo vobis, č. 67; Donum veritatis, č. 22), opravňují ke konstataci, že „závažným způsobem nedostává svému úkolu (a munere suo graviter deficiat)“ - tam je Velký kancléř povinen zasáhnout a jeho úřadu jej formálně zbavit (CIC c. 253 § 3; c. 810 § 1; Ordinationes, čl. 8,5), neboť jej již fakticky nevykonává „v síle poslání přijatého od církve“, nýbrž pouze „z vlastní autority“ (Sapientia christiana, čl. 27 § 1).
Tato povinnost nyní povstala v souvislosti s působením prof. ThDr. Václava Wolfa na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Spolu s ostatními biskupy české provincie u něj totiž konstatuji opakované, setrvalé a závažné narušování církevního společenství, a to zejména:
- nesouladem s vůlí učitelského a pastýřského úřadu - zastoupeného především Velkým kancléřem, apoštolským vizitátorem Mons. Angelo Scolou a vicekancléřem Mons. Dominikem Dukou - ve věci poslání a cíle Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, konkretizovaného v koncepčních, organizačních a personálních otázkách;
- šířením tohoto postoje mezi ostatní členy církevního společenství přítomného v akademické obci a jejích orgánech;
- jednáním, jež ve vědomém rozporu se zmíněným učitelským a pastýřským úřadem církve velmi vážně ohrozilo nejenom růst, ale i samotnou existenci této fakulty, pro církevní společenství tak vzácnou;
- výchovným působením, jež nedává adekvátní příklad kněžského života a autentického církevního smýšlení.
Protože na základě uvedených skutečností lze oprávněně tvrdit, že prof. ThDr. Václav Wolf „a munere suo graviter deficiat“ - přičemž tyto otázky byly již mnohokrát různými způsoby a na různých rovinách probírány, aniž by to přineslo nápravu - a protože v důsledku toho jeho další setrvání na řečené fakultě by bylo k újmě dobra církve, studentů a věřících, dospěl jsem po zralé úvaze a na žádost všech ostatních biskupů české církevní provincie a po poradě s Kongregací pro katolickou výchovu v Římě k rozhodnutí, že prof. ThDr. Václavu Wolfovi - v souladu se svou povinností podporovat „conservationem atque progressum“ Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a její „communionem cum Ecclesia particulari et universali“ (Sapientia christiana, čl. 12), jakož i „communionem inter omnia communitatis membra“ (Ordinationes, čl. 8,2) - odeberu kanonickou misi. Stává se tím nezpůsobilým pro to, aby jménem katolické církve vyučoval na Katolické teologické fakultě UK.
Velice bych si přál, aby toto opatření nebylo posledním slovem v celé věci, nýbrž aby vedlo prof. ThDr. Václava Wolfa k autentické změně smýšlení a obnově plného církevního společenství. Zároveň naléhavě žádám všechny věřící, jimž Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, jednota církve a pravost víry leží na srdci, aby toto rozhodnutí církevní autority ochotně přijali s důvěrou, že jejím prostřednictvím sám nejvyšší Pastýř, Ježíš Kristus, vede svou církev (srov. Lk 10,16), a aby „lnuli k biskupovi jako církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci, aby všechno bylo v souhlasu a v jednotě a mohutnělo k Boží slávě“ (2. vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium [21. listopadu 1964], č. 28).
V Praze dne 10. 5. 2002
