Jolana Poláková: BŮH V DIALOGU

Autor: Tomáš Špidlík - Číslo: 2002/2 (Recenze)

K hledání živého základu filosofické teologie. Praha, Vyšehrad 2001, 78 str.

Když se malá knížka vidí v široké souvislosti, buď ztratí význam, nebo jej získá. O přítomném spisku rozhodně platí to druhé: dá se plně pochopit jenom v rozsáhlé souvislosti minula i přítomna. Ale jak máme tento široký obzor zachytit v krátkých poznámkách? Začnu srovnáním s dílem, které nedávno vyšlo v Německu: Tadeusz Guz, Der Zerfall der Metaphysik: Von Hegel zu Adorno (Frankfurt am Main 2000). Je to studium na první pohled docela rozdílné obsahem i metodou. Ale vychází ze stejné filosofické zkušenosti jako Poláková: krize klasické ontologie. Klasická ontologie vznikla v počátcích evropské kultury, přečkala staletí a nesnášela pochybnosti o neomylnosti svého hlavního dogmatu: to, co rozum poznává, je skutečnost a pravda. Co tu neomylnost rozumu nakonec zviklalo, nebyly rozumové důkazy, ale něco, co je „pod ním“ a co je přesto kořen jeho reflexe. Moderní neomarxista Adorno (zemřel r. 1966) jej chce ztotožnit s podvědomím, ať Freuda či kohokoli jiného. Nás, kteří jsme zažili úchylky marxistického myšlení, ovšem zamrzí tento postoj jako nefilosofický, ale především jako neteologický. I řečtí Otcové, jmenovitě Řehoř Naziánzský, hledali kořeny rozumových úvah, ne však v podvědomí, ale v opačném směru, v „nadvědomí“ (výraz je P. Evdokimova).

Škoda, že hluboké reflexe Naziánzského upadly v zapomenutí. Ale svým způsobem, i když profánním, se znovu objevily v moderní tendenci personalistické. Ta měla odvahu prohlásit „nevědecky“, že základní postoj ke skutečnosti a k pravdě nezaujímá rozum jako takový, jako všeobecný a vševládnoucí, ale osoba, pro kterou je rozum jenom jedna z jejích schopností. Nemyslí rozum, ale rozumný člověk. Podle principu simile cognoscit simile, má „osobní“ poznání charakter osoby samé. Ta vzniká a vyvíjí se vztahem a dialogem, a proto se také reality mimo sebe zmocňuje dialogem.

Tato konstatace v teologii tak důležitá, že způsobí, jak doufáme, i radikální převrat metody manuálů, které začínaly traktátem De Deo uno a odvozovaly Boží dokonalosti z konstatace, že je Actus purus. Tím změnily i recitaci křesťanského kréda posunutím rozdělovací čárky. Starokřesťanské vyznání „Věřím v jednoho Boha-Otce“ se v latinské liturgii nenápadně poopravilo ve „Věřím v jednoho Boha“, a zjevení, že je Otec, se posunulo až do druhé linky. Otce ovšem poznáváme jenom v rozhovoru s ním, zatímco „Bůh“, jako takový, je na prvním místě „vědeckého“, rozumového poznání světa. Byla-li teologie pro Platóna záležitost básníků, pro Plutarcha už je prvním tématem kosmologie. Je to však Bůh křesťanský? S tím se sugestivně setkáváme v knížce Polákové.

Proč však dala autorka knížce podtitul „K hledání živého základu filosofické teologie“? Racionální teognosie odvozuje existenci Boha z viditelné skutečnosti, z přírody. Dělá to právem, snadno však zapomíná, že se v přírodě setkáváme nejenom s mechanickým pohybem (qudquid movetur ab alio movetur), z kterého dojdeme k Bohu, který je Motor immobillis. Stvořený svět je plný života a stvořitel je „Bůh živý a pravý“. Jak poznáme svět z tohoto hlediska? Otcové církve, jmenovitě sv. Bazil, i tu jdou ke kořenům: svět je konkretizované Boží slovo, slovu se pak porozumí jenom v dialogu s tím, kdo je vyslovil. To nás ovšem přenáší do teologie, která vychází ze zjevení. Má tento postoj i nějaké základy ve filosofii?

Rozvinutí tohoto tématu by nás zavedlo daleko. Připomeňme si jenom, že evropská kultura nenašla vztah mezi přírodními empirickými vědami a racionální filosofií, dohaduje se o tom, má-li se rozum podřizovat vidění očí, nebo má-li mít v poznání světa rozhodující slovo rozum určený k tomu, aby předělával to, co vidí. Soulad obojího našli mystici v kontemplaci, které východní tradice říká theoria tón ontón, contemplatio naturalis. Ale tím zase překračujeme hranice filosofie. Tam nás však sugestivně vede inspirace mladého básníka. J. Wolker marně hledal moře, které bylo v jeho mysli „na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení - celých šest smutných dní“, ale nakonec je našem v den sváteční v očích námořníků „kteří tu staví moře a z moře jsou vystavěni“. Plnost skutečnosti není ani v hlavě, ani v očích, ale v dialogu.

Sáhneme-li po tom stručném načrtnutí širokého pozadí ke knížce Polákové, její skromné rozměry a meditativní styl nám otevřou oči k nahlédnutí do šířky a hloubky tajemství, a shodneme se s Aristotelem, že základem poznání je především úžas. Přejeme tedy čtenářům, aby žasli nad jednoduchostí objevené pravdy.