Jiří Vogel, HERMAN SCHELL APOLOGETA A DOGMATIK

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2002/2 (Recenze)

Ediční řada Pontes pragenses, nakladatelství L. Marek: Brno, 196 s. Předmluva: Zdeněk Kučera, Herman Schell - hvězda katolického modernismu, s. 7-12.

Jiří Vogel přednáší dogmatickou teologii na Husově teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a recenzované dílo je jeho disertační prací ve zmíněné teologické disciplíně. Hlavním záměrem elaborátu je hlouběji proniknout do myšlení předního představitele německé teologie druhé poloviny devatenáctého století a prvních let století dvacátého. Pro úplnost dodáváme, že H. Schell se narodil v roce 1850 a na věčnost se odebral v roce 1906. Seznámení české odborné veřejnosti s osobností a dílem H. Schella má rovněž přispět k hlubšímu porozumění problematice českého modernismu zejména v prvních desetiletích dvacátého století.

Autor nejprve stručně představuje problematiku modernismu, a to jak v jeho evropském, tak českém rozměru. Je třeba velmi kladně hodnotit skutečnost, že pisatel poukazuje na nejednoznačnost pojmu „modernismus“ a že o dané problematice hovoří věcně, fundovaně a v ekumenicky otevřeném duchu. Ve druhé kapitole jsme seznámeni s ne právě snadným životním osudem H. Schella a s jeho dílem. Když jsem se v závěru druhé kapitoly dočetl, že H. Schell v mnohém předznamenal II. vatikánský koncil, měl jsem pocity poněkud smíšené. V prvních letech po II. vatikánském koncilu byl totiž vydáván za předchůdce koncilu kde kdo. Především třetí kapitola mne však přiměla k tomu, abych dal J. Vogelovi za pravdu, protože pojetí zjevení jako Božího sebedarování člověku (srov. 35), uchopení Tradice, která vlastně nic věcně nového nepřidává k obsahu Písma, ale představuje spíše živoucí interpretační pravidlo Písma a jiný způsob předávání téhož obsahu zjevení (srov. 42), a která je zároveň také zásadním kritériem pro určení kánonu inspirovaných knih, zejména novozákonních, to vše silně připomíná nauku dogmatické konstituce Dei verbum.

Pokud se jedná o další tematiku, tedy o důkazy Boží existence a o pojednání zabývající se vlastnostmi Boží podstaty, je třeba konstatovat, že Schell je v mnohém dítětem vlastní epochy a dobového způsobu teologického myšlení. V páté kapitole jsme seznámeni se Schellovou trinitologií, kde mě osobně velmi potěšila teze, že výlučně trojjediný Bůh může být vůči stvořenému světu opravdu transcendentní (srov. 71). Dlužno však podotknout, že Schell z dnešního hlediska ne zcela dostatečně postihuje poměr mezi imanentní Trojicí a ekonomií, zejména se jedná o poměr mezi tajemstvím Trojice a velikonočním dramatem. I další témata: kosmologie, antropologie, christologie, soteriologie, nauka o milosti, eklesiologie, pojednání o svátostech a eschatologie jsou v mnohém poplatné dobovému kontextu, byť i zde lze odhalovat zárodky budoucího teologického vývoje. V poslední kapitole pak J. Vogel přehledně a zdařile informuje o recepci myšlenek H. Schella v prostředí českého modernismu a zejména mezi představiteli první generace teologů československé církve.

Pokud by kniha měla spatřit světlo světa ve druhém vydání, bylo by třeba opravit překlepy a upravit na několika místech ortografii. Například na stranách 29 a 48 jsou ne zcela obvyklé tvary přechodníků. Na straně 120 si čtenář musí odmyslet „ne“, protože „neviditelné“ znamení je logický protimluv. Kdo sám publikoval, ví, jak obtížné je připravit dílo do tisku a jak vehementně se do textu vměšují tiskařští šotci, proto zmíněné nedostatky nesmějí vrhat stín na nesporně pozitivní stránky práce. Na stranách 49 a 50 by se dalo diskutovat o překladu německého výrazu „Tat“. Konečně je nutno poznamenat, že některé diachronické aspekty interpretace Schellova myšlení by mohly být hodnoceny jako diskutabilní nebo by bylo možno vyslovit přání, aby byly poněkud propracovanější, s čímž se však setkáváme ve většině podobných publikací.

Zmíněné drobné vady na kráse rozhodně nijak nesnižují záslužnost Vogelova díla, které je podle mého názoru nemalým příslibem pro budoucnost nejen teologické školy Husitské fakulty, ale také pro užší a inteligentní ekumenickou spolupráci na poli vědy a kultury. Dílo je velmi pěkným kaménkem do rodící se mozaiky dějin české teologie a představuje významný příspěvek k bádání o myšlenkovém světě české teologie počátku dvacátého století i o problematice modernismu v jeho širším evropském kontextu.

Na závěr je třeba vyslovit přání, aby velmi zdařilá ediční řada Pontes pragenses byla více než doposud přítomna na knižních pultech i v odborných knihovnách, protože si to vzhledem k volbě titulů i k vědecké úrovni jednotlivých monografií rozhodně zasluhuje.