Ježíš terapeut

Autor: Georg Kügler - Číslo: 2002/2 (Praxe)

Christ in der Gegenwart 3/2001. Překlad redakce.

Slovo pokání má dnes všeobecně špatný zvuk, ostatně podobně jako slovo hřích, které s ním souvisí. Ale dějiny náboženství sdělují, že od nejranějších časů patřilo pokání k podstatným prvkům všech náboženství. Krátce řečeno: Kdo odmítá pokání, nemůže se nazývat náboženským člověkem. Goldhammerův Slovník náboženství rozhodně poukazuje na tuto skutečnost na základě historických zjištění, přitom však objasňuje, že jednotlivé podoby pokání závisí na tom, jakým pojetím hříchu jsou podloženy. V silně dualistických náboženstvích se chápe hřích v první řadě jako pošpinění, proto jsou zde v popředí očistné obřady (většinou s použitím vody) a předpisy o mravní čistotě. Nebo se hřích pojímá jako přestoupení božských zákonů, jež mají za následek více či méně tvrdé tresty. Zde musí být božský soudce obměkčen dobrovolným sebepotrestáním nebo dobrými skutky, ve starých dobách dokonce krvavými oběťmi.

Ani jedna z uvedených představ o pokání a hříchu nás dnes nepřesvědčuje. Náležejí do minulých kulturních epoch, staly se cizími nebo přinejmenším velmi nesrozumitelnými. Protože však v křesťanství (a jen o něm teď budeme mluvit) takové zastaralé představy o hříchu a pokání hrály určitou roli až do nejnovější doby, octli jsme se dnes ve svérázné krizi svátosti pokání. Stará podoba je dosud znatelná, ale bez vnitřní přesvědčivosti, a žádoucí nová zatím nenašla platnou podobu. Osobní zpověď, která je dosud znatelná, ale bez vnitřní přesvědčivosti, a žádoucí nová zatím nenašla platnou podobu. Osobní zpověď, která je středem svátosti pokání, má ve farnostech už sotva nějakou roli. Také společné bohoslužby pokání praktikuje pouze menšina. Co bude dál? Nejen katolická církev, ale i evangelické a pravoslavné církve trvají - byť v různých podobách - neúchylně na hlásání pokání, neboť ono je ústřední prvek biblického sebepochopení. Bez hlásání obrácení a tím i pokání bychom zradili samo evangelium, Boží království. Odstranění evangelického dne pokání a modliteb jako státního svátku u nás v Německu nám velmi silně ozřejmilo, o jaké hodnoty tu jde.

Je tedy třeba pátrat po nových, současných výrazových formách základního chápání pokání. Nadějnou cestu ukazuje poznání, že svátost pokání označuje především nějaký existenciální úzdravný proces. Hřích je onemocnění náboženského života, otrava duše, ochlazení a ustrnutí nadpřirozené skutečnosti v nás. Tato protibožská infekce, jejímž následkem je hluboká nezdravost, touží po terapii, po uzdravení. Dnes je na trhu mnoho náboženských terapií, na něž se slovo pokání zrovna nehodí, které však ukazují směrem k lidským duševním procesům, jež jsou tím slovem míněny. Tyto terapie sice vidí jen přirozený horizont, ale chtěly by „obrácením“ chování zprostředkovat novou celistvost do porušeného vztahu duše - tělo. To je přirozeně pro každého důležité a hodno pochvaly. Vždyť i křesťan žijící podle své víry má dbát o tělesné a duševní zdraví a respektovat zákony přirozeného kosmu. Jenže nemoc, kterou přemáhá křesťanství, je utvářena jinak, sedí hlouběji, neboť jejím následkem je sama smrt přesahující do transcendence. Uzdravení života „v Kristu“ vyplývá z terapie, jež zasahuje kořeny a vyúsťuje zmrtvýchvstáním do věčnosti, do skutečného a reálného počátku lidsko-božského života, do nikdy nekončícího Božího království. Křesťanské pokání je uzdravování nemocných, terapie pod tímto transcendentálním horizontem. Svátost pokání se zpovědí, vyznáním hříchů a s kněžským rozhřešením a požehnáním je metoda, jak stále znovu dělat kroky směrem k uzdravení ve věčnosti

Nepronikli mladí lidé ze všech národů světa, kteří v létě Svatého roku přišli do Říma na světové setkání mládeže, do této oblasti křesťanské víry? Jistě zde vytušili nepominutelnou cestu k věčnému štěstí v Kristu, jinak by nepodnikli takovou námahu spojenou s tím podnikem. A to, že z těch dvou milionů - největšího shromáždění v našich časech - celé tisíce tam přijaly svátost pokání, jak to bylo vidět na obrazovém doprovodu reportáží, to je znamení doby, jehož hlubší smysl dvacátéprvní století postupně pochopí.