Dědičný hřích

Autor: Michael Schulz - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/2 (Články)

Klíč k pochopení dramatu lidské existence

Die Tagespost, 12. 12. 2000

Klíč k pochopení dramatu lidské existence

Die Tagespost, 12. 12. 2000

Co slaví církev ve svátek Boží Matky Panny Marie, počaté bez dědičného hříchu

Hesly vlastní odpovědnosti a sebeurčení se často charakterizuje moderní západní slovo sebepojetí. Ve zřejmém protikladu k tomu stojí křesťanské vyznání, že kvůli Adamově vině přichází každý člověk na svět jako hříšník, každý je tedy zatížen dědičným hříchem, a proto i kojenci přijímají křest na odpuštění hříchů. Namítá se proti tomu: hříchu se přece člověk dopouští sám, nelze jej zdědit ani odkázat. A dále: nebyl by Bůh nespravedlivý, kdyby nám přičítal viny druhého, za něž nemáme odpovědnost? Abychom se přiblížili vyjasnění těchto otázek, mohl by nám pomoci kritický pohled na vlastní zkušenost.

Dělám zlé, které nechci

Je jisté, že i při nejlepším vychování a prostředí se nikdy nedaří konat výlučně jenom dobro. Každý často zakusí, co popisuje Pavel v listu Římanům: „Nepoznávám se ve svých skutcích; (...) vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ (Řím 7,15-19) Člověk ví, co je dobré, ale stále mu chybí síla, aby bez omezení dobro uskutečňoval. Už vzhledem k dvojímu přikázání lásky k Bohu a bližnímu cítíme často vlastní nedostatečnost. A svědomí nás obžalovává: nezřídka zůstáváme dlužní lásku Bohu i bližnímu.

Na druhé straně víme přesně: pokud by se každému podařilo neomezeně milovat Boha i bližního, změnil by se tento svět v nádherný ráj, spravedlnost by byla samozřejmostí a globální světový mír by přestal být snem. Upevněna v přátelství s Bohem by se smrt jevila jen jako přechod ke konečnému naplnění života, ne jako destruktivní, démonická moc, ničící každý smysl života. Ve vědomí Boží lásky by nemoci a jiné utrpení nevyvolávaly pochybnosti o Bohu. Všechno by vždy mělo svůj smysl. V tomto ráji však lidé nežijí. Tomu brání tato zvláštní slabost v lásce k Bohu a v konání dobra.

Tuto slabost odvozuje Pavel z toho, že člověk nežije v prvotním přátelství s Bohem, že člověk ztratil Boží nádheru skrze Adamovu vinu. Křesťanská teologie nazývá dědičným hříchem skutečnost, že každý člověk stojí pod mocí Adamova hříchu (prvotního hříchu). Dědičný hřích tedy neznamená hřích jako osobní čin. Míní se tu situace vzdálenosti od Boha, která poznamenává každého člověka už před každým osobním činem a oslabuje ho, takže vždy musí zůstat něco dlužen Bohu a bližnímu, totiž lásku, což by však nebylo nutné, kdyby první člověk nezhřešil. V tomto smyslu je každý člověk hříšníkem. Do jisté míry dědíme tento neblahý výchozí bod vlastního života, což vede i k osobním hříchům.

Slovo „hřích“ ve vazbě „dědičný hřích“ naznačuje, že toto zděděné hříšnictví a z něho vyplývající slabost se odvozují z činu člověka, že negativní stránka člověka nemůže být odvozována od Boha. Pavel se odvolává na vyprávění o pádu do hříchu v knize Genesis, aby zdůraznil, že zlo získává moc skrze hřích prvních lidí, kteří vypověděli Bohu přátelství. Svým „ne“ vůči Bohu, neposlušností, se podle Pavla mění člověk a celý jeho život. Mění se k horšímu. Lidé ztrácejí svou vnitřní rovnováhu, protože ztratili své zaměření k Bohu. Pudové síly začínají vést vlastní život. Práce se stává trápením. Lidé si navzájem nerozumějí, nemluví už stejnou řečí. Mír je stále ohrožován násilím. Člověk podvádí, okrádá a vraždí. Vše ničící smrt se jeví jako důsledek - jako trest - života rozloženého hříchem. Jako „skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili (...), tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.“ (Řím, 5,12-19) Že Adam svým hříchem definuje situaci všech lidí, nepředstavuje pro Pavla žádný problém, nevidí v tom ani rozpor vůči Boží spravedlnosti. Podle židovského pojetí chce vždy Bůh jednat pro všechny skrz jednotlivce tím, že je vyvolí a povolá. Reakce jednotlivce na Boží volání je vždy významná pro všechny. Tak jsou v Abrahámovi požehnána všechna pokolení Země, tak může také první člověk, kterému Bůh nabízí své přátelství, odmítnout toto přátelství za všechny. A naopak, nový Adam, Ježíš, může zase pro všechny toto přátelství znovu získat. Bůh vidí lidstvo jako jednotu, takže jeden může jednat za druhého, dokonce za všechny ostatní.

Takovou funkci reprezentace známe ve sportu: jeden německý hráč hraje tenis za svůj národ. Když vyhraje nebo prohraje, vyhráli nebo prohráli Němci. Když první člověk vstoupil na Měsíc, udělalo „s ním“ velký vývojový krok celé lidstvo. V prvním člověku byli na Měsíci „všichni“. Navzdory společnosti jedinců a všemu individualismu chápeme, že skutky jednotlivců mohou být činy všech. Tak lze také dovodit, že v Adamovi lidé ztratili Boží přátelství a že v Kristu mohlo celé lidstvo vybojovat vítězství nad hříchem a smrtí.

Ani vzhledem k evoluční teorii není třeba na této perspektivě měnit nic podstatného. I kdyby tomu bylo tak, že se lidé vyvinuli na různých místech v různých dobách z živočišných druhů podobných opicím, neměnilo by to nic na skutečnosti, že se někde a někdy vyskytli první lidé. Z biblické perspektivy stojí reprezentativně za celé lidstvo. Tuto reprezentativní funkci prvního člověka/lidí nelze prokázat přírodovědecky o nic víc, než reprezentativní funkci prvního člověka na Měsíci nebo spásný význam Ježíšova života a smrti pro všechny lidi.

Další příklad: prvotní hřích lze srovnat i s počítačovým virem. Někde někdo vyvine tento virus a zavede ho do světové počítačové sítě. Někde zhřeší první člověk a infikuje tak síť, která spojuje všechny lidi, totiž společnou lidskou přirozenost a společné dějiny. Každý, kdo někde a někdy vstoupí do lidství a zařazuje se do této světové sítě, získává nechtě a nevyhnutelně tento virus. Tento virus způsobí jeho osobnímu počítači podstatnou škodu; už správně nefunguje. To znamená, že každý, kdo někde a v nějaké době vstoupí do lidského osudu, je tím zároveň spojen s lidstvím všech, je zapojen do lidských dějin a získává tento virus hříchu, totiž chybějící Boží přátelství a z něho pocházející slabost, takže nemůže vždy a všude činit dobro. Kromě Marie a Ježíše má každý tento Adamův virus hříchu.

První hřích na počátku se týká všech lidí

Jestliže skutečně každý člověk potřebuje vykoupení a Ježíš je nazýván původcem spásy všech, pak to znamená: od prvních počátků lidstva na Zemi lidé potřebují vykoupení. Všichni lidé znamená: od počátku, bez vyjímky. Muselo se to stát na tomto počátku lidstva: někdo musel svobodným činem přivodit tuto situaci všech lidí: hříchem, svým „ne“ k Božímu vyvolení. Prvotní hřích je tedy na počátku společných lidských dějin (srov. Tridentský koncil, DH 1513). Co se děje na počátku, týká se všech. A dá se zřejmě říci: nehraje příliš velkou roli, zda je člověk v bezprostřední rodové souvislosti s tímto počátkem, nebo zda se stal člověkem na jiném místě. Každý jednotlivec má vždy podíl na osudu jediného lidstva, původně spojeného s Bohem, a to už od počátku.

Řeč o dědičném hříchu není samoúčelná. Mluví se o něm, protože se má mluvit o Vykupiteli, o Kristu. On je nový Adam, který nasazením života a svou obětí napravil narušený vztah lidstva k Bohu. Ve víře v Ježíše získává každý podíl na jím uskutečněném novém vztahu k Bohu; pokřtění se stávají Božími přáteli. Voda křtu smývá Adamovo „ne“ a pečetí Ducha Svatého dosvědčuje „ano“ jednotlivce ke smlouvě s Bohem v Synu Ježíši Kristu.

Křest vyhubí kořeny odcizení

Je pravda, že pokřtěný a věřící stále ještě zažívá následky Adamova hříchu, takže by někdo mohl myslet, že křest ve skutečnosti člověka nepromění: každý člověk zůstává slabým v lásce k Bohu a bližním, práce zůstává obtíží. Ve vůli člověka zůstává sklon, který snadno svádí ke zlému, žádostivost (concupiscentia). Smrt se stejně jako dřív jeví jako vše pohlcující černá díra. Křest však přece odstranil kořeny těchto zkušeností odcizení. Spojuje člověka s Bohem. Bůh však v jednotlivci ponechává následky Adamova hříchu, aby mu dal účast na plném uskutečnění spásy ve vlastním životě. Tridentský koncil říká, že tato žádostivost je v člověku ponechána k boji (DH 1515). Bůh chce, aby pokřtění řekli tímto způsobem aktivní „ano“ k darovanému odpuštění. V této Boží vůli leží šance pro život důstojný člověka, pro pravé sebeurčení a vlastní odpovědnost.

Pro srovnání: drogově závislý se rozhodne za pomoci lékařů a přátel, že se už drog nedotkne. Už s nimi nemá nic společného, tak jako pokřtěný s dědičným hříchem. Zůstává však v něm po dlouhou dobu návyková touha po drogách a proti ní musí bojovat, aby nedošlo k recidivě. Opět mu mohou pomáhat přátelé. Také v pokřtěném zůstává takřka žádost činit zlo. Proti tomuto sklonu musí bojovat, aby znovu neupadl do hříchu. A protože se ve křtu stal Kristus přítelem pokřtěného, má křesťan potřebnou sílu, aby se vyhnul opětným pádům do hříchu a dal v sobě růst dobru. Získal znovu své sebeurčení.

Poněvadž reformační teologie identifikovala bezprostředně dědičný hřích a jeho následky - žádostivost, kterou v sobě může pocítit každý pokřtěný -, definovala křesťana jako spravedlivého a hříšníka současně. Ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění prohlásil Světový luterský svaz, že tato žádostivost zůstávající v člověku je Kristem „ovládána“. V člověku se křtem děje něco rozhodujícího: není už „ovládán“ hříchem. Církev katolická konstatuje, že žádostivost sice není hřích ve vlastním smyslu, ale jakási opozice vůči Bohu, se kterou je třeba po celý život bojovat (č. 29n ). Rozdílné chápání dědičného hříchu a žádostivosti podle těchto výroků nemá charakter dělící obě církve.

O Marii, Ježíšově matce, vyznává katolické křesťanstvo, že od prvního okamžiku své existence byla ochráněna od dědičného hříchu. Podle slova archanděla Gabriela byla v každém ohledu „plná milosti“ (Lk 1,28). A jako Maria musela uvažovat, co ten pozdrav znamená (Lk 1,29), musela delší dobu uvažovat i církev, co znamená toto omilostnění Marie, jež se vyjadřuje především v jejím bezvýhradném „ano“ k Boží vůli. Uvažování vedlo k vyznání: Maria je od prvního okamžiku svého života plná milosti, což znamená, že byla počata v lůně své matky jako Neposkvrněná, bez poskvrny prvotního hříchu (immaculata conceptio).

Někteří středověcí teologové jako Bernard z Clairvaux (1090 - 1153) a Tomáš Akvinský (1224 - 1274) měli zpočátku námitky proti vyznání neposkvrněného početí Marie. Viděli v tom zpochybnění potřeby vykoupení všech lidí. Existovalo však přesvědčení o dodatečném posvěcení Marie v těle její matky a jejím dalším bezhříšném životě (impeccantia); stejně smýšlejí východní církve. Dále se mělo za to, že se dědičný hřích přenáší aktem plození, a tím se tělo člověka infikuje Adamovým hříchem. V pozdější době přijaté oduševnění člověka bylo považováno za předpoklad toho, aby vůbec mohla být přijata milost posvěcení; žádné pouhé tělo, žádný pouze lidský subjekt nemůže přijmout duchovní hodnotu, jakou je milost. Již Anselm z Canterbury (1033 - 1109) formuloval alternativní pojetí dědičného hříchu: není lokalizován v těle, nýbrž představuje nedostatek svatosti, charakterizující duši: nedostatek přátelství s Bohem a ospravedlnění milostí. Teprve od dědičného hříchu lze hovořit o spojení duše s tělem.

Zde mohl navázat Jan Duns Scotus (1265 - 1308). Podle něj stvořil Bůh tělo i duši Marie a zároveň jí daroval milost, která ochránila její duši od „infectio carnis“ (infekce duše a těla), způsobené dědičným hříchem. Duns Scotus považoval za neslučitelné s Ježíšovou svatostí matku s dědičným hříchem. Marie sice potřebovala vykoupení jako všichni lidé. Avšak toto vykoupení se stalo realitou v prvním okamžiku její existence: Kristův výkupný čin ji ochránil jak od poskvrny dědičným hříchem, tak od možnosti spáchat osobní hřích. Toto praeservatio, ochránění před hříchem, je způsobem, jak bylo Marii darováno vykoupení. Pro všechny ostatní lidi znamená vykoupení osvobození od dědičného hříchu i osobních hříchů.

Cesta k prohlášení dogmatu

Už na koncilu v Basileji r. 1438 byl podniknut pokus prohlásit dogma o neposkvrněném početí. Koncil však ztratil svou legitimitu, protože se v rámci konciliarismu považoval za nadřazený papeži. Svátek Neposkvrněného početí zavedl papež Sixtus IV. roku 1477. V pozdním středověku zastával i Martin Luther víru v Marii, počatou bez poskvrny. Později se od této víry distancoval; Maria byla brzy posvěcena Kristovou milostí. Vzniká otázka, zda i evangelický křesťan nemůže poznat v názoru, že Maria byla bez jakéhokoli lidského přičinění ochráněna dědičného hříchu, zvláště markantní příklad nauky o záchraně člověka pouhou milostí (sola gratia). Tímto směrem uvažují v současnosti mnozí protestantští teologové, i když většina má námitky proti víře v „Immaculata Conceptio“.

V dekretu o dědičném hříchu (17.6.1546) vyjadřuje Tridentský koncil úmysl nezahrnovat Marii do vyjádření o dědičném hříchu (DH 1516). Po rozsáhlém dotazování 603 biskupů (z nichž 546 odpovědělo kladně) prohlásil 8. prosince 1854 papež Pius IX. bulou „Ineffabilis Deus“ víru v ochránění Marie před dědičným hříchem vzhledem ke Kristovým zásluhám za závazný článek křesťanské víry (DH 2803). Maria je nová Eva - znamení naděje pro každého, kdo ví o mocné realitě zla ve světě a občas ji zakouší i v sobě.