Břetislav Horyna, Helena Pavlincová: DĚJINY RELIGIONISTIKY - Antologie
Autor: František Štěch - Číslo: 2002/2 (Recenze)
Nakladatelství "OLOMOUC", Olomouc 2001, 462 s.
Nakladatelství "OLOMOUC", Olomouc 2001, 462 s.
Loňského roku před vánočními svátky zčeřila vody religionistiky v Čechách a na Moravě kniha dvojice autorů Horyna, Pavlincová, která nese název „Dějiny religionistiky“ a podtitul „Antologie“. Z toho vyplývá, že kniha je po stránce formální rozčleněna do dvou zásadních částí. První část o rozsahu 76 stran se věnuje dějinám religionistiky od její prehistorie až do současnosti. Zvláštní zřetel kladli autoři na dějiny české religionistiky a na vztah religionistiky a teologie. Zajímavá je rovněž kapitola o současných problémech v religionistice. Podle autorů je suma modernistických paradigmat, ze kterých religionistika jako věda vychází, již vyčerpána a celá moderna ostatně směřuje k základní kulturní zkušenosti vlastní diskontinuity. „Není právě tato zkušenost diskontinuity tím, čím prochází dnešní religionistika?“(s.74) Takové a mnoho jiných otázek nalezneme v kapitole věnující se současným religionistickým problémům. Druhou část (tj. zbylých 386 stran) pak, jak podtitul napovídá, tvoří antologie badatelů v oboru religionistiky. Autoři zde představují celou řadu významných, i méně významných postav české a světové religionistiky. U každé osobnosti je nejprve zachycen životopis se zvláštním důrazem na badatelskou a publikační činnost. U mnohých je připojena fotografie, což tvoří text bezesporu zajímavějším. Dále následuje vždy několikastránkový výbor z díla. K formální stránce je ještě třeba připomenout, že jmenný rejstřík, který chybí, by jistě výraznou měrou přispěl k lepší orientaci v knize nejen při studiu, ale třeba i jen při letmém prohlížení.
Zdálo by se tedy, že před sebou máme unikátní dílo, jež bezchybně zahrnuje problematiku, kterou si vytyčilo za cíl obsáhnout. Jedná se skutečně o první české dílo svého druhu, o jehož kvalitách není sporu. Je zde však několik věcí, které je třeba mu vytknout a je zde také mnoho námětů k polemikám i kritice, zejména ze strany katolických reprezentantů religionistiky. Rád bych zde proto některé výtky a kritiky na adresu „Dějin religionistiky“ uvedl.
„Celou noc jsme se lopotili, ale nic jsme nechytili.“ Mohli by říci apoštolové, spolu s Karlem Rahnerem1, v závěrečné kapitole Janova evangelia2. Autoři si rozhodně nemohou spolu s Kristovými učedníky stěžovat, že by v sítích „Dějin religionistiky“ uvízlo málo ryb, avšak přece jen několik hbitých štik, zdá se, uniklo nastraženým okům. Ergo, již po prvním prolistování abecedně řazené antologické části jsem postrádal několik jmen, která by tam, podle mého soudu, zasluhovala mít své místo. Nevím sice podle jakého klíče autoři postupovali při výběru hesel do antologie, ale absence jmen jako Vladimír Boublík3 nebo Karel Skalický4 je povážlivá, neboť se jedná o přední reprezentanty římské, lateránské religionistiky, jejíž institut Boublík spolu s tehdejším rektorem mons. Pavanem založil. Po Boublíkově smrti je pak od roku 1977 tento religionistický institut veden Skalickým.
Dalšími, kteří unikli pozornosti autorů jsou například: Josef Hanuš, který se zabýval srovnávacími dějinami náboženství ve svém díle „Úvod do srovnávací vědy náboženské“5, známý švédský religionista a amerikanista Ake Hultkranz6, ale také současný polský religionista (religiolog!) Henryk Zimoń7, který se aktivně hlásí k odkazu Wilhelma Schmidta! A domnívám se, že při bližším zkoumání by bylo možno najít ještě další jména, ale není mým úkolem látat díry v sítích zkušenějších rybářů. Čtenář však musí posoudit sám, zda v knize chybí jména, která by tam čekal.
Je ale třeba říci, že seznam jmen je i tak dosti bohatý a laikovi v oboru přináší poměrně pěkný a ucelený přehled o velikánech religionistiky. Vraťme se nyní na závěr ještě krátce k první části knihy.
Zdálo by se tedy, že jedna z ústředních námitek proti přítomnosti teologie v religionistice, tedy neschopnost kritického odstupu, není opodstatněná.
Je však kritický odstup teologie totéž jako akademický metodický odstup vědy? 8 Při odpovědi zjistíme, že hovoříme o dvou veličinách, u nichž reálnou identitu předpokládat nemůžeme. Skutečnost, že teologie umí být kritická, ještě neznamená, že není kritická ve službě křesťanskému zvěstování, nikoli ve službě poznání zbaveného ideologických účelů. Kritičnost teologie je spíše identická se snahou o sdílnost obsahů křesťanské víry a o jejich co nejvěrnější interpretaci, kdy výraz „nejvěrnější“ znamená blízkost tomu obrazu pravé víry, který pro sebe daná teologie v určitém historickém čase a prostoru příjmá. (s.58)
Nemohu si pomoci, ale při čtení prvního oddílu „Dějin religionistiky“ jsem se nemohl zbavit pocitu, že by se religionistika podle autorů měla chovat asi tak, jako kdyby fyzika chtěla dokázat, že hmota je naší iluzí. Tento pocit byl zvláště silný v kapitole „Vztah religionistiky a teologie“, z níž ostatně byl i předchozí citát. Nemyslím si, že teolog by byl apriory negativně determinován svým náboženstvím. Je třeba mít na zřeteli, že teolog i religionista si oba s sebou nutně nesou systém své osobní víry (i atheismu!) jako měřítko. V otázce víry se jedná, dle mého názoru, o ryze antropologickou determinaci. Jakákoliv víra mne může stejným způsobem omezovat, ale i osvobozovat. Osobní náboženské vyznání tedy nemusí být nutně překážkou při studiu rozličných náboženských fenoménů, naopak může být výhodou, neboť nevěřící člověk - badatel (myšleno člověk - badatel bez jakéhokoli vyznání) těžko může pochopit nějakou víru, která je, jako projev toho kterého náboženství, s ním neodmyslitelně spjata. Odvážím se dokonce tvrdit, že takový badatel může zkoumat veškeré projevy náboženství, ale nikdy je nepochopí.
Kdybych nyní měl učinit nějaké krátké resumé. „Dějiny religionistiky“ jsou vskutku ojedinělou publikací mapující antologicky velmi dobře svůj obor, avšak je škoda, že čtenář se nemůže mezi řádky zbavit jakési pachuti, snad z nevysmýčených koutů ústavu vědeckého ateismu?
