Antikrist
Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2002/2 (Články)
Výraz, který nepostrádá jistou vzrušivost, užívají pouze texty sv. Jana, věcně je o něm řeč na řadě jiných míst, zejména apokalyptického charakteru, jako je Danielovo proroctví, Apokalypsa, ale také apokalyptická místa v evangeliích. Myslí se tím jednotlivec nebo instituce vysloveně protikristovského rázu s až démonickým profilem, jejíž čas nastává v době poslední, což ovšem není možné chápat chronologicky, nýbrž krizově. Jde o nástup doby úpadku, která se může častěji opakovat. Jejím pramenem i průvodcem je právě antikrist, jehož působení se předpovídá úspěšnost, protože přivodí odpad od Krista. Antikrist nebo antikristové (může jít o obecný pojem) nepochází z kruhů nepřátelských křesťanům, nýbrž z církve. To by nemělo udivovat, protože škodlivost zrádců ve srovnání s jasně deklarovanými odpůrci je dobře známa z historie i současnosti.
Jeho (jejich) typickým hříchem je lež, texty mluví o lžiprorocích nebo lžimesiáších. Lež je třeba přísně odlišit od omylu. Z obsahového hlediska neodpovídá ani lež, ani omyl pravdě, z etického hlediska je však mezi oběma podstatný rozdíl. Antikrist hřeší nejen proti Bohu, Kristu, církvi nebo víře, ale především proti sobě. Proto je také bytostí nešťastnou, rozervanou, svým postojem se staví proti vlastnímu pohledu na skutečnost. Jeho původ z řad církve, kterou de facto opustil - s pronikavým vlivem na ostatní lidi - znamená, že si je svého distancování jako osobního provinění dobře vědom, jinak by nebylo možno o lži mluvit.
Pokud se uvádí antikrist do souvislosti s bludařstvím, je nutné upozornit na to, že se jako v jiných případech, tak také zde nekryje právní a etické hledisko. Respektuje-li se definice bludařství v Kodexu kanonického práva, podle které je bludařství čili hereze tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu (kán. 751), stává se člověk eticky bludařem tehdy, když věří v Boha, ale v určitém bodě popírá jeho moudrost a pravdomluvnost, bez kterých ovšem Bůh Bohem není. Tím se jako věřící v Boha dostává do rozporu se sebou samým. Proto může Augustin upozornit na to, že i přívržence velmi nesprávných nauk nelze označit za heretiky, pokud nevězí „in pertinaci animositate“, ale svědomitě usilují o pravdu.
Problém se také dá vyjádřit v kapitole o víře. Byl-li na základě dostatečného předložení víry, přesvědčivého pro svědomí, Bůh uznán jako moudrá a svatá bytost, která člověku cosi sděluje, odporuje tomuto přesvědčení odmítat jeho poselství buď pro omyl (odporující moudrosti) nebo klam (odporující svatosti). Jádrem etického problému nevěry na pozadí dogmatické definice o víře je zaviněný rozpor člověka: hlásí se k existenci bytosti, kterou svým postojem vůči jejím sdělením popírá. Pro etiku je rozhodující, zda došlo k vědomému a dobrovolnému činu popírání či pochybování, při kterém se člověk rozcházel se sebou samým, a zda popírání nebo pochybování bylo tvrdošíjné. Tvrdošíjnost eticky odpovídá neřesti, která je výsledkem dostatečně dlouhé série hříšných úkonů, aby mohlo dojít k návyku.
Pronásledování kacířů, které naplňuje moderního člověka zděšením, je třeba vidět jako oběť individuální etiky sociálnímu zřetelu, jak to odpovídalo určité kulturněhistorické situaci, zcela jiné, než je situace názorově pluralistické společnosti. Může katolík odpadnout bez viny od své církve a vzdát se její nauky, čili může se těšit z výsad mylného svědomí, je-li nezaviněné?
První vatikánský sněm prohlásil, že katolík není ohledně setrvávání ve své víře v stejném postavení jako nekatolíci (DS 3014, 3036): „illi (...) qui fidem (...) susceperunt, nullam umquam habere possunt justam causam mutandi aut in dubium fidem eandem revocandi.“ S tím je zajímavé srovnat 2. vatikánský sněm, který v Dogmatické konstituci o církvi říká, že „illi (...) salvari non possent, qui Ecclesiam Catholicam (...) ut necessariam esse conditam non ignorantes, tamen (...) in eadem perseverare noluerint“ (LG 14).
První vatikánský sněm zdůvodňuje své učení silou katolických motivů víry a pomocí milosti, která víru umožňuje a podporuje. Koncil má na mysli objektivní plnocennost věrohodnosti katolické víry a příslušného závazku. Mnoho starších i novějších teologů však připouští, že existují případy, kdy motivy, které má koncil na mysli, nedojdou potřebného rozvinutí, takže se katolík může nezaviněně své církvi vzdalovat a stát se buď jinověrcem ve smyslu materiálního heretika nebo nevěrcem ve smyslu materiálního apostaty. Koncil vyjadřuje zřetel k subjektivní stránce také gramaticky a užívá mírnější formulace („noluerint“ = „by nechtěli“) a místo „possunt“ 1. vatikánského sněmu = „mohou“, užívá „possent“, „by mohli“.
Lze postavu antikrista historicky konkretizovat? Někteří lidé to s oblibou dělali a dosud dělají, protože historie jim k tomu bohužel poskytuje vítaný materiál. Nebylo například divu, že starověcí křesťané viděli antikrista v císaři Neronovi. Tady je však třeba patřičné opatrnosti. Každá vize budoucnosti, také antikrista, je čímsi neurčitě a hypoteticky načrtnutým, je to poukaz na eventualitu, u které není rozhodující její umístění v čase a prostoru, ale věcné upozornění, často hrozba.
Idea antikrista je vlastně křesťanská šifra problému, který je v současnosti velice živý, který je však úměrně k dnešní názorové situaci označován zcela jinak. V rámci křesťanské víry upozorňuje tato idea na bolestnou skutečnost, že dějiny vroubí pokusy řady „antikristů“ vznášet na člověka i společnost absolutní nárok, srovnatelný v kontextu víry v Krista s nárokem, který jako vtělený Boží Syn vznáší na celé stvoření. Je tedy teologickým varováním a odsouzením totalitního nároku, právě tak v profánní jako v duchovní oblasti.
