Základy rodinné pastorace

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2002/1 (Studie)

List k sociálním otázkám v České republice Pokoj a dobro charakterizuje současné postavení rodiny jako „situaci vážného ohrožení.“¹ V poslední době jsou studovány speciální problémy rodinné pastorace (otázky bioetické, demografické, ekonomické, vliv globalizace).² Rodina dnes potřebuje i právní ochranu.³ To vše ukazuje na nutnost vymezit i základy rodinné pastorace, tzn. takovou strategii, která se dotýká běžné farní pastorace. K těm patří přesnější určení významu rodiny v kontextu současné kultury, popis základních charakteristik změn života rodiny a definice křesťanského povolání k manželství. Na takto vymezené základy rodinné pastorace mohou navazovat konkrétní prvky pastorace rodiny, včetně přípravy snoubenců na svátost manželství.⁴

1. Význam rodiny

Rodina vzniká v okamžiku, kdy se partnerská láska stává plodnou a dá život dětem. Rodiče a děti tvoří společenství rodiny. Pod pojmem rodina se rozumí malá biologicko-sociální skupina společně žijících lidí, která vznikla narozením manželskému páru nebo adopcí dítěte. Tak můžeme definovat „normální rodinu“. Od ní jsou pak odvozeny neúplné rodiny, například osamoceně či samostatně žijící matky s dítětem či dětmi, vdovy nebo vdovci s dětmi a rozvedené rodiny.⁵ Rodina je chápána jako společenství dvou generací (rodiče a děti - malá rodina) nebo jako společenství více generací (prarodiče, rodiče a děti - velká rodina).⁶

Význam rodiny spočívá především v těsné souvislosti mezi tím, co se děje v rodině, a mezi tím, co se následně odehrává ve společnosti. Základní vazby, které v rodině vznikají, jsou důležitým předpokladem pro to, aby člověk mohl v dnešní, rychle se měnící a konflikty přeplněné společnosti, obstát. V rodině se tvoří základní intimní sféry člověka, které jsou životně důležité pro současného člověka, ohroženého svým odosobněním: osobní blízkost, náklonnost, lidská vřelost, ohled na lidské individuální slabosti a potřeby. V rodině se pěstuje zdravá péče o nutné sebevědomí a správné ocenění sebe sama, vzájemná důvěra a ochota k pomoci. Tyto osobnostní postoje jsou zapotřebí ve všech státních i církevních společenstvích, protože vedou k osobní odpovědnosti.

Rodina je ve všech životních sférách starší než stát a církev. Je to společenství života a bezpečí. Proto má rodina přirozené právo na uznání, pomoc a ochranu ze strany státu i církve. Tato podpora může mít různou podobu: rodině nakloněné zákonodárství, finanční sociální dávky pro rodinu, veřejná úcta k instituci rodiny, zařízení a organizace na ochranu a pomoc rodiny v těžkých situacích. Všechna kritéria musí být orientována k tomu, aby rodině dávala přednost a umožnila svazek muže a ženy, vedoucí ke společenství rodičů a dětí. Lidské společenství se může rozvíjet pouze za předpokladu rozvoje rodiny.⁷

2. Současné změny rodinného života

Změny života rodiny se týkají čtyř základních tendencí: proměny manželství jako instituce, změny vztahů mezi manžely, nových přístupů k plození dětí a častého zpochybňování manželství.⁸

2.1 Manželství jako osobní životní společenství

Manželství je dnes více ceněno jako osobní životní společenství než jako instituce. Tato změna souvisí s proměnou našeho světa práce. Před sto roky bylo manželství určeno prostředím zemědělců a řemeslníků. Životní prostředí bylo zároveň pracovním prostředím (usedlost a dílna). Rodina společně žila i pracovala. Často byly spolu těsně spojeny tři generace (starý hospodář, mladý hospodář a jeho děti). Při volbě životní partnerky se dbalo především na majetek a zručnost.⁹

Manželství bylo začleněno do velké rodiny, což mělo nepochybně své výhody (manželské konflikty byly řešeny celou velkou rodinou), ale i své nevýhody: muž se ženou neprožívali své manželství izolovaně, ale manželství s jeho daným řádem, pevně postaveným domem a jasně definovanými úkoly. Industrializace přinesla postupné osvobozování člověka z daných tradic, mimo jiné oddělení prostoru života a práce. Tím se stala možnou volba životního partnera jako někoho, ke kterému svobodně přináleží. Žena nemusela již být ze stejného oboru.

Změnu k osobnímu pojímání manželství je možné považovat za pozitivní, ale nesmí to znamenat, že manželství jako instituce již nemá žádnou váhu. Je třeba vždy vážit hodnoty obou faktorů. Instituční a právní rozměr manželství nestojí v protikladu s osobním postojem lásky a věrnosti. Manželství a rodina nejsou absolutně zajištěny společenskými a církevními zákony, prožívání manželství a rodinný život vyžaduje osobní nasazení muže a ženy, velkou námahu při výchově a péči o dětí. Osobní láska muže a ženy si žádá hlubší sociální zakotvení, socializaci vztahu. A to je mnohdy rozhodující pro uchování dobrého manželství. Partnerská dvojice přináší do manželství velký vklad, vyžadující pečlivou přípravu. Přípravě na manželství se nevěnuje náležitá pozornost ze strany rodiny, státu ani církve.¹⁰

2.2 Manželství jako partnerské vztahy

Druhá změna v manželství se týká patriarchálního uspořádání manželství, které se mění v manželství a rodinu, jež jsou založeny na partnerských vztazích. Tato změna se často hodnotí jako typický příklad sekularizace manželského modelu. Tento úsudek se opírá o Ef 5, 22n: „Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou církve, podobně jako je Kristus hlavou církve.“ Jaká je však základní výpověď? Na základě tehdy platného patriarchálního uspořádání manželství - muž a otec mají slovo, žena a děti jsou vázány poslouchat - ukazuje sv. Pavel, jak jsou prolomeny láskou muže ke své ženě platné právní struktury manželství, jak bez revolučních změn ve struktuře manželství se může nastoupit nová vnitřní orientace ve vzájemném životě manželů. Rozhodující není otázka práv a povinností muže a ženy, nýbrž vysoká hodnota jejich oboustranné osobní lásky.¹¹

V západní civilizaci se pochopení osobní partnerské lásky prosazovalo prostřednictvím odsouzení manželství jako instituce a prosazování lepšího postavení ženy. To způsobilo hluboký emancipační proces zrovnoprávnění žen v 19. a 20. století.¹² Doprovodným jevem se stala snaha ocenit ženu především v jejím odborném a pracovním růstu.¹³

Partnerství v rodině a manželství znamená vzájemnou dohodu na úkor diktátu, upřednostnění celistvosti lásky, která doposud byla orientována především na manželskou sexualitu. Překonané pojetí sexuality, kdy pouze muž měl právo na sexuální naplnění, ke kterému měla žena sloužit bez ohledu na její zvláštní fyzické a psychické uspořádání, muselo být zcela odbouráno. Kultura intimního manželského života, která chápala manželské oddání jako utišení žádostivosti, se zcela změnila. Stát ani církev dnes nemají „práva“ na manželskou intimitu, když se prožívá jako vzájemná láska, věrnost a přináležitost, spojená s láskyplným ohledem na sebe navzájem a dostatkem času na sebe.¹⁴

V partnersky pojatém manželství narůstá význam působení vdané ženy v zaměstnání mimo rodinu. Stanovit zde určitá obecně platná pravidla by znamenalo přehlížet skutečnost takovou, jaká je.

Vzhledem k dnešním znalostem psychologie o významu prvních let života dítěte můžeme poukázat na to, že žena s jedním nebo více dětmi musí počítat s omezeními a horším životním standardem, ať už se to týká vlastního postavení, finančního zabezpečení nebo postavení v zaměstnání. Musí myslet na štěstí svého dítěte. To přináší závažné sociální a hospodářské otázky, které musí řešit stát i církev.

Partnerství v rodině se přenáší rovněž významně na rovinu výchovy. Zde již neplatí mechanismus rozkazu a poslušnosti, nýbrž cílem výchovy se stává svépravné, dospělé dítě, které v rozhovoru s rodiči zakouší, proč se říká to nebo ono jako moudré. S přibývajícími léty roste právo dítěte na společný rozhovor s rodiči, na spolurozhodování o svém životě. Na všech stupních výchovy je jemnost a něžnost prostředkem, v kterém rodiče i děti poznávají, že jsou milovány a mohou milovat.¹⁵

2.3 Odpovědné rodičovství

Dalekosáhlou změnou v pojetí manželství je přechod od nereflektovaného plození potomstva k odpovědnému rodičovství. Tato změna úzce souvisí s rozvojem našich sociální vztahů a novými poznatky v medicíně. V 19. století si sotva mohli představit regulaci početí způsobem, kterým uvažujeme dnes (výraz regulace „početí“ je příhodnější než regulace porodnosti. Narození dítěte může být regulováno pouze potraty, zničením rozvíjejícího se nového života). Děti znamenaly pro velkou rodinu rolníka či řemeslníka velkou výhodu - staly se rychle její hospodářskou součástí, levnou pracovní silou, výchova dítěte se odehrávala v okruhu velké rodiny. Mimo to téměř jedna polovina narozených dětí zemřela již v kojeneckém věku. Když však dítě musí hledat své profesní povolání mimo rodinu, když výchova dětí stojí velmi mnoho času a peněz a když klesne kojenecká úmrtnost na minimum, jsou odpovědní rodiče postaveni v manželství před otázku, jak se rozhodovat ohledně počtu dětí.

Odpovědné rodičovství znamená přijmout děti v lásce a do lásky je uvádět. Děti, které nejsou rodiči milovány, jsou rodiči pouze šaceny a živeny, trpí v životě velkou nedůvěrou a tvoří často tíživé břemeno pro celou společnost. Z tohoto hlediska odpovědné rodičovství znamená pečlivé uvažování partnerů o své osobní, sociální a hospodářské situaci, v které chtějí darovat život dítěti a zprostředkovat mu požadovanou výchovu a odpovídající domov. V tomto smyslu je odpovědné rodičovství velmi vysoce ceněno i církví.¹⁶

Sporná se jeví často otázka způsobu regulace početí. Co je eticky a morálně dovoleno, když na jedné straně se nemohou a nechtějí zříci intimního se odevzdání a posílení vzájemné lásky a věrnosti, a na druhé straně musí být nepochybně vyloučeno další otěhotnění ženy? Encyklika Humanae vitae dovoluje, vedle již ne výslovně požadované dlouhodobé sexuální zdrženlivosti, využít pouze neplodných dnů ženy. Může být tato jednosměrka manžely dodržována? Mnoho otázek s tím spojených zůstává stále opětovně kladeno. Asi je zde vhodné citovat drobnou poznámku O. Mádra: „Především je svůdné stavět proti sobě Kristův zákon lásky a Desatero přísného Hospodina (...) Zdravý, na pravdu a skutečnost zaměřený rozum rozezná nebezpečné, až autodestruktivní citové hlubiny a vůlí se jim umí postavit (...) Proto lidstvo odedávna stanoví základní řád života a zpevňuje ho pozitivně (příkazy) i negativně (zákazy). Srdce však zůstává korektivem radikálního řádu „řádem lásky“, v katolické morálce dávno známou epikií a pastorální moudrostí.“¹⁷ Je zřejmé, že rodiče musí nelehké rozhodnutí o počtu dětí udělat. Posouzení metody regulace početí, které rodičům přináleží, nemůže být svévolné a lehkomyslné, ale musí se opírat o vědecké poznatky a objektivní normy, které předkládá učitelský úřad církve. Zvolená metoda nesmí oba partnery psychicky zraňovat nebo působit újmu v jejich schopnosti milovat. Objektivní normy zahrnují i výpovědi Humanae vitae a jsou podpořeny Janem Pavlem II.¹⁸

Může se často požadovaná svoboda svědomí manželů považovat za odpovědnou rovněž v případě, kdy se hovoří o konfliktních situacích? Pohled na statistiky porodnosti spíše naznačují, že vlastní kořen problému spočívá v něčem jiném než ve svobodě svědomí či osobní důstojnosti manželů. Ukazuje na rozhodnutí pro pohodlný způsob života, sobectví západní civilizace. Když odhlédneme od vědeckých a sociálních důsledků tohoto nezdravého trendu v porodnosti, ukazuje toto drastické odmítání dětí na hlubokou krizi důvěry mezi manžely. Nemohou-li se manželé na sebe spolehnout, nemohou se stát ani totálním společenstvím života, připraveným darovat dítěti život. Důvod můžeme vidět v hluboké úzkosti z omezení mobility partnerů, ať už se jedná o profesní aktivitu ženy mimo rodinu či získávání dalších příjmů pro rodinu.

2.4 Tendence ke zpochybňování manželství jako instituce

Ve zmíněné faktické proměně manželství se ukazuje základní změna pojímání manželství. Kladou se zcela vážně otázky, zda manželství jako instituce je vůbec nutné, a hledají se náhradní formy pro společný život pohlaví. Je třeba si uvědomit ideologickou povahu těchto změn.¹⁹ Jaké jsou důvody důležité pro běžnou rodinnou pastoraci?

Jsou kladeny přemrštěné požadavky na manželství vzhledem k životnímu standardu. Je popírána všeobecná platnost manželství pro společný život muže a ženy s odkazem na změny ve světě práce. Pokud muž a žena pracovali na poli a vlastnili zemědělskou usedlost, byli stále spolu, manželství tím mělo pro ně hluboký smysl. Dnes muž i žena jdou ráno do práce a nevidí se ani pozdě večer. Dnes je popírána vůbec možnost zvládnout manželský život s poukazem na skutečnost, že na rozdíl od manželství našich prarodičů, trvajícího obvykle kratší dobu (vyšší věk ke svatbě, více dětí, nižší průměrný věk), je životní šance žít společně 35-40 let velmi nízká. Otázka se klade takto: Je psychologicky možné, aby dva lidé, kteří uzavírají sňatek v nízkém věku, mohli spolu žít celý život, když jejich život je poznamenán tak hlubokými změnami a rozvojem? Je možné neodvolatelné Ano u lidí, kteří se tak mění a rozvíjejí? Nezemře konečně moderní manželská jednota, žitá v malé rodině rodičů a dětí na sexuální, prostorovou a duševní nudu, když děti odejdou z domu a rodiče mají kolem 45 let? Tyto argumenty jsou velmi rozšířeny a zní pro dnešního člověka velmi přesvědčivě. Skutečnost zpochybňování manželství se nejlépe ukazuje na stoupajícím počtu rozvodů, takže to není pouze teoretické uvažování, nýbrž praxe.

Výsledkem změn, které se týkají manželství jako instituce jednoty muže a ženy, je naprostá a úplná privatizace společenství dvou pohlaví. Žijí společně tak dlouho, dokud se jim daří společně žít. Takovéto soužití se stává stále častěji otázkou pro stát i církev, jak tyto svazky právně zachytit. Řešením se stává „manželství bez oddacího listu“, zpravidla na určitý čas, u ostatních jako trvalá forma života. Je stále obtížnější nalézt společná východiska pro křesťanské pojetí manželství a psychologická, ideologická a sociologická pojetí, která dnes převládají. Zdá se, že bez vědomého návratu k Bohu nemá manželství budoucnost. Je to rozhodující předpoklad a záruka manželského štěstí.

Mohou být shora uvedené přístupy, obracející se proti manželství, nějak závažné? Proč manželství „bez oddacího listu“ či lépe řečeno „nemanželské pohlavní společenství“ nemůže být pro nás alternativou?

• a) Instituce nemusí vůbec bránit rozvoji manželského společenství. Především je si třeba uvědomit, jakou podporu může dát manželskému společenství. Instituční služba a osobní nasazení v manželství se mohou vzájemně podporovat. Když se projeví osobní nasazení partnerů, pak manželství jako instituce může svojí službou pomoci k tomu, aby spontánnost, vlastní odpovědnost a životní zralost vytvořily manželskou jednotu.
• b) Když se tvrdí, že nemanželské pohlavní společenství umožňuje skutečnou rovnost mezi manžely, dosavadní zkušenosti ukazují, že charakterově či profesně slabší část páru se není nijak chráněna a musí se podřídit silnějšímu, který může spojení kdykoli vypovědět.
• c) Kdo by chtěl vyloučit instituční charakter osobní lásky, tzn. zasahování veřejnosti, musí uznat: Láska, která lidi zasahuje podstatně, není jen intimní láskou, ale stává se partnerstvím, stává se veřejnou a dává jiným podíl na jejím životě. Toto „zveřejnění“ lásky a uznání její odpovědnosti za partnera či děti na veřejnosti mluví ve prospěch manželské smlouvy a oddacího listu. Zastánci instituční podoby manželství si však musí být vědomi toho, že samotná právní forma a zákonodárství není garantem dobrého manželství, vytváří však prostředí, v kterém se tvoří hodnoty, podle kterých se člověk rozhoduje.

2.5 Manželství na zkoušku

Když je manželství „bez oddacího listu“ chápáno jako manželství na zkoušku, pak musí partneři počítat s tím, že zkouška nemusí být „úspěšná“. „Manželství na zkoušku“ je formou nemanželského pohlavního společenství. V tomto případě však instituce manželství jako taková není zpochybňována. Tyto páry převážně směřují k tomu, aby uzavřely státní či církevní sňatek. Chtějí vyzkoušet v podmínkách konkrétního „manželského života“, zda se k sobě opravdu hodí.

Odpovědět se dá zásadně takto: Může se skutečnost „jednoho těla“, nerozděleného života, vyzkoušet? Můžeme žít, zemřít, milovat, přijímat druhé na zkoušku? Zkušenost vztahu lásky před manželstvím není typickou zkušeností v manželství. Široce rozšířený názor, že sexuální harmonie před manželstvím může vyřešit veškeré problémy, je hluboký omyl. Otcovství a mateřství se nelze naučit v nemanželském pohlavním společenství především z toho důvodu, že manželství na zkoušku obvykle vylučuje těhotenství. Hra na manželství před manželstvím vede dříve nebo později k neblahým mylným závěrům. Úkolem zůstává „pátrat po příčinách jevu `manželství na zkoušku' také v oblasti psychologické a sociologické, aby se nalezly prostředky k přiměřené nápravě.“²⁰

Uvažování, které se staví kriticky před fakticky prožívanými formami společného života, nelze chápat jako jednoduché moralizování, nýbrž jako reflexe nabízející pomoc k nalezení realistického pohledu. Mnohý pár tak může být ušetřen bolestných zkušeností. Rovněž je třeba promyslet, proč právě tolik mladých lidí, kteří nesou v sobě tak vysoká očekávání ohledně společného života, odmítají manželství jako instituci. Jistě k tomu patří i otázka, zda v církvi a konkrétním farním společenství uskutečňujeme přiměřenou přípravu ke společnému životu se snoubenci, kteří požadují křesťanský sňatek.

3. Spirituální prvek rodinné pastorace - manželství jako povolání

Křesťanské manželství je povolání, v kterém křesťané zvláštním způsobem dosvědčují Boží společenství s člověkem. Pastorační působení církve se soustřeďuje především na požadavek rozvoje povolání manželů.²¹

Z teologického hlediska se povolání pohybuje mezi dvěma tématy, které dávají úplný pohled na člověka: stvoření a vykoupení. Člověk nemůže existovat bez komunikace. Bůh se obrací k člověku slovem svého vnitřního dialogu. Tímto slovem se člověk stává člověkem. Tam, kde se začne stávat rozhodujícím to, co Bůh chce, se rodí vztah ke slovu, které Bůh skutečně vyslovuje. Vlastním tématem povolání je Boží láska, která nemá další vysvětlení. Neexistuje žádný jiný Boží projekt než tento: aby lidstvo pochopilo sebe sama jako milované Bohem. Vztah mezi milujícím a milovaným je obsahem povolání, tím se vrací k Bohu svobodným a osobním způsobem. Vydává se Bohu tím, že se zcela klade do služby Bohem chtěné.

Žádná konkrétní činnost nemůže být zcela identifikována s láskou, žádná práce pro Boha nemůže zcela vyčerpat lásku k Bohu. Nezáleží jen na vnější činnosti (manželství i život celibátu mohou být zvoleny ze sobeckých důvodů).

Každý životní osud a úděl se může přečíst (interpretovat) láskou - jako místo, kde se svědčí o vztahu Boha k nám. To platí i pro každou povahu, prostředí a práci. Přístup k danostem života je hlavní pole, kde se projevuje povolání. Osobní „čtení“ a „přečtení“ života se nezabývá tolik obsahem (co člověk udělal a co se stalo), ale způsobem (jak Bůh miloval). Bůh ztotožňuje podstatu svého bytí se způsobem své existence. Lásku není možné ničím nahradit - buď je a člověk ji umí číst, nebo není. Povolání je schopnost osobně zpečetit vyprávěním a prožíváním osobní účast na Božím životě tak, že přivádí do vztahu lásky i mnoho dalších.

Povolání je stálé navracení se k pravdivosti přijímáním Boží pravdy. Jestliže stvoření a vykoupení nesou v sobě znak Boží lásky, která stvořila a vykoupila, povolání pomáhá objevit a znovu darovat tuto lásku člověku. První známkou osobního povolání je otevřenost. Opakem je lež (vlastnictví pravdy). Nestačí opustit dům, pole, ženu atd. a upnout se v chudobě na svoji knihu nebo lžíci. Povolání je stálé uvědomování si vztahovosti jako podstaty člověka. Vztah není pouze věcí sentimentu, psychologie nebo sociologie. Vztah znamená myslet, chtít a jednat spolu s jiným, myslet na jiné, počítat s nimi. Je to společné dílo.

Dovršením povolání je spása jako poznání Boha, které se uskuteční tehdy, když člověk žije Boží odpuštění a když je považuje za jedině možné. Základ povolání je v odpuštění. Je odpovědí na odpouštějící lásku. Zde se rodí víra. Zde nacházíme to „všechno“, co dává význam a smysl všem věcem.²²