Víra zraje s věkem

Autor: Avery Dulles - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/1 (Články)

America 5/2001 (převzato z 5/1967).

Je typické pro víru jednotlivce, že prochází určitými radikálními proměnami, jež odpovídají údobím života. Zvláštní přitom je, že tato stadia mohou být pozorována i ve velkém v dějinném vývoji církve, spějící ke své zralosti.

Víra dítěte je spontánní a nereflektující. Dítě je přirozeně náboženské a hledá ochranné prostředí, v němž je obklopeno dobrotivými silami. Ochotně odpovídá na ideu nebeských sil, které o ně pečují. Bez vážných ohrožení zvenčí dítě není nuceno myslet kriticky. Směšuje mýtus s realitou, iluzi s opravdovým vhledem a snadno se stává kořistí pověry.

V dospívání se probouzejí kritické schopnosti. Mladí mají sklon prosazovat svou individualitu, a tak jsou často v opozici vůči autoritě. Na druhé straně, když je jejich přemíra vitality vyzbrojena silnou vírou a zapálená horlivostí za přeměnu světa podle vysokých ideálů, může inspirovat velké činy pro Boha. Avšak víra dospívajícího má své nedostatky. Příliš často je samolibá, asertivní, kritičtější k druhým, než k sobě. Potřebuje pokoření zkušenosti, aby objevila hodnotu utrpení, oběti a podřízenosti. Musí ztratit něco ze své sebedůvěry, než bude schopna řádně přijímat hodnoty, které sdělují druzí.

Zralá víra je taková, která překonala povrchní nadšení mládí stejně jako naivní důvěřivost dítěte. Tvrdou zkušeností se naučila, že zlo trvá a a bude trvat, že lidské ideály a námahy, i když jsou dobře míněné, jsou krátkozraké a obojetné. Je zaměřena spíše na Boha tajemství než na dostupné hodnoty, a tak je schopna čelit tragédii, umenšení, utrpení a smrti.

V minulé generaci katolická církev ve Spojených státech rychle přešla od dětství do stadia adolescence a teď je povolána k plné zralosti. Před třiceti lety byl americký katolicismus pasivní a nekritický; byla to zděděná víra izolovaných etnických skupin v situaci ghetta. Koncem třicátých let se církev začala vynořovat ze své ulity a vstupovat do živého kontaktu s okolím. Přesuny za 2. světové války, s odvody a vojenskou službou, vrhly masy amerických katolíků do proudu amerického života. Inteligence podpořila tomistickou obrodu. Katolické vyšší vzdělávání expandovalo; bylo množství konverzí a hojnost povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Katolíci byli přesvědčeni, že jejich církev má odpověď na jakýkoli problém.

Zdá se, že v šedesátých letech jsme vstoupili do nové éry. John F. Kennedy a Jan XXIII., každý svým způsobem, vyzvali katolíky, aby opustili odcizení předpokládané nadřazenosti a vzali na sebe naděje a radosti, obavy a úzkosti svých současníků. Místo aby soudili svět, začali katolíci studovat vlastní nedostatky. Cítili se povinni ukázat a překonat vše dětinské, temné, anachronistické a zkažené ve svém dědictví. Zatímco se snažili měnit svět podle Krista, viděli potřebu změnit svůj obraz Krista podle nejnáročnějších standardů moderního kritického myšlení.

Smířit tradiční katolicismus s moderní sekularitou se ukázalo být vskutku obtížné. Tradiční katolicismus žádá, abychom se podřizovali autoritě, abychom nacházeli plnost pravdy v omezeném počtu posvátných pramenů, abychom se drželi pokladu víry, završeného před staletími. Modernita žádá, abychom mysleli kriticky, abychom byli připraveni měnit a korigovat své ideje, abychom přijímali příspěvky od každé skupiny lidí. Mohou být v témž člověku kombinovány tyto dvě mentality? Může osoba přijmout autoritativní nároky církve a upřímně vstoupit do dialogu s jinými náboženskými skupinami a sekulárními kvazináboženstvími? Psychologicky je obtížné kombinovat tyto dva přístupy.

Mnozí lidé jsou pokoušeni volit mezi vírou a rozumem, církví a světem, tradicí a modernitou. Bůh nás však volá, abychom přivedli tyto polárně opoziční postoje k nové syntéze. Jako lidé víry nesmíme dopustit, aby zmizel jakýkoli fragment evangelia. Jako moderní lidé musíme osvobodit evangelium od každého staromódního světového názoru a kulturně podmíněné ideologie. Současný křesťan nemusí hledět na tento svět očima starého Izraelity nebo středověkého filosofa. Zralá víra je dosti pokorná, aby kritizovala vlastní předsudky a učila se od současné vědy. Díky trvalému umírání vlastním předchozím formulacím se víra stále hlouběji noří do tajemství Boha.