Víra a náboženství z hlediska solidarity s trpícími
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2002/1 (Články)
Pokud chceme hovořit o poměru mezi náboženstvím a vírou, neměli bychom rozhodně opomínat skutečnost víry formované láskou, skutečnost projevující se v křesťanském pojímání utrpení a v křesťanské charitativní službě. Jistě nebudeme pochybovat o tom, že základní struktura zjevení spočívá na meziosobním vztahu Boha a člověka, podobně jako na stejném meziosobním vztahu stojí celé křesťanská charitativní služba. Právě sklonění se Boha k člověku je normou a pravzorem „sklonění se“ křesťana k potřebnému člověku. Křesťan projevující charitu se tedy spodobuje s Bohem. Tato specifičnost křesťanské charitativní služby vyjde velmi dobře najevo ve srovnání s tím, jak vztah k bližnímu a solidaritu s trpícím člověkem pojímají ostatní světová náboženství.
1. Solidarita s trpícím člověkem ve starověkém Řecku a v Římě?
Současná evropská kultura má dva základní kořeny: filosofické myšlení antického Řecka spolu s římskou civilizací na jedné straně a křesťanství na straně druhé. Jak to ale bylo ve starověkém kulturním světě s postojem vůči trpícímu člověku?
Nejprve je třeba si uvědomit, že existovaly dvě kategorie lidí: svobodní a otroci. Velmi výmluvné je to, co o otrocích tvrdí velký antický filozof Aristoteles: Otrok je nástrojem a každý nástroj je vlastně neživý otrok.1 Tento názor panoval v antickém světě až do příchodu křesťanství.2 Počet otroků byl ve vojensky a ekonomicky úspěšných obcích obrovský. Kupříkladu ve Spartě v době jejího největšího rozkvětu bylo kolem dvou set tisíc otroků oproti dvaceti tisícům svobodných občanů. Je dobře známo, že ve Věčném městě býval v době vrcholného císařství podobný poměr mezi svobodnými a otroky, s nimiž se jednalo bez jakéhokoli soucitu. Například platilo pravidlo, podle něhož bylo třeba zabít všechny otroky v domě, kde byl zavražděn jejich pán, protože povinností otroků přece bylo pána ochránit.3
Pokud jde o svobodné, pak nepříliš povzbudivá byla situace dětí, žen a chudých, jimž zejména ve starších dobách v Řecku hrozilo, že budou prodáni jako dlužníci do otroctví. Jistou podporu v bídě dostávali váleční vysloužilci a sirotci po občanech, kteří padli ve válce. S nemocnicemi nebo útulky bychom se v antickém Řecku nesetkali. Římským občanům z metropole světové veleříše byly často rozdávány základní životní potřeby, ale důvodem tohoto postupu mocných rozhodně nebyl soucit: byla to populisticky motivovaná forma pragmatické politiky. Antika byla sice kulturně vyspělá, ale také velmi krutá epocha dějin lidstva. O tom velmi výmluvně svědčí záliba v krvavých gladiátorských hrách. Podle toho, co známe ze starověkých análů, pouze za dobu vlády císaře Augusta padlo v arénách při jím pořádaných veřejných zábavách pro římský lid na deset tisíc gladiátorů.
Milosrdenství (misericordia) bylo považováno nikoli za pozitivní povahový rys, nýbrž za slabost: „Moudrý člověk nebude mít milosrdenství, ale pomůže druhému jako ten, kdo dává ze společného (...) Soustrast je neřest duší, které se přespříliš bojí utrpení.“4 Pokud jde o chudé: „Špatnou zásluhu si zjednává o žebráka, kdo mu dává něco k jídlu nebo k pití, neboť jednak ztrácí, co má, jednak onomu člověku prodlužuje život v bídě (...)“5
Jestliže náš dnešní svět mnohé dluží antickému Řecku a Římu, pak k tomuto dluhu rozhodně nepatří sociální cítění, milosrdenství a solidarita s trpícím člověkem. Jedná se o zásadně biblické a křesťanské hodnoty vyplývající jednak z příkazu lásky k bližnímu, jednak ze způsobu, jakým Hospodin jednal a jedná v dějinách spásy s člověkem, když se k němu sklání a učí ho, aby se i on choval stejně ke svému bližnímu. Není jistě náhodou, že Písmo nikdy o žádném člověku netvrdí, že by byl „(...) plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, (...)“ (srov. Ex 34,6). To platí jedině o Bohu a odvozeně by se to mohlo vztahovat na ty, kdo se ho snaží napodobovat. V souvislosti s tím, co jsme jen velmi zběžně nastínili o životě v antickém Řecku a Římě, si můžeme uvědomit, jak revolučně a také pohoršlivě působila v daném prostředí křesťanská praxe soucitu a milosrdenství.
2. Solidarita s trpícím člověkem v judaismu
Křesťanství má s judaismem velmi mnoho společného, takže zcela po právu je my pokřtění nazýváme staršími bratry ve víře v jediného Boha.6 Základní struktury zjevení jako setkání Boží a lidské svobody jsou pochopitelně u obou podob biblické víry shodné. Proto je také judaistická praxe dobročinnosti té křesťanské velmi blízká.
Jestliže bychom měli uvést některé rozdíly, pak by to byl menší důraz na univerzalitu služby bližnímu, protože první bližní je pro judaistu jednoznačně opět jeho bratr - judaista, neboť pojem „bližní“ a pojem „bratr“ vlastně splývají (srov. Lv 19,17). Nadto je třeba si uvědomit, že Abrahámovi potomci žili uprostřed křesťanských i jiných národů po předlouhá staletí jako minorita vystavená mnoha nespravedlnostem a pronásledováním; taková situace nevyhnutelně vedla k těsnější solidaritě uvnitř vlastní komunity stmelované společně zakoušenými příkořími a těžkostmi. Uvedená tendence k upřednostňování judaistů však nebyla a není absolutní, protože v téže třetí knize Mojžíšově existuje příkaz chovat se spravedlivě i k tomu, kdo přebývá mezi Izraelity jako cizinec (srov. Lv 19,34).7
Pochopitelně platí, že základní odlišnost mezi judaisty a křesťany spočívá v Ježíši Kristu a ve víře křesťanů v trojjediného Boha, což jsou rovněž nejhlubší teologické základy charitativní služby křesťanského typu. Pro judaistu tedy sklonění se k nemocnému či trpícímu sice představuje úkon podle spravedlnosti odpovídající tomu, co stojí v Mojžíšově Zákoně a v Prorocích, ale nikdy by v tomto úkonu neviděl napodobování Krista, jediného Božího Syna.
Již od konce osmnáctého století existuje judaistická dobročinná organizace Sedaka, která nese řadu podobných rysů jako křesťanské charitativní organizace. Například v dnešním Německu patří judaistická centrála dobročinného hnutí, založená roku 1917 a sídlící v Berlíně, mezi šest největších dobročinných svazů. Ve státě Izrael existuje velmi dobře organizovaná síť péče o nemocné a potřebné. Lze bez nadsázky tvrdit, že spolupráce mezi křesťany a judaisty na poli charitativní činnosti je nejen možná, ale také velmi žádoucí.8
3. Solidarita s trpícím člověkem v Islámu
Zakladatelem tohoto náboženství je Muhammad, který sebe definuje jako posla Božího - proroka. Narodil se mezi lety 567-572 v městě Mekka v dnešní Arábii. Prvního zjevení se mu mělo dostat v roce 610. Posvátnou knihou Islámu, kde jsou Muhammadova zjevení literárně ztvárněna, je Korán. Je velmi dobře známo, že Muhammadovo náboženství chce navazovat na pravou Abrahámovu víru, který je tudíž praotcem všech věřících v jediného Boha stvořitele. Pokud jde o solidaritu s trpícími a potřebnými, připomínáme na prvním místě Muhammadův výrok, který se zachoval v podáních - Sunna (Hadith): „Miluj chudé a buď jim nablízku.“
Na tomto místě je povinností uvést pět základních sloupů Islámu: Vyznání víry v Boha a v to, že Muhammad je jeho posel; konání modlitby; placení zakátu; půst v měsíci Ramadán; pouti do Mekky.9 Korán nazývá dobrovolnou almužnu sadaqa a ta splývala se zakátem. Po Muhammadově smrti se zakát stal vlastně povinnou státní daní a vytratil se původní charitativní smysl almužny. Zvláštní místo dodnes zaujímá ve zbožnosti muslimů almužna udělovaná chudým na konci postního měsíce ramadánu (zakát al fitr).10 O almužně jako o Božím příkazu se hovoří v súře 9,60. O pomoci bližnímu, zejména muslimovi, se mluví například v súrách 5,2; 9,71; 49,10; 107,1-2.11 Především dnes platí, že v islámských zemích existuje hluboké povědomí o náboženské sounáležitosti, což se projevuje rovněž ekonomickou solidaritou. Bohužel tato vzájemná podpora může někdy směřovat rovněž k financování vojenských a někdy dokonce také teroristických akcí. I to je obsahem almžny - zakátu - pojímaného rovněž jako příspěvek na svatou válku, jejímž prapůvodním cílem je islamizace celého světa. Je však třeba přiznat, že existuje i nábožensky hlubší pojetí svaté války -džihádu. Mělo by jít o duchovní svatou válku proti vlastním vášním.12
Muslimové si uvědomují své náboženské sepětí s křesťanstvím. „A věru zjistíš, že lidé, kteři jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: ´Jsme křesťané!´ A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni.“13
Vztahy k judaismu byly v případě muslimů vždy poměrně negativní. Nenechme se ale mýlit slovy o blízkosti křesťanství k islámu, poněvadž solidarita je vnímána výrazně partikularisticky, je totiž vyhrazena souvěrcům.14 Dlužno připomenout, že ještě v roce 1995 bylo v Saúdské Arábii popraveno kolem dvou set lidí za to, že přešli od islámu k jinému náboženství.15 Náboženská tolerance rozhodně není silnou stránkou muslimů, přesto je nutno usilovat o dialog a mírové soužití. Je také poměrně známou skutečností, že situace v jednotlivých islámských zemích není v této záležitosti stejná. Kupříkladu v Egyptě, kde žije několik milionů egyptských křesťanů, existuje mnohem tolerantnější prostředí než v Saúdské Arábii. Ovšem ani život křesťanů v zemi, která je darem Nilu, není vždy právě jednoduchý. Pro dokreslení situace si dovolím uvést osobní svědectví jednoho spolubratra františkána, s nímž jsem se setkal v době svých studií v Římě. Vyjádřil velké obavy z islámského fundamentalismu. V současné době platí zákon, podle něhož sebemenší stavební úpravu na křesťanském kostele musí svým podpisem schválit sám ministerský předseda egyptské vlády. Zdá se, že starostlivost o život křesťanů v islámských zemích a jejich podpora by měla patřit k základním podobám naší charitativní služby.
K postoji vůči individuálnímu utrpení a strádání je třeba připomenout, že islámská víra se vyznačuje velkou mírou determinismu, Bůh vše určuje, tedy i nemoc, neúspěch a čas smrti. Ideálem je odevzdanost do této neodvratné a nezměnitelné Boží vůle. Právě zmíněné fatalistické pojetí lidského osudu brání tomu, aby se v islámském světě výrazněji projevovala solidarita s individuálním trpícím člověkem.16
Nicméně je nutno zmínit skutečnost, že v minulém století se na scéně objevila islámská zdravotnická instituce Červený půlměsíc, která se svou strukturou a svým zaměřením podobá nám dobře známé instituci Červený kříž. V zemích, kde muslimové žijí v nábožensky smíšené společnosti, se můžeme setkat se zdravotnickou záchrannou službou Mehmet, například v Bosně a v Chorvatsku.17 Nedá se popřít, že vznik těchto islámských zdravotnických institucí je značně podmíněn vlivem západní kultury a v posledním důsledku také křesťanství.
Na závěr si dovolím informovat o situaci v dnešní Lýbii, kde několik set katolických řeholnic zastává službu zdravotních sester v tamějších nemocnicích, protože žádný muž nedovolí své manželce, aby pracovala mimo domov přes noc. Především o tyto řeholnice duchovně pečuje šest františkánů, jejichž život není právě jednoduchý. Je to jeden z případů misie služby a lásky, která - jak doufáme - přinese v budoucnosti nemalé plody. Ukazuje se, že právě charitativní služba a nasazení z lásky k bližnímu je jedním z nejhmatatelnějších projevů síly křesťanství, projevem universalismu víry.
4. Solidarita s trpícím člověkem v hinduismu
Dlužno předeslat, že hinduismus je vlastně jakousi rodinou náboženství indického subkontinentu. Oproti monoteistickým náboženstvím zde neexistuje jasné učení o stvoření světa, jehož dějinnost je v zásadě cyklická.18 Existence ve světě je utrpením, které spočívá v ustavičném koloběhu reinkarnací, z něhož se má člověk osvobodit dosažením nirvány. Konkrétní životní podmínky, do nichž se člověk rodí a v nichž žije, jsou podle hinduismu důsledkem předchozích životů, takže si za ně trpící lidé vlastně mohou sami, i když to není v jejich současném životě zřejmé.19 Proto také: „S chudými nemá mít člověk žádný soucit. Sami si svoji situaci zavinili (...) Je to jenom v jejich vlastních rukou, aby se v příštím životě dostali do lepší situace.“20
Člověk není někým spasen, nýbrž se má z věčného koloběhu reinkarnací zachránit sám. Vlastní osoba - individualita není pro hinduistu čímsi pozitivním, jako je tomu v křesťanství a v celé západní kultuře, nýbrž něčím, od čeho je třeba se oprostit a osvobodit, aby tak člověk došel k osvobození, k nirváně, k sjednocení s dokonale nedeterminovaným prazákladem bytí. Cesty k této sebezáchraně jsou v zásadě tři: Cesta jednání (karma-márgu), kde se člověk očišťuje plněním povinností, konáním náboženských, askezí; cesta poznání (džňána-márgu), zde hraje hlavní roli meditace a proměna vědomí; cesta božské lásky (bhakti-márgu), zde se člověk osvobozuje praktikováním lásky.21 Na základě této třetí cesty a zřejmě také pod vlivem západního pojetí zdravotní a sociální služby, které mají křesťanský kořen, se v roce 1887 zrodila indická dobročinná organizace Ramakrishna-Mission.22
Hinduismus tedy mnoho předpokladů pro sociální cítění a pro službu trpícímu člověku neposkytuje. Křesťané, kteří se dostávají do styku s hinduisty, si musejí dávat pozor, aby je svou charitativní službou a diakonií příliš neprovokovali a aby po nich při spolupráci nepožadovali to, co je pro takto kulturně a nábožensky formované lidi čímsi jen obtížně pochopitelným.23 Naše pojímání života, světa, utrpení není rozhodně čímsi samozřejmým.
5. Solidarita s trpícím člověkem v buddhismu
Buddhismus je možno vnímat jako velkou reformu hinduismu. Zakladatelem tohoto náboženství je Buddha - Probuzený. Buddha je ovšem jakýsi náboženský titul, který přísluší princi Siddhárthovi, jenž prý přišel na svět kolem roku 558 nebo 567 před Kristem jako syn místního vladaře Šuddhódany a jeho ženy Máje. K probuzení u něho mělo dojít v roce 523 před Kristem. Do své smrti v roce 478 před Kristem pak žil jako hlasatel nové cesty záchrany.24
Zásadním cílem Buddhova učení je pokud možno co nejradikálnější vykořenění utrpení. Čtyři základní pravdy buddhismu říkají, že: 1. život je v zásadě utrpením; 2. toto utrpení má kořen v žízni po životě; 3. pokud chceme utrpení odstranit, musíme vykořenit žízeň po životě; 4. toho člověk dosahuje osmidílnou cestou pravého názoru, pravého rozhodnutí, pravé řeči, pravého jednání, pravého žití, pravého snažení, pravého rozvažování, pravého soustředění. Podstatou buddhismu je tedy odpoutání od světa a člověk má pomocí kázně dojít až k úplnému sebezřeknutí.25 K tomu je třeba připojit povědomí o hluboké propojenosti všeho jsoucího, takže škodit jinému znamená v zásadě škodit sobě. Činit dobro jinému pak znamená činit je vlastně sám sobě. To jsou jistě velmi ušlechtilé a také v mnohém moudré zásady.
Na rozdíl od křesťanského pojímání sebezřeknutí nemá buddhismus kladný poměr k osobě. Nemá ani jasně uchopený pojem Boha, který by člověka zachraňoval a daroval se mu. Jedinec se vlastně zachraňuje pomocí vlastních sil. Cílem je opět osvobození z koloběhu zrození a dosažení nirvány.
Dnešní buddhimus se dělí do několika proudů. Hinayana - Malý vůz je učení, které má svůj počátek ve čtvrtém století před Kristem a je rozšířeno hlavně v Indii a Thajsku. Mahayana - Velký vůz je škola, která se zrodila ve třetím století před Kristem a je rozšířena hlavně v Číně a ve východoasijských zemích, jako Korea a Japonsko. Vajrayana - Diamantový vůz je proud, který povstal v Tibetu někdy v šestém století po Kristu.
Pouze v buddhistickém směru Velkého vozu, v Mahayaně, jsou buddhisté poněkud více motivováni k tomu, aby se ke světu, společnosti a utrpení konkrétních lidí nestavěli pasivně. To se projevuje zejména v Koreji a v Japonsku, kde zřejmě díky industrializaci v posledních desetiletích existuje relativně dobře organizovaná péče o nemocné. V roce 1966 buddhistická mniška Cheng-Yang založila hnutí Tsu-Ji, které má za cíl pomáhat trpícím. K tomuto sdružení patří dnes kolem tří milionů lidí,26 kteří však nejsou organizováni v našem obvyklém slova smyslu.
Při poskytování charitativní služby v křesťanském pojetí a při spolupráci na tomto díle s buddhisty budou křesťané muset respektovat velmi podobné zásady, jaké jsme uvedli výše v případě hinduismu. Ohleduplnost k přesvědčení druhého, takt a tolerance představují jeden ze základních rysů naší služby. Jestliže Bůh se sklání k úrovni, na níž člověk právě stojí, jestliže nechává člověku svobodu, pak ho v tom musíme napodobovat. Evangelium lásky je nutno přibližovat a zvěstovat skutkem a slovem opravdu evangelijním způsobem.
„Pravda jakožto pravda je vždy ´nadřazena´; avšak pravda Ježíše Krista se svými jasnými nároky znamená vždy službu člověku; je to pravda toho, kdo dává svůj život za druhé, aby je tak neodvolatelně uvedl do Boží lásky. Každá forma hlásání, která je zaměřena především na sebeprosazování u posluchačů nebo jich jen využívá k dosažení vlastních cílů skrze podřízení racionality vlastním záměrům a prostřednictvím určité strategie, se staví proti Kristu - Otcovu Evangeliu, a proti důstojnosti člověka, o níž On sám hovoří.“27
