Víra - Náboženství

Číslo: 2002/1 (Lexikon)

Víra

• V psychologii je víra definována jako pevné (a obvykle i emocionálně výrazné) přijetí určitého přesvědčení. V podloží víry je vztah důvěry v pravost, správnost, užitečnost a hodnotu toho, čemu (nebo komu) svou důvěru věnuji. V tomto souboru se náboženská víra vztahuje k tomu, co je pro dané náboženství specifické. Právě to je pro věřícího člověka základním, všeobsáhlým a prvořadým přesvědčením, které usměrňuje všechno ostatní.

  Jaro Křivohlavý,Československá psychologie XXXVI/1

• V biblickém Starém i Novém zákoně je pravzorem víry Abrahám. Podle Gn 12-13 se uvolní z rodinných a sociálních svazků a se svou neplodnou ženou putuje do cizí země, protože ho oslovil a slíbil mu potomstvo Bůh. Jeho slovo je pro něho nejjistější a nejsilnější ze všech skutečností. Tak se stal otcem všech věřících (Řím 4,11). Hebrejsky je víra popisována slovy vyjadřujícími bezpečí a pevnost, ale současně i důvěru.

  V Novém zákoně se víra soustřeďuje na „novou smlouvu“ Boha s lidmi „v Pánu a Pomazaném“. Je to cesta k „ospravedlnění“ člověka nezávisle na jeho chtění a usilování. Tak je víra přímým protikladem sebevynášení a důvěřování ve vlastní síly, jimiž by se někdo chtěl sám spasit a zdokonalit.

  Od začátku je křesťanskému vědomí vlastní, že je to Bůh, kdo volá člověka a uvádí ho na cestu víry. „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal“ (Jan 6,44). Přesto zůstává člověk svobodný, může odpovědět vírou nebo nevěrou. Protože však skutečnost Božího tajemství nezbytně zůstává zahalena temnotou, nejsou lidem přístupny jeho hlubiny. Přesto je zralá víra neotřesitelná a pevná, stává se jistým „věděním“, jak o tom píše Jan.

  Toto poznání se nemá zaměňovat za kognitivní složku („mít za pravdu“), která je víře také vlastní, při zamlčení jejího základního podkladu tvořeného důvěrou. Z toho také plyne, že víra může být celistvě uchopena vždy jen v celku trojice víra - naděje - láska. Kromě toho však Druhý vatikánský sněm „vyznává, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu (srov. Řím 1,20); učí však, že jen Božímu zjevení je třeba připsat, že i za nynějšího stavu lidstva mohou všichni to, co o božských věcech samo o sobě není lidskému rozumu nedostupné, poznávat snadno, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylu.“ (DV 5)

  Jiné výkladové vzorce světa a člověka (přírodovědecký, antropologický, kulturní aj.) je víra s to propojit a osvětlit přesažným a podkládajícím rozměrem smyslu. „Racionalita“ víry nevyvěrá z jednotlivých oblastí sebechápání člověka, popř. z vědeckých oborů. Víra „znamená chápat svou existenci jako odpověď na Slovo, Logos, který všecky věci nese a udržuje. Znamená přitakání k tomu, že smysl, který nevytváříme, nýbrž jen můžeme přijmout, už nám byl dán.“ (J. Ratzinger)

  Bůh, „původce“ víry, nás zve na cestu následování Krista. V průběhu té cesty zažívá každý po svém stále více jistotu z dějin, vlastního života a zážitků. Proti usychání víry je důležité prožívání víry a její sdílení. Dále je třeba využívat starší teologické názory (i duchovní teologie) a činit je plodnými pro naši dobu, jakousi novou apologetikou.

  Ze skutečnosti, že život věřících pochází, přesně vzato, z Boží iniciativy a nemůže být zhotoven lidmi, plyne také tvořivá a svět proměňují síla víry. Je to současně i východisko pro odpovědnost křesťanů za svět. Věřící křesťan, jenž je „nové stvoření v Křistu“ se stává nástrojem toho, který slíbil: „Hle všechno tvořím nové.“

  Harald Wagner Christian Schütz, Praktisches Lexikon der Spiritualität

Náboženství

• Termín „náboženství“ má řadu významů. Rozumí se jím např. soubor dogmatických axiomů tvořících vyznání víry (konfesi), který určitá skupina lidí přijímá za své. V tomto smyslu mluvíme o křesťanském nebo židovském náboženství, o islámu, hinduismu aj. a o vyučování náboženství. Vyznání nemusí být vždycky, např. u tzv. přírodních náboženství, přesně formulováno.

  Náboženstvím se může rozumět i zcela konkrétní náboženská organizace, církev, její obřady, styl života apod.

  Sem patří i náboženské zážitky transcendence - toho, co přesahuje hranice běžného, relativně omezeného způsobu poznání. Podobně jako jde v estetice o zážitek krásy, v náboženství jde o to, co nás přesahuje a co označujeme termínem „posvátné“. To je východiskem ke spiritualitě, duchovní dimenzi života. V této souvislosti se hovoří o zbožnosti, o náboženské úctě a přeneseně i o náboženství pokroku, vědy, peněz apod.

  Náboženství vede též k určité aktivitě, nejen individuální, ale i kolektivní. Impuls k určité aktivitě je chápán jako závazná povinnost. Činnost - a tím i celý život - získává určitou hodnotu, tím vyšší, čím více se člověk blíží tomu, čím má být.

  Jaro Křivohlavý Československá psychologie XXXVI/1

• Náboženství znamená pro jedince žádoucí základní vztah vůči instanci, která jeho život naplňuje, zdokonaluje, osvobozuje a uzdravuje. Křesťané jej nazývají Bohem. Tomáš Akvinský píše „Religio proprie importat ordinem ad Deum“ - Náboženství spočívá v zaměření na Boha.

  Tomášova definice odkazuje na základní zkušenost, že člověk se pohybuje v souboru různých pořádků - zčásti daných, zčásti jím ustavených, někdy však i potřebujících obnovu. To vše odkazuje na pořádajícího Činitele. V různých náboženstvích se to projevuje mluvením o zákonu (např. Dharma, Tao, Tóra, Logos aj.), ale i v hledání pravdy, smyslu, spásy a štěstí. Vědomé včlenění života do soustavy řádů pak podněcuje k vědomému vnímání zkušeností smyslu a jeho začleňování do denního života prožívanou věrností, nesobeckou láskou, spravedlností, sympatií a solidaritou, štědrostí, odpouštěním až i láskou k nepřátelům - v zakotvení ve víře. Vyjadřováno křesťanským životem pod vedením Kristova Ducha (Ef 5,9-20).

  Člověk není v první řadě mluvčím, ale posluchačem slova, jež mu ale také ukládá aktivitu. Z dějin náboženství, zvláště židovsko-křesťanského, zaznívají hlasy vybízející jak k přijetí nepodmíněného řádu, tak ke vzpouře proti reálné, nevábné podobě světa. Všechna náboženství se představují nejrůznějším způsobem: jako božský nárok, jako ukazatel cesty, jako poskytnutí spásy, jako osvobození ze sevření utrpením, jako cesta ke svobodě a blaženosti, jako společenství s Bohem aj. Náboženství se tak stávají pro člověka pozváním, aby uskutečňoval svou pravou podstatu a přispíval k překonávání negací i zla ve světě. Jestliže se člověk při „naslouchání Slovu“ podvolí volání svých osobních dějin, stane se náboženství ne totálním uchýlením se do ryzí niternosti, nýbrž vědomým vykročením ze sebe, příklonem ke zcela jinému a k solidaritě se vším stvořeným.

  Náboženské zkušenosti v jiných náboženstvích si mohou podle našeho soudu nárokovat tím více pravdivosti, podle míry a hloubky sebe zjevujícího Boha a současně tím, jak se stávají pozváním utvářet život ve smyslu „Sláva Bohu“ a „pokoj lidem dobré vůle“. Spojení s Bohem a láska k lidem v prožívané praxi budou nakonec rozhodujícími kritérii pro hodnocení a rozlišování náboženství.

  Hans Waldenfels Christian Schütz, Praktisches Lexikon der Spiritualität.