Touha po náboženství

Autor: Hubert Windisch - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/1 (Články)

Pastorálně teologické poznámky

Anzeiger für Seelsorge 8/1997, 398n. Část článku.

Pastorálně teologické poznámky

Anzeiger für Seelsorge 8/1997, 398n. Část článku.

Ohrožení církve

Volání Boha po jeho člověku a volání člověka po jeho Bohu je třeba v církvi vzájemně zprostředkovat. To je jádro každé pastorace. Pokud církev tuto službu plnou napětí vydrží, pak se dokáže vypořádat i se svými trvalými ohroženími. Za prvé je tu nebezpečí sloužit pouze volání člověka, chápat aggiornamento jednostranně jako kamarádství se vším, provádět buržoazněliberální církevní kosmetiku podle doby, stát se koktavou a šilhavou církví, církví defektní, jak to jednou drasticky formuloval Karl Barth. Tak by církev jen rozmnožovala beznadějnost ve světě a byla by v nebezpečí, že ji roztrhají psi a vepři, když jim bude předhazovat svaté věci a perly (srov. Mt 7,6). Naproti tomu v usnesení synody ve Würzburgu „Unsere Hoffnung“ (Naše naděje) čteme: „Svět nepotřebuje zdvojnásobení své beznaděje náboženstvím; potřebuje a hledá (pokud vůbec) protiváhu, výbušnou sílu žité naděje. A co světu dlužíme, je toto: vyrovnat deficit viditelně žité naděje. V tomto smyslu je tázání o naší odpovědnosti za současnost a významu pro současnost stejná, jako o naší křesťanské identitě: jsme tím, co vyznáváme ve svědectví naší naděje?“

Na druhé straně je církev trvale v nebezpečí, že se soustředí zcela sama na sebe, nechá svět být; že pyšně a zároveň bázlivě bude odpočívat na pokladu svěřené pravdy, nebude podnikat se svěřenými talenty (srov. Mt 25,14-30), nýbrž se uzavře. Vznikla by tak církev zaměstnaná se sebou, církev v excesu, jak říká Barth. Tak by však zůstala beznaděj světa skutečně jeho beznadějí a nouze, smutek, strach (a také radost) by se nestaly nouzí, smutkem, strachem (a také radostí) Kristových učedníků (srov. Gaudium et spes 1). Svět nepotřebuje bagatelizaci, resp. popírání své beznaděje, nýbrž její pojmenování a přijetí. V tomto smyslu se má církev spotřebovávat v příslušném čase, má provozovat aggiornamento tak, aby se Boží slovo mohlo stát tělem.

Potřeby lidí

Má-li být pastorace bohoslužbou a současně službou lidem, nemůže církev přestat přinášet vždy znova do světa Ježíše Krista. Tak bude právě pastorace (a její teologie) umět poznávat navzdory všem hrubým deformacím v dnešním náboženském hledání výraz lidské touhy po vykoupení a spáse. Základní potřeby lidí bude potřeba vyhrabat pod nánosem nových náboženských kulturních forem. Podle Hanse Endrese tkví v každém člověku základní potřeby „touhy po bytí, vlastnění, sdílení/lásce, vědění, působení“. Hans Wittmann připojuje potřebu „odpočívat“. Maria Widlová se domnívá, že mnoho lidí hledá na trhu různých nabídek smyslu pomoc v životě, povzbuzení a zaslíbení šťastného života. Pro Giorgio La Piru, slavného, svatého starostu Florencie jsou posvátné tři věci: dům, práce a chléb. Biskup Joachim Wanke uvádí tři oblasti touhy dnešního člověka: touhu po svobodě, lidskosti a pravdivosti. Závěrečná zpráva výzkumné komise „Protest mládeže v demokratickém státě“ z roku 1983 dokládá, že mládež má velkou touhu po příslušnosti k něčemu. Obsahově se tato touha popisuje jako touha po stabilitě, vzájemné pomoci a kontinuitě vztahů. Nehledá snad každý člověk prostě střechu pro svou duši (Paul M. Zulehner), stan pro své srdce (Hubert Windisch)? Člověk, tak jak je, je cestou církve (srov. Redemptor hominis 14).

Je jasné, že tato pastorační služba církve je vždy kritická. Je to služba rozlišování, a to jak v soukromém, tak v politickém ohledu. Člověk a svět nemají být přivedeni do nějakého prostoru slibů, postaveni do libovolného horizontu vykoupení, nýbrž uvedeni do evangelia Ježíše Krista, který je spásou světa (Johann M. Sailer). Církevní pastorace směřuje k setkání s Kristem. Pod tímto znamením však nemůže nastat žádná inkulturace evangelia bez obrácení člověka. Byla by proto falešná pastorální hermeneutika orientovat v pastoraci vše na úspěch, dobré vycházení, aplaus. Musíme sloužit nevěstě nesobecky, aby se podle Jan 3,27-30 mohli setkat nevěsta a ženich, člověk a Kristus. To má být naše radost spolu s Janem Křtitelem.

Nesmí nás odstrašovat, že jako církev musíme vydržet trochu cizoty, že podle Medarda Kehla musíme být připraveni na cestu pouští přítomné evropské kultury. V tomto pochodu se uplatní i něco z původního významu slova „farnost“, které v doslovném překladu znamená „cizina“ (srov. 1Petr 1,17; 2,11). Heinrich Böll jednou řekl, že pro něho znamená vnitřní neklid člověka a fakt, že nemá své pevné místo, doklad Boží existence. Svůj výrok zdůvodnil skutečností, že všichni vlastně víme, i když to nepřipouštíme, že zde na Zemi vlastně nemáme pravý domov.

V této eschatologické perspektivě se může stát církev původnější, když se v christologickém inkarnačním pojetí své pastorace přiblíží novým způsobem svému počátku, který je dán Kristovým výkřikem na kříži (srov. Mk 15,37), v němž se spojuje volání Boha po člověku a člověka po Bohu. V tomto smyslu není podle biskupa Wankeho naše doba nekřesťanštější, ale prvokřesťanštější.