Soukromá zjevení a pastorace

Autor: Aleš Opatrný - Číslo: 2002/1 (Články)

Převzato ze sborníku „O soukromých zjeveních“, Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1998. Zde kráceno a mírně upraveno.

Převzato ze sborníku „O soukromých zjeveních“, Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1998. Zde kráceno a mírně upraveno.

1. Úvodem

Soukromá zjevení¹ se těší v posledních desetiletích nesporně rostoucí popularitě. Navzdory úvahám a sociologickým datům svědčícím o narůstající sekularizaci je nutno konstatovat, že přitažlivost mimořádných a obtížně vysvětlitelných fenoménů, a to jak náboženských, tak nenáboženských, je pro velkou část naší populace veliká. Řečeno poněkud zjednodušeně: i v naší sekulárně vyhlížející společnosti nebývá hanbou věřit na zázrak a mimořádné jevy nejrůznější provenience (to jen část katolíků zejména vyššího středního věku se domnívá, že by se tím shodila), spíš je společensky obtížné obhájit identifikování se s církví, nebo brát vážně dogmata. Z tohoto hlediska se tedy může zdát, že soukromá zjevení mohou ve zvýšené míře přispět k přiblížení se křesťanské víře. Není to ale tak jednoduché. Zkušenost ukazuje, že mezi uvěřením v nějakou podivuhodnou mimořádnou událost - od kontaktů s mimozemšťany, přes rozličné okultní fenomény až po soukromá zjevení s křesťanským obsahem - a cestou ke křesťanské víře nemusí být zdaleka přímá a kladná souvislost. Jsou soukromá zjevení náboženského, ba zdánlivě biblického obsahu², jejichž nositelé i jejichž obsah akceptují křesťanské Krédo nanejvýš velmi svérázně a s celým učením a životní praxí církve harmonizovatelné nejsou. A jsou lidé, kteří hledají jednu mimořádnost za druhou, ale zvěst o spáse, která je Kristem získaná a církví zprostředkovaná, leží za horizontem jejich zájmu, a to někdy i u těch, kteří se považují za řádné katolíky.

V následující úvaze nebudeme uvažovat o pravosti či nepravosti toho či onoho zjevení, ani o teologickém významu jejich poselství. Půjde nám o určité zhodnocení těchto jevů z pastoračního hlediska a o posouzení vlivu, který má příklon ke zjevením nebo jejich odmítání na farnost, společenství a jednotlivce. Jinými slovy: pokusíme se postihnout jak a kdy je příklon k soukromým zjevením přijatelný jako podpora a podnět k dobré křesťanské víře a životní praxi, za jakých okolností je vřaditelný do života společenství a farností, a kdy ne. Jde o pohled z hlediska pastorace, nejde tedy ani o dogmatické ani o morální hodnocení. Základní zásady, ze kterých vycházíme, jsou dvě:

1. Protože se církev uskutečňuje převážně ve farnosti, lze za dobré považovat to, co slouží jejímu růstu a rozvoji.
2. Pro jednotlivého křesťana je dobré to, co vede k růstu jeho víry, tedy k růstu důvěry vůči Bohu, k zaujetí postoje Ježíšova učedníka a k jeho životu v communio církve.

Když budeme mluvit o postoji lidí k soukromým zjevením a o vlivu těchto postojů na život jednotlivce, rodiny, společenství a farnosti, musíme jasně rozlišovat, o čem je řeč:

• mluvíme-li o pozornosti, kterou člověk věnuje nějakému soukromého zjevení, nemluvíme tím o pravosti nebo nepravosti tohoto zjevení;
• mluvíme-li o vlivu církví uznaného, neuznaného nebo ještě probíhajícího zjevení např. Panny Marie, mluvíme o postoji člověka k tomuto jevu a k církvi a nemluvíme o našem (nebo jeho) vztahu k tomu, kdo se zjevuje (tedy např. o vztahu k Panně Marii).

Nedbáním těchto zásad dochází v životě církve často ke zbytečným osočováním, předhůzkám a nedorozuměním. Protože, pokud někdo uznává či neuznává to či ono mariánské zjevení, je tím charakterizován především jeho vztah k onomu zjevení, ale nelze z toho vyvozovat závěry o jeho vztahu k Panně Marii. A jestliže někdo věří či nevěří tomu nebo onomu soukromému zjevení, je tím charakterizován vztah tohoto člověk k určitému dějinnému jevu, ale ne úroveň jeho křesťanské víry.

2. Setkání s fenoménem zjevení

Toto setkání je dvojího druhu. Jednak jsou zde ti, kteří mají sami nějaký mimořádný zážitek, považovaný za zjevení - obvykle zvaní vizionáři - jednak ti, kteří se s vizionáři setkávají. Okolí vizionářů se zpravidla dělí na jejich stoupence a odpůrce, případně lidi nerozhodnuté či indiferentní.

Co se týče zjevení samotných, dobrou orientaci usnadní promyšlení a respektování odst. 67 v KKC.³ Ostatně určitou orientací je i to, že z celkem dvou tisíc osmi set šedesáti pěti odstavců Katechismu je otázce soukromých zjevení věnován právě jen tento jeden odstavec.

Pokud jde o postoj církevní autority k vizionářům, poučení z dějin říká, že církev měla ve svých zodpovědných představitelích vždy spíš rezervované pozorovatele, kteří se nedají rychle strhnout ani k odporu, ani k nekritické chvále a obdivu. Staleté pastorační zkušenosti církve a zvlášť pak zkušenosti z oblasti duchovního vedení říkají, že poznání skutečných mimořádných duchovních zážitků a jejich oddělení od vlastních projekcí a fantazií, případně od počínajících příznaků duševní poruchy, je často velmi obtížné a v krátkém časovém intervalu mnohdy nemožné. Proto prvé, co je třeba při setkání s lidmi, vypovídajícími o mimořádných zážitcích vyloučit, je duševní porucha. Je známo, že například v mnoha poruchách schizofrenního typu mají lidé zážitky různých vnitřních hlasů, případně mají nutkání tyto zážitky zveřejnit. To ale neznamená, že každý zážitek vnitřního hlasu je nejspíš duševní poruchou zrovna tak, jako každý zážitek vnitřního hlasu není hned hlasem Pána Ježíše nebo Panny Marie. Jako první vodítko může sloužit to, zda dotyčný své mimořádné zážitky prezentuje až s nutkavou potřebou. Úporná a někdy až agresivní nutkavost, se kterou někdo své zážitky druhým předkládá (na rozdíl od vytrvalosti), napovídá, že půjde spíš o věci psychopatologické, než skutečně duchovní.

Všeobecně se dá říci, že odpověď na otázku, zda u člověka nejde o manifestaci duševní poruchy, je třeba hledat i v jiných oblastech jeho všedního života, než jen v oblasti mimořádných zážitků a náboženského prožívání. Nicméně není možné tvrdit, že je jen jedna alternativa: buď se jedná o pravé zjevení, nebo o duševní poruchu. Nepravé nebo mylně interpretované duchovní zážitky se mohou vyskytovat i u lidí zcela duševně zdravých a vyrovnaných. A v krajním případě může jít i o intervenci zla v podobě náboženského tématu. Proto je třeba mít jak čas na rozlišení, tak ochotu k dlouhodobějšímu doprovázení. V něm se totiž projeví ovoce zážitků v duchovním i občanském životě dotyčného a také bude zřejmější, do jaké míry překrývají nebo nepřekrývají zážitky této osoby základní témata víry, jako jsou spása, hřích, milost, atd.

3. Farnost a soukromá zjevení

Při pohledu na běžnou farnost většinou zjistíme, že jsou v ní zastoupeni lidé s nejrůznějšími postoji k soukromým zjevením. V početnější komunitě zpravidla najdeme celé spektrum postojů - od lidí, kteří jsou vším mimořádným, tedy i zjeveními, fascinováni a jsou takřka sběrateli všeho neobvyklého - přes nejpočetnější střed s nevyhraněnými postoji až po ty, kteří jaksi pro jistotu (aby nebyli považováni za tmáře a zpátečníky) více méně všechno mimořádné odmítají nebo se alespoň výrazně distancují. Jen občas se stane, že ve farnosti výrazně převáží prvá skupina, která, postupuje-li militantně, farnost spolehlivě rozdělí. Pokud ale zastánci nebo odpůrci zjevení nediktují ostatním své postoje a přiznávají právo k pokojné existenci i lidem opačného názoru, nebývají zásadní problémy.

Za zásadně nebezpečné jak pro život farnosti, tak pro duchovní život jednotlivců lze považovat jakékoliv oddělování vizionářů a jejich stoupenců od ostatních členů farnosti, pořádání vlastních uzavřených setkávání případně oddělených bohoslužeb a vůbec vše, co vede ponenáhlu jak k mentalitě sekty, tak k vyřazení všech, kdo se na dotyčný fenomén nebo na jeho nositele dívají kriticky.

4. Společenství a soukromá zjevení

Dojde-li uvnitř menšího (např. modlitebního) společenství k polarizaci postojů vůči nějakému soukromému zjevení, je tím zpravidla existence společenství ohrožena. Pokud se nejedná o společenství řeholní nebo jinak stabilně ustanovené, nemusí to být žádné neštěstí. Společenství se pak zpravidla rozdělí a obě části eventuálně přiberou další podobně smýšlející členy. Pokud obě nové skupiny spolu nevedou boj, mohou zdárně dál žít. Jiná situace nastane, pokud skupina zastánců zjevení utvoří společenství, které se cítí být pověřeno jakousi zachranitelskou rolí vůči ostatním nebo je natolik svérázné, že ztratí postupně schopnost komunikovat s druhými. Takové společenství pak snadno nabývá mentality sekty. Stále méně komunikuje s ostatními, brání se kritickým pohledům na sebe samé a na svá dominantní témata a dívá se stále ostřeji kriticky na ty, kdo se s ním neshodují.

5. Rodina a soukromá zjevení

Manželství a rodina jsou z určitého hlediska velmi obtížným a choulostivým pastoračním prostorem. Rodinu a zejména soudržnost manželské dvojice totiž mnohdy ohrožuje více náhle probuzená až extrémní náboženská horlivost jednoho z jejich členů než jeho zvlažnění. Do těsných osobních vazeb rodiny se totiž obtížně integruje jak prudká změna náboženské horlivosti jednoho z manželů, tak snaha nadiktovat celé rodině to, co jednoho z jejích členů nadchlo. Pokud se ovšem pro nějaké náboženské téma nadchnou oba manželé současně (což je vzácné, ale možné) a pokud při tom ponechají patřičnou autonomii svým dětem (což je těžké, ale také možné), nemusí se dít nic dramatického.

6. Jednotlivec a soukromá zjevení

Oblast víry tvoří u každého člověka jakousi nedotknutelnou osobní svatyni, do které může plně vstupovat jen Bůh skrze Ducha Svatého a ze které vychází jednání člověka navenek.⁴ Toto zpravidla každý uzná snadno sám pro sebe, ale poněkud obtížněji s ohledem na druhé lidi. Na druhé straně není víra v katolické církvi nikdy chápána jen jako soubor osobních přesvědčení, je to vždy odpověď na Boží přijaté zjevení.⁵

Při setkání s člověkem, který je silně ovlivněn soukromým zjevením, často zjistíme, že jeho pochopení a uchopení víry je poněkud jiné, než učení církve předpokládá. Snad to lze popsat následujícím příměrem: jako někteří lidé říkají, že „věří jen tomu, nač si mohou sáhnout“, tak někteří věřící mají dojem, že mohou (a musí) věřit jen tomu, co vychází z informací, na jejichž zdroj (vizionáře, nositele zjevení) si také „mohou sáhnout“. Jinak řečeno: nevěří tolik tomu, co učí pro ně poněkud anonymní teologie, tradice, církev, ale věří panu X nebo paní Y, kteří mají zjevení a tedy „zprávy z prvé ruky“. Dalo by se to označit za jakýsi „pozitivismus nadpřirozených skutečností“ nebo za krajní postoj skepse vůči předávání víry a vůči teologii: váhu nemá to, co bylo „vždy ode všech a všemi věřeno“, ale to, co bylo ve zjevení dnes či včera přímo někomu řečeno.

K těmto postojům víry pak patří, že ti, kdo zprávy od vizionářů přijímají, se zpravidla nijak nezabývají prověřováním spolehlivosti zdrojů, z nichž čerpají, a vůbec nedbají ani biblických, ani pozdějších rad (sv. Ignác z Loyoly - pravidla rozlišování duchů, sv. Jan od Kříže, atd.), podle nichž je nutno „zkoumat duchy, zdali jsou z Boha“ (srov. 1 Jan 4,1), tedy nedbají na rozlišování. Spíš mnohdy považují střízlivé a kritické zkoumání a požadavky na řádné rozlišování za věc zcela nepatřičnou, za projev elementární nevíry, skepse, zaujatosti, ne-li rovnou za demonstraci zloby a hříchu. Je zřejmé, že pastorační práce s těmito typy lidí je obtížná. Většinou příliš nepomůže poukaz na stanovisko legitimní autority, a už vůbec ne teologická argumentace.

Zásadním pastoračním problémem vzhledem k soukromým zjevením není sama existence domnělého nebo skutečného zjevení a vztah k jeho autenticitě, ale stupeň závislosti jeho stoupenců. Řada lidí totiž nepřijímá poselství vycházející ze soukromých zjevení jako podnět, který kromě jiných podnětů rozvíjí život víry. Obsah zjevení se jim dostává do tak exkluzivní polohy, že jím poměřují předávaný poklad víry a v církvi zakotvenou praxi života - pokud je tyto věci vůbec zajímají. Stávají se potom závislými na předávaných poselstvích, případně na jejich nositelích. Nemálo lidí pak spíš než z Božího slova žije „od poselství k poselství“, a proto také mnohdy v určitém trvalém napětí a obavách, protože obsah dalšího poselství nikdy předem neznají.

Zdá se, že psychologickým pozadím vzniku takových závislostí na zjevení či na vizionáři je buď trvalá hluboká životní nejistota člověka, zapříčiněná nejrůznějšími faktory subjektivními i objektivními, nebo nejistota aktuální. Ta může vycházet jak z nedostatečného pochopení víry jednotlivcem, tak z pocitu, že dostupné učení církve neodpovídá dostatečně nebo neodpovídá vůbec na problémy dotyčného člověka, kdežto zjevení ano.⁶ Přilnutí k „jistotě soukromého zjevení“, popř. k jeho nositeli, je pak chápáno jako osvobodivé překonání těchto nejistot. Jindy hraje dost velkou roli pocit určité exkluzivity, značně podobný sebevědomí gnostického zasvěcence, které dodává člověku nejen jistotu, ale i určitý pocit elitní výlučnosti. Bohužel jde o postoje a mechanismy velmi silně podobné těm, z nichž těží sekty. To ale není nijak překvapivé. Ryzí křesťanská víra v „apoštolském tvaru“ se podobá dlouhé cestě po poušti, kde voda není vždy k dispozici a k přesvědčení o možnosti přežití se dochází až po delší době. K tomu nemá řada lidí odvahu a trpělivost.

Setká-li se tedy jednotlivec se soukromým zjevením, záleží v prvé řadě na tom, jak pevně založená a jak Božím slovem dále kultivovaná je jeho víra. Čím chatrnější, provizornější nebo nerozvinutější je jeho „stavba víry“, tím větší je pokušení nahradit tento základ zjevením. Víra takového člověka potom nabývá někdy dosti bizarních tvarů. Naopak, setká-li se se soukromým zjevením člověk zralé víry, která ho zbavila nepatřičných strachů a nejistot a dala mu jasnou jistotu „spásy zdarma dané“, je velmi pravděpodobné, že ryzí motivy z tohoto zjevení jeho život obohatí, podpoří rozvoj života z víry. A pokud bude zjevení pochybné nebo nepravé, zpravidla ho po určité době přestane ovlivňovat.

7. Různé ovoce soukromých zjevení

Ovoce je základní biblické sudidlo.⁷ Jeho nevýhodou je, že ovoce se dostavuje až po čase. Nicméně pro dobrou orientaci je třeba sledovat jak krátkodobé či okamžité působení určitého zjevení v životě lidí, tak působení dlouhodobé.

K pozitivním následkům setkání s jevem, který lze označit za soukromé zjevení, je jistě třeba řadit obrácení, posílení víry a proměnu náboženské vlažnosti v horlivost. Tyto rysy jsou tím významnější, čím jsou dlouhodobější, čím více se odlišují od pouhého nadšení (nadšení odezní, ale obrácení znamená podstatnou změnu života). Všechny tyto pozitivní jevy jsou jistě dobré obracejí-li člověka k centrálním tématům víry, k životu z Božího slova, ze svátostí a k vytváření hlubšího communio církve. Jsou naopak krajně problematické, pokud odvádějí od centrálních témat víry, sugerují pocit nadřazenosti a ze stoupenců zjevení tvoří oddělenou skupinu.

Jedním z nejproblematičtějších výsledků soukromých zjevení je - kromě už uváděné závislosti - vzbuzování strachu. Jde buď o strach z následků toho, že někdo zjevení nepřijme, nebo strach z toho, co ohlašuje jeho poselství. Jakkoliv je třeba přiznat mnohým (nejen biskupům, kněžím a jáhnům) v církvi právo na to, aby volali k pokání, nenajdeme v Novém zákoně ani v dějinách světců nic, co by opravňovalo k nadšení nad „proroky zkázy“ (okřídlené slovo papeže Jana XXIII.) - a to ani v nejtemnějších periodách dějin církve. Svatý František pláče nad tím, „že láska není milována“, ale nehrozí světu zánikem ani jedinci osobní katastrofou. A jedno ze základních poselství nynějšího papeže Jana Pavla II., které najdeme v jeho textech od první encykliky Redemptor hominis, přes slavnou knihu Překročit práh naděje až po list k přípravě na Velké jubileum roku 2000 Tertio millennio adveniente, je „Nebojte se!“.⁸ Je tedy nutné, aby evangelium bylo i tváří v tvář soukromým zjevením předáváno jako radostná zvěst, jako „moc Boží ke spáse člověka“ (srov. Řím 1,16), a jeho základní poselství nebylo zatemňováno čímkoliv jiným, byť by to vypadalo sebezbožněji.

8. Lidé zasažení soukromými zjeveními

Soukromá zjevení mají své nadšené stoupence, své odpůrce a někdy také své oběti. Solidní pastorační péče se stará o všechny. Stoupencům i odpůrcům je třeba zpravidla nejprve pomoci k hlubšímu pochopení základních skutečností víry a také odpomoci od sklonů k vzájemnému exkomunikování. Různost stylů zbožnosti, různost duchovních orientací, různost spiritualit je velkým a legitimním bohatstvím katolické církve.⁹ Vnucování jednoho jediného stylu života ponechme sektám. A určitým kritériem zdravé církevnosti jedněch i druhých může být odpověď na otázku, zda jsou schopni společně slavit bohoslužbu a společně tvořit na úrovni farnosti či diecéze něco hodnotného, co překračuje jejich partikulární zájmy.

Existují ovšem i oběti soukromých zjevení. Jsou to lidé, kteří buď přilnuli ke skutečnosti zjevení nebo spíš k jeho nositeli (vizionáři) a byli zklamáni, nebo kteří se svou angažovaností ve skupině stoupenců zjevení dostali dost daleko za hranice normálního života nebo za hranice osobní psychické integrity. Práce s těmito lidmi je choulostivá, podobně jako s bývalými stoupenci sekty nebo s bývalými narkomany. Nelze sice stavět na jednu úroveň soukromé zjevení, sekty a drogy, nicméně některé společné znaky lze u jejich obětí najít. V prvé řadě to je závislost. Dále to, že ve všech třech případech bývá obyčejný život vnímán jako příliš fádní. V případě sekty a soukromého zjevení je pak „obyčejný život v církví“, který většina z katolíků vede, viděn jako příliš obyčejný a plochý. Touha po mimořádném či exkluzivním bývá přítomna v pozadí. Není snadné „přeladit“ tyto lidi k jiným postojům a odvést je od pouhé mimořádnosti k hloubce života z víry. Řada z nich také našla ve skupině stoupenců zjevení malou skupinu, která je akceptovala a v níž se cítili být v bezpečí. Tato potřeba musí nutně být saturována i po jejich odchodu z takové skupiny. A konečně u mnohých může přetrvávat v hlubině osobnosti strach, který mnohá poselství sugerují. Není snadné ho objevit a jeho odstranění není jen věcí logické argumentace.

9. Praktické poznámky

Je možné, že některý nadšený stoupenec toho kterého soukromého zjevení se bude cítit uvedenými řádky dotčen. Bude mít možná dojem, že se autor dívá na soukromá zjevení kriticky, t.j. - odmítavě. Je pravda, že o kritický pohled na stoupence zjevení zde jde. Nikoliv ale ve smyslu „něco kritizovat, a tedy odmítnout“, ale v původním smyslu řeckého slova, které je základem pro naše odvozeniny, totiž krinein - rozlišovat. Nejde tedy o generální pro nebo proti ani ve vztahu ke zjevením, ani ve vztahu k jejich stoupencům, ale o podporu poctivého rozlišování mezi tím, co v postojích ke zjevením a jejich nositelům slouží k podpoře růstu života z víry a k růstu církve, a mezi tím, co tomu neslouží. Současná polarizace v církvi v naší zemi, kterou ovšem není třeba nijak dramatizovat, ukazuje, že ochota k rozlišování mnohdy na všech stranách chybí, případně chybí schopnost a kvalifikovanost k rozlišení. Místo toho se buď pálí z těžkých zbraní nebo se lidé nálepkují a odsuzují. Kromě toho je velmi nešťastné, když se význam soukromých zjevení předsouvá jak před význam základních témat víry, tak před význam a respektování legitimní autority, a to nejen papežské. Stoupenci soukromých zjevení se zpravidla ocitají v nebezpečí, že se stanou spíš stoupenci zjevení či stoupenci vizionáře než stoupenci Krista. Tomuto postoji je samozřejmě třeba se vyhnout. Bojovní odpůrci zjevení a jakéhokoliv mimořádného úkazu jsou zase v nebezpečí, že vše budou redukovat jen na svou osobní životní zkušenost a vše, co by jí mohlo přesahovat, z principu odmítnou.

Velká pozornost některých lidí vůči jakýmkoliv novým a nepotvrzeným soukromým zjevením je snad jakýmsi druhem gnóze. Mají dojem se všemi gnostiky v historii, že jim „jejich zjevení“ přináší plnější poznání, které druzí nemají. A že jsou proto buď lepšími křesťany nebo jsou lépe chráněni a vybaveni před nebezpečími, která pro blízkou budoucnost tato zjevení zpravidla předpokládají.

10. Závěr

Soukromá zjevení provázejí život církve prakticky v celých dějinách. Jsou-li autentická, mohou opravdu probudit či povzbudit víru mnohých a obohatit život tajemného Kristova těla. Jsou-li používána k rozdělování křesťanů, užitečná nejsou. Snadnost jejich publicity v současné době možná poněkud zveličuje jejich význam ve srovnání s dobou minulou. V mnoha klášteřích byli bratři a sestry, které bychom dnes označili za vizionáře, ale kromě bezprostředního okolí o nich nikdo nevěděl. Dnes si můžeme vyhledat množství poselství odkudkoliv na internetu na kterémkoliv místě zeměkoule. Nicméně ani moderní doba, ani množství zjevení nic nemění na skutečnosti, kterou uvádí jako nosnou myšlenku svého listu Tertio millennio adveniente papež Jan Pavel II.: „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky“ (Žid 13,8).