Pospíšil (Tajemství vtěleného Syna)

Autor: Josef Dolista - Číslo: 2002/1 (Recenze)

Ctirad V. Pospíšil, TAJEMSTVÍ VTĚLENÉHO SYNA. MCM, Olomouc 2001.

Autor studie se zamýšlí nad aktuálností tradiční úcty k Božskému Srdci, která eticky a spirituálně ovlivňovala nesčetné množství lidí katolické církve. Uvedená citace K. Rahnera na s. 6 nabízí přesvědčení, že nejen rozum sehrává významnou roli v životě věřícího člověka, ale také cit. Proces poznání se neuskutečňuje jen cestou vytříbeného intelektu, ale také milujícím srdcem. Proto Pospíšil právem tvrdí, že úcta k Ježíšovu srdci je „prubířským kamenem ryzosti, pravé hloubky a šíře našeho humanismu“ (9).

V kapitole zaměřené na antropologickou charakteristiku pojmu srdce poukazuje autor na srdce jako střed lidské existence, na nitro člověka, na místo, kde dochází k setkání s Bohem. Lidské srdce otevřené Bohu zakouší nový druh setkání, člověk si začíná uvědomovat transcendenci jako ne-přepychovou a standardní záležitost (12). Dále autor rozvíjí schéma, že srdce je symbolem pro vyjádření duchovní intimity každého jedince, že srdce má schopnost poznání, má schopnost paměti, rozhodování, „konkrétních citů, vznětů, tužeb, chtění i lásky“ (13). V srdci člověka probíhají niterné vazby, propojuje se transcendence s imanencí, jakási forma tajemství perichoréze se prokazuje ve vztahu Boha a člověka. Autor píše o prolínání antropologie a trinitologie, i když v jiném podání, než jak se učí přísně vzato v trinitární teologii (15). Ukazuje se, že úvahy autora vedou čtenáře ke spirituální hloubce, protože teologická nauka o Ježíšově srdci vede k činu, k jednání, ke zbožnosti, k modlitbě. Právem autor poukazuje na vazbu mezi srdcem, duchem a Duchem Svatým. Srdce v podání tradice je místem mysli, srdce je sídlem Boží Moudrosti v člověku, tato Moudrost má jméno: Ježíš Kristus. Theologia cordis vytváří sapienciální teologii (19), která je v dnešní době velmi potřebná.

Dosavadní úvahy nás přivádějí k srdci Božího Syna. Autor se táže, zda srdce Ježíšovo bylo božské nebo lidské. Autor odpovídá, že srdce Ježíšovo je plně lidské a je nejsvětější, je součástí vtělení Slova, které se stalo člověkem. Že vtělená osoba Slova se dokonale v Kristu humanizuje, je správnou výpovědí, za kterou autor stojí. Proto dále říká, že „problematika poměru mezi božskou osobou a jeho lidským srdcem je silně analogická s tím, jak současná christologie pojímá vazbu mezi Kristovou osobou a jeho osobností“ (24). Autor se přimlouvá za přesně teologické vymezení odpovědi, proto navrhuje užívání výrazu „Boholidské Srdce Páně“ (26). Je samozřejmé, že teologické úvahy autora vyzrávají na základě znalosti tradice, nauky magisteria i standardních autorů 20. století. Je zapotřebí číst i text v poznámkovém aparátě, který ujasňuje vybrané teze autora a popř. upřednostňuje teologii K. Rahnera. „Ježíšovo srdce, srdce jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,3-6), je tedy jedinou přístupovou cestou, po níž může člověk přicházet k Bohu živému“ (33). Tato věta je správná a připravuje čtenáře na význam úcty k tajemství lidského srdce inkarnovaného Slova. Křesťan si má osvojovat úctou k srdci Ježíšovu jeho kenotické smýšlení (36), autor se přimlouvá za kulturu srdce (35), která je symbolem života v plnosti. Také poslední odstavec drobné Pospíšilovy studie tvoří výzvu k zamyšlení, že velikost osoby je dána velikostí sebedarování (39).

Pět malých kapitol je syntézou zdravé křesťanské spirituality a teologie z mnoha děl významných církevních osobností a teologů. Autorovi nemůže být vytčeno, že by nás mohla zaujmout ekumenická otázka a popř. jiné další. Je nutno připustit, že autor píše římským katolíkům a vysvětluje jim, že ztráta úcty k Ježíšovu srdci by vedla k ochuzení spirituality. Úcta k Božskému Srdci má nejen co říci, ale má co dát i křesťanovi ve 21. století.