Osvojení a praktikování víry

Autor: Antoine Vergote - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2002/1 (Studie)

Závěr knihy Modernité et christianisme, Cerf 1999, 202-207.

V Ježíši Kristu se nám Bůh dává zahaleně. Otevření člověka Bohu je napůl uzavřením. To vyplývá přímo z přirozenosti člověka, totiž z jeho kultury a z jeho hříšných sklonů. Tyto dvě danosti jsou neoddělitelně propojeny s konkrétními situacemi. Bůh vstupuje do kulturního horizontu, který není vždycky samozřejmě nakloněn k jeho uznání, ale v různé míře je naladěn buď k přijetí nebo odmítnutí.

Moderní doba znesnadnila přijetí víry z toho důvodu, že radikálně změnila pojetí člověka. O tom svědčí z jedné strany neuvážlivá a někdy příliš domýšlivá opozice ze strany značné části církevních představitelů i věřících a z druhé strany stejně nepoučené, někdy až velikášské nepřátelství mnoha osvícených hlav proti křesťanské zvěsti. Přijetí víry v situaci moderny vyžaduje změnu v existenciální hlubině. V kulturní společnosti jsou takové přeměny dlouhodobým procesem, nesrovnatelně pomalejším než je vynalezení a osvojení nějaké technické modifikace. Poněvadž i bytí jedince je prostoupeno dějinností a má účast na kulturních a náboženských dějinách, nemůže v něm probíhat osvojení víry jinak než zpracováváním otázek a různých druhů odporu.

Víra

Kritická filosofie a přírodní vědy vyprázdnily svět od božstev, která ho prý obývala po celá tisíciletí. Rovněž učinily neviditelným Boha biblického monoteismu. Jak to může někoho zaskočit, popřípadě hluboce zklamat, to se ukazuje na dvou spřízněných, byť protikladných postojích: někteří věřící se vášnivě upínají na mimořádná znamení jakožto viditelné sebeprojevení Boha, naopak agnostikové soudí, že ve světě nenacházejí očekávaná znamení na podporu víry. Jenže Bůh se už ze své podstaty nemůže stát jevem zachytitelným ve světě. Ovšem lidská věda aplikovaná na historické svědky o Ježíšovi nám pomáhá, abychom lépe pochopili lidskou tvář neviditelného Boha: je třeba mu naslouchat, pozorovat jeho aktivitu a uvěřit v jeho zmrtvýchvstání. Slova a činy, jimiž se Bůh zpřítomňuje a dává, nemění zákony světa. Spojení s Bohem vírou se uskutečňuje ve světě, i když je nové a odlišné od světa. Zde je možné srovnání s láskou mezi lidmi: osobní slovo zde vytváří novost pouta lásky a stává se tělem v sexuálním životě.

Aby došlo v tomto novém kontextu k osvojení víry, je třeba věnovat čas meditativnímu naslouchání křesťanského poselství; jen s touto podmínkou se ono může stát citovanou realitou, rozšířením rozumu a oživením osobní existence. Všechno naše uvažování zde vede k takovému přisvědčení. Současný odklon od křesťanství dodává tomuto závěru ráz naléhavosti. Čtyři století moderny pozvolna hnětla a transformovala způsob myšlení, cítění a žití... Byl bych naivní, kdybych věřil, že se někdy vrátíme ke starému typu křesťanského života, když zazní působivá prohlášení. Co se mně jeví být v této krizi náboženství nejpodstatnější, je toto: mnohým současníkům vnuká moderna představu, že křesťanská zvěst je odbytá záležitost a víra nemá význam. Lidé se to v různých anketách neodvažují vždycky prohlašovat tak brutálně, protože v koutku duše si říkají „Člověk nikdy neví“.

Necháme-li stranou popuzence a cyniky, vidíme u dětí moderny, že se důvody pro nezájem vrší asi takto: Boha není vidět, což by naopak muselo být, kdyby existoval; křesťanská etika přežívá a stává se univerzální v humanistické etice a v uznání lidských práv. Vášnivě se sleduje odysea evoluce života, archeologické objevy starých civilizací, fantastická záhada lidského mozku, dobrodružství špičkové techniky a její zprůmyslnění. Mnozí mají pocit bezvýznamnosti víry do té míry, že téměř neznají biblickou a křesťanskou tradici, jejich symboliku a umělecké ztvárnění.

Dojem nevýznamnosti se zdvojnásobuje obranným postojem. Neboť naslouchat Bohu neznamená informovat se o křesťanském náboženství obdobně, jako nechat si „alchymistou“ omámit představivost. Znamená to naopak, že poskytneme ucho svého ducha i svého srdce tomu, kdo stojí a uchází se o osobní odpověď. Říci Ano znamená uvolnit se, vzdát se jistoty, že jsem u sebe doma a pánem svého života, dát si od Jiného sdělit hluboký smysl a poslední určení existence - aniž odvrhnu svět. Řečeno jazykem psychologie to znamená přeměnit sklon k ovládání, který všemi způsoby vynáší moderna, v přijetí od Druhého. Všimněme si dobře, že se tím neznevažuje nic z lidství, co rozvíjí moderna. Právě naopak, všechno, co je na člověku a zemi slavné, je zde překonáno tajemnou a diskrétní přítomností Boha, jež nám umožňuje číst v tom podobenství nové země a nového nebe.

Poskytnout čas a pozornost Boží zvěsti, tak aby se mohla stát intimní skutečností, to vyžaduje spíše mlčení a meditativní čtení než účast na obřadech. Klade se otázka, zdali povinnost účasti na nedělní eucharistické bohoslužbě, což je v náboženské kultuře normální, neochudí výchovu k víře a nezkreslí představu o tom, co je to být křesťanem. Je nesporné, že účast na obřadech bývala ve všech náboženstvích školou iniciace par excellence. Naneštěstí, obřad (latinský) byl v katolické církvi po staletí náboženskou fosilií. Ani v dnešní kultuře patrně není obřad, byť obnovený a živý, místem, kde lidé mohou postupně a osobitě objevovat Boha a Ježíše Krista. Nezapomněli jsme dlouhou cestu, kterou museli osobně urazit apoštolové, zbožní Židé, než byli dostatečně připraveni uvěřit v něho jako vyvýšeného Božího Syna? A vůbec, je-li nějaká povinnost, která by měla být součástí křesťanské etiky, pak je to zařazení chvil křesťanské meditace do života. Pouze tímto způsobem dostane svůj náležitý význam slovo Bůh a osoba Ježíše a jeho slova ožijí.

Aktivita věřícího

Ten, kdo uvnitř společenství našel osobně Boha Ježíše Krista, najde svou osobní cestu praktikování víry v aktivitách uprostřed světa. Může se inspirovat četnými příklady z křesťanských dějin. Tam se potvrzuje, co nám zaznívá z evangelií: Ježíš nedává přednost žádné podobě života - ani mnišství, ani charitě, ani kněžství. Právě proto, že Bůh vstupuje do světa jako Jiný, může se vztah prožívané víry vtělit bez preferencí do každé formy života, podobně jako pakt o lásce mezi lidmi neupřednostňuje žádný styl veřejného života. Volba je vždy osobní, podmíněná lidským kontextem a individuální historií i přizpůsobivostí.

Dnes však musí angažovanost víry přesto rozlišovat, co požaduje moderní doba a co kritické uvědomění některých jejích odlidšťujících účinků. Racionalita světa je pluralitní a působení věřícího ve světě, v ekonomii, ve výchově, v psychoterapii, ve výzkumu atd. se v ničem neliší od působení nevěřícího. Jako každý člověk dbalý morálky bude se i on snažit při uplatňování rozumu v technické praxi neredukovat člověka na neosobní organismus. Je zbytečné diskutovat o etických zásadách věřících a nevěřících. Ve skutečnosti mnoho nevěřících vyznává tytéž podstatné zásady. V západní kultuře už neexistuje specificky křesťanské pojetí ani společnosti, ani politiky, ani psychoterapie, ani spravedlnosti.

Nikdo nemůže popřít nesmírný přínos křesťanství lidské etice. Nicméně křesťan se může z dějin poučit o tom, že křesťany fakticky jejich dobré svědomí vícekrát zaslepilo tak, že se stali spoluviníky dehumanizujících praktik. Vědomí křesťanů, že jsou před Bohem odpovědni za jiné lidi, by mělo zaostřit pozornost na skutečnost, do níž je vevázáno. Pohled víry na to, čím je každý člověk pro Boha, může normálně živit i tu ušlechtilost, která jde nad meze spravedlivých požadavků etiky. Ale důraz na charitu, soustřeďující pozornost na osobní vztahy a akce - jakkoli vždy nutné a mnohdy podivuhodné - může působit zanedbávání příležitostí vyžadujících etické a technické iniciativy v oblasti sociální, ekonomické, urbanistické, medicínské... Křesťanská agapé musí oživovat zásadu odpovědnosti ve světských záležitostech. Nezmenšuje ji a nenahrazuje ji. Někdy to vypadá, jako by se křesťané, když nadměrně zdůrazňují charitu oproti požadavkům lidské etiky, bránili proti ztrátě křesťanské identity. Moderna ji zřejmě ohrožuje, ale právě proto etika víry zahrnuje požadavek doby být přítomni ve slovech a znameních, jimiž se zpřítomňuje Bůh.

Víra osobně osvojená může při uznání světské reality zůstávat jakoby neviditelná pro druhé, když se projevuje pouze diskrétními znameními bdělosti a radostné důvěry. Může však i způsobit nečekanou skvělou odezvu jako něco navíc. Může ji vyvolat věřící, který se buď horlivě angažuje v misijním nebo výchovném zprostředkování víry, z něhož něco nepostižitelného vyzařuje do prostředí. V kultuře, která je nepřátelskou výzvou pro křesťanské náboženství, se víra v každém případě sděluje skrze věřícího, který sám prošel cestou pomalého osobního zrání.