O teologii pro laiky
Autor: Mikuláš Lobkowicz - Číslo: 2002/1 (Téma)
Přednáška pro knězePředneseno v Praze na kněžském dnu 14. února 2002.
Přednáška pro knězePředneseno v Praze na kněžském dnu 14. února 2002.
Minulý pátek odpoledne mně pan kardinál zavolal, několik minut jsme mluvili o otázkách, které se týkají reformy Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, a pak mi najednou sdělil, že tu dnes mám promluvit ke kněžím. Poslušně a trochu roztržitě jsem řekl: „Ano, pane kardinále, rád“ - a večer mi pak napadlo, že ani nevím, o čem mám mluvit a jak dlouho. Tak jsem večer tentokrát zavolal pana kardinála já a ptal jsem se ho na to. On mi odpověděl, nejlépe o důležitosti teologické výchovy laiků a pokud možno tři čtvrtě hodiny. Od té doby jsem měl sotva čas něco rozumného připravit; úkol, který jsem tady v Praze převzal, mne stojí průměrně 12 hodin denně, a já při tom patřím k lidem, kteří si rádi připraví napsaný text. Příprava dobré nové přednášky mne stojí dva tři týdny intenzivní práce, na univerzitě jsem počítal průměrně 10 hodin přípravy na jednu hodinu výuky.
Bylo mi sedmnáct, když jsem z Československa odcházel, a poprvé jsem se vrátil po jednačtyřiceti letech; žil jsem v různých zemích a dlouhá léta jsem jen zřídka měl příležitost mluvit česky. Snad mluvím ještě docela slušně česky také proto, že jsem před necelými dvaceti léty překládal do němčiny básně Jana Zahradníčka, pokud tehdy byly dosažitelné. Moje rozpaky tedy koření v tom, že mohu jen doufat, že se mi podaří povědět vám něco rozumného a nepříliš zmateného.
Předpolí
Ke svému tématu se dostanu několika delšímí oklikami. Snad nejlépe začnu tím, že Vám popíšu, jak vidím naši přítomnost z křesťanského, katolického hlediska. Žijeme v čase, který je pro církev obtížný, rozhodně značně komplikovaný, a to právě tak na Západě, i když z jiných důvodů, jako tady u nás v Čechách a na Moravě. Z hlediska Západu se snad ta dnešní situace dá popsat takto. Když Jan XXIII. svolal druhý vatikánský koncil, měl představu, že je na čase, aby církev otevřela svá okna ke světu, jak se vyvinul od začátku novověku. Jak víte, užil výraz aggiornamento, slovo, které Italové používají, když např. revidují seznam lidí obvykle zvaných k větší slavnosti. Někteří zemřeli, někteří už žijí jinde, jiní se do vašeho města přistěhovali, a tak si ten seznam musíte prohlédnout, určitá jména vyškrtnout, jiná doplnit. Koncil probíral téměř vše, co se týká církve. Ovšem - s jednou důležitou výjimkou: nevyhlásil nic zásadně nového, nemohl nic nového vyhlásit, jelikož se jednalo a jedná o dědictví Ježíše Krista, a církev byla od začátku přesvědčena, že se v Pánu zjevil Bůh zásadně konečným a nepřekonatelným způsobem. Když se jednou jeden student zeptal von Balthasara, co z toho, co věřil před koncilem, musí věřit teď po koncilu, odpověděl mu velký teolog suše: „Samozřejmě všechno.“
Ale v Římě shromáždění biskupové i jejich poradci si během koncilu víc a víc uvědomovali, že to, co Bůh v Ježíši Kristu zjevil, bylo - samozřejmě pod vedením Ducha Svatého - vykládáno lidmi, z nichž každý žil ve své době, ve své kultuře. Církev sice čas od času řekla: Toto je pravda a toto pravda není, tedy prohlásila dogma nebo anathema, které se tím stalo částí víry, věrnosti božskému Slovu, které se stalo člověkem. Ale i mnohá z těch dogmat, dokonce asi většina, byla vyjádřena v pojmech toho času, ve kterém byla vyhlášena. Snad se to dá vyjádřit takto: během koncilu si církev uvědomila, o čem teologové už od doby kardinála Newmana, tedy od poloviny 19. století, čas od času přemýšleli a mluvili, totiž dějinnost nejen svého úkolu, nýbrž též celé své existence. Rozhodla se proto mluvit tak, aby jí ve druhé polovině 20. století porozuměli nejen věřící, ale i celý svět. V rozporu s dlouhou tradicí nikoho neodsuzovala, ale naopak se pokoušela vyjadřovat co nejvíc pozitivně. Následkem toho byly dokumenty koncilu napsány historicky zcela nezvyklým způsobem. Když je čtete, máte někdy dojem, že zní spíše jako články, jak je píší teologové, než jako tradiční koncilní deklarace.
Jsem přesvědčen, že za sto nebo dvěstě let každý křesťan, jak katolík, tak nekatolík, uzná, že druhý vatikánský koncil bylo nejdůležitější církevní shromáždění druhého tisíciletí, rozhodně po tridentském koncilu. Připravil církev pro ještě neznámou budoucnost, pro třetí tisíciletí. Ne tím, že by církev vyhlašovala nové pravdy, ale tím, že mluvila jiným způsobem než po celá staletí předtím: mluvila ke světu, vyzývala jiné konfese a jiná náboženství, a dokonce i ateisty ke spolupráci, k budování lepšího světa a k dialogu. Uznala, že při vší své věrnosti v následování Pána a uchovávání dědictví, které nám zanechal donec veniat, udělala závažné chyby a dokonce i hřešila. Jediný dokument, ve kterém církev skutečně změnila svůj názor (aniž to řekla výslovně, spíše implicitně, ale zato velmi upřímně), je deklarace Dignitatis humanae o náboženské svobodě. Ještě Pius XII. v jedné ze svých řečí řekl, že nepravda nemá právo existovat. Společenský mír prý sice někdy a v posledních časech častěji vyžaduje, aby se hlásání nepravd trpělo, ale nikdo, kdo hlásá něco nepravdivého, nemá k tomu právo. Dignitatis humanae tu souvislost formulovala jinak: Jelikož důstojnost lidské osoby je tak centrální hodnota, a náboženství patří k nejhlubším rozměrům lidské osoby, kdokoliv má právo vyznávat svou víru a - pokud tím závažně neruší společenský pořádek - žít způsobem, který jeho víře odpovídá.
Co se tu stalo, lze popsat takto: koncil nahradil představu o právech pravdy vyhlášením práv, které mají své kořeny v důstojnosti lidské osoby, kterou Bůh stvořil jakožto svého partnera. Je nutné tento text číst pozorně, někdy je čten nesprávně. Nevyhlašuje svobodu svědomí v tom smyslu, že bych si já mohl říct: moje svědomí mi říká, že nehřeším, když například cizoložím nebo hřeším jiným způsobem. Mluví o tom, že já musím jinému a stát musí každému přiznat právo věřit něco jiného než já a jednat jinak, než já jsem přesvědčen, že se jednat má. Je to deklarace o tom, že žádný člověk a žádná instituce nemá právo někoho k nějaké víře nutit nebo ho v jeho vyznání omezovat, jelikož jen Bůh má právo o někom rozhodnout, zda bude pro svou víru či nevíru potrestán či chválen. V tom smyslu opustila deklarace Dignitatis humanae představu, která z hlediska církve byla platná od doby císaře Konstantina, že totiž řádný stát má být stát katolický nebo alespoň křesťanský, takový, ve kterém silou zákona platí katolická či alespoň křesťanská morálka a podobně.
Obtížný přelom
Často se zapomíná, že schizma lefébvristů kořenilo ne v otázkách liturgie, ale v tom, že biskup Lefébvre nechtěl uznat právě toto. Když se kardinál Ratzinger pokoušel monsignora Lefébvra přesvědčit, že nesmí světit nové biskupy, vykládal mu také, že církev od doby koncilu považuje stát za zcela sekulární záležitost, která slouží jen k tomu, aby lidé spolu žili ve spravedlnosti a míru, a že proto církev opustila představu, že jen katolický stát je správným státem. Na to biskup Lefébvre řekl: „S vámi nelze rozumně mluvit,“ vstal a odešel. V Čechách jsem se setkal s představou, že Una voce a lefébvrismus jsou takřka totéž. Ve skutečnosti sice obě tendence koření v přehnaném tradicionalismu a někdy se prolínají, při Una voce se ale jedná o latinu jako liturgickou řeč a o liturgii, jak vypadala před koncilem, kdežto lefébvrismu jde v zásadě o to, že prohlášením Dignitatis humanae církev prý opustila pravověří. Když se schylovalo ke schizmatu, jeden francouzský katolický žurnalista napsal článek, že monsignore Lefébvre je zřejmě hloupý, protože si neuvědomil, že katolík nemůže ve jménu pravé víry odmítat to, co se rozhodl prohlásit koncil. U rozhodnutí papeže snad lze diskutovat o tom, zdali je to jeho osobní názor nebo církevní rozhodnutí (jistě znáte problematickou otázku, zda je možné v papežské encyklice říct, že je tato encyklika neodvolatelným vyhlášením, jako se to stalo např. v encyklice Mystici corporis Pia XII., a pak znovu v encyklice Jana Pavla II. o nemožnosti kněžství žen). Naopak rozhodnutí celocírkevního koncilu v závažných otázkách mají větší váhu. Není možné oprávněně chránit tradici proti rozhodnutí nejvyšší autority, které Pán svěřil úkol nést a vést Jeho dědictví do konce dějin.
Negativní jevy
Výsledky koncilu byly v celém světě nadšeně přivítány. Jeho následkem byl ale také určitý zmatek, některé mylné představy a pak zklamání, že jsou mylné. Důvodem toho zmatku bylo, že koncil mluvil zcela jinak, než si na to lidé zvykli, a snad také to, že po koncilu bylo delší dobu dovoleno experimentovat, že delší dobu nevyšla - jak tomu bylo po tridentském koncilu - prováděcí ustanovení, snad také to, že si liturgové dost neuvědomovali, kolik osobní zbožnosti je spojeno s tradiční mší svatou. Mnozí, též mnozí křesťané, i katolíci, se domnívali, že teď církev dovoluje spoustu věcí, které dříve nedovolovala, že se přizpůsobila novověké mentalitě, že tady je něco jako duch koncilu, na který se kdokoliv může odvolat, když nakonec dělá právě to, co se mu zachce.
Já jsem zažil koncil ve Spojených státech, kde jsem v šedesátých letech učil, a někdy to, co jsem zažil, trochu přehnaně popisuji následovně: V roce 1960, kdy jsem na katolické univerzitě Notre Dame začal učit, bylo vyžadováno, aby se filosofická psychologie učila dle Aristotelovy knihy De anima a teorie vědy dle jeho Druhé Analytiky. V roce 1967, když jsem se vracel do Evropy, byla velká část profesorů rozvedená a křížem krážem znovu oženěná. Děly se neuvěřitelné věci: spirituál univerzity, anglický dominikán a světoznámý logik, Father Ivo Thomas, bylo mu přes 70 let, se nechal laicizovat (Pavel VI. prý plakal, když o tom měl rozhodnout) a oženil se s jeptiškou, která opustila svůj řád (ale když o několik let později umíral, nedovolil jí, aby k němu do pokoje v nemocnici přišla). Jeden jezuita, který byl považován za jednoho z nejlepších amerických katolických filosofů, se oženil a všichni jsme se usmívali, když v New Yorku chodil několik kroků za svou ženou a nesl jejího maličkého pejska. Nové, často velmi obdivované řády, mužské i ženské, se rozpadly, centrály tomistické filosofie prodaly své knihy (tehdá jste dostali cenné edice sv. Tomáše za několik dolarů, sám jsem si koupil Leoninu, kterou dodnes používám), a podobně.
Mluvilo se o pokoncilní krizi, napsal jsem o ní knížku. Na začátku to byla krize kněží a řeholníků, ale netrvalo dlouho, a přeskočila k laikům. Podobné věci jsem pozoroval v Evropě, když jsem se v létě 1967 vrátil. Ještě před několika lety jsem v malém francouzském městečku zažil, že při velikonoční liturgii na Bílou sobotu nějaké ženy předčítaly místo textů ze Starého a Nového Zákona zápisky o osobních zážitcích (když pak začala mše svatá, trvala 10 minut, a nikdo se o ni už vlastně nezajímal).
Nemohu ani nechci tady uvažovat o tom, jaké byly důvody těch vlastně podivných pokoncilních jevů, především proto, že jsou tyto jevy - s jednotlivými výjimkami - bohudíky jak v Evropě, tak ve Spojených státech minulostí. Na jedné straně to byly důvody spíše sociologicko-psychologické (změna společenské role kněží po druhé světové válce a tím způsobené znejistění kněží vzhledem k jejich kněžské identitě), na druhé straně jistá úzkostlivá úzkoprsost církve před koncilem v otázkách pravověrnosti a asi též pokušení ze strany moderního světa se všemi jeho svobodami, ač se mi zdá, že většinou toto pokušení hrálo podřadnou roli. Příklady úzkostlivé úzkoprsosti církevních představených lze ukázat též a právě na životě některých z největších teologů 20. století, jako byli Romano Guardini, Hans Urs von Balthasar nebo Henri de Lubac, a ovšem také Karel Rahner, kteří nikdy ani na okamžik neuvažovali o tom, že by zradili své kněžské povolání. Má-li někdo z vás touhu po církvi, jak vypadala před koncilem, přečtěte si vzpomínky de Lubaca, které jsou též přeloženy do němčiny; a stěžuje-li si někdo z vás, že je církev pořád ještě úzkoprsá, vzpomeňte si na pokoru Karla Rahnera, který, když dopsal první verzi své Teologie smrti (z dnešního hlediska velmi krotký text), měl za to, že se budou příslušné autority rozčilovat, a tak si řekl, že jeho názory nejsou tak důležité, a hodil rukopis do ohně v krbu. Že Pavel VI. jmenoval de Lubaca a Jan Pavel II. von Balthasara kardinálem, ač nikdo z nich nebyl biskupem, bylo mimo jiné omluvou za to, jak s nimi církevní autority v padesátých letech zacházely. Jeden ze základních rozdílů mezi teology, které církev potrestala v posledních letech (např. Hans Küng, Eugen Drewermann nebo také Leonardo Boff), a teology, kteří byli v době Pia XII. téměř pronásledováni (např. von Balthasar, de Lubac, Guardini a Rahner), je ten, že ti poslední byli teologičtí velikáni, a ti první jimi bez pochyby nejsou. První polovina minulého století byla v církvi podivná proto, že vliv odsouzení tzv. modernismu pokračoval i v době, kdy už nikdo o modernismu nemluvil.
Důsledky krize
Jak jsem již řekl, tzv. pokoncilní krize je už za námi. Ale spolu s příjemnostmi moderního života, v postkomunistických zemích ve spojení se zpustošením, které zanechala ateistická propaganda komunismu, způsobila tato krize, že církev ztratila půdu pod nohama historicky zcela novým způsobem. Počet alespoň částečně praktikujících katolíků se dramaticky zmenšil. Přes 40 procent německých občanů je katolického vyznání, ale jen něco kolem 12 procent těchto katolíků chodí poměrně pravidelně v neděli do kostela. Velký počet katolíků, především mladých, a mezi nimi mnozí, kteří pravidelně chodí ke svatému přijímaní, má větší počet názorů, které jsou evidentně nekřesťanské, věří např. v reinkarnaci, ovšem jen v tom pohodlném smyslu, že se po smrti objeví jako jiní lidé, ne že se stanou ropuchou nebo komárem, jak se toho musí obávat hinduista. Každý třetí katolík si míchá svůj osobní náboženský koktail. Církevní neposlušnost se stala ctností, o které nelze tvrdit, že je hrdinská, a to jak mezi laiky, tak mezi kněžími. V Německu nemalý počet kněží, především profesoři teologie, považuje Jana Pavla II. za polského svatouška a ve svých kázáních vyprávějí věci, které lze z hlediska vzdělaného katolíka popsat jen jako nesmysl nebo rozhodně za výraz velmi vybledlé víry (např. že nás naše modlitby spíše samy změní, než že by je Pán vyslyšel). Nechci přehánět, ale je zřejmé, že je církev v obtížné situaci, že ztrácí půdu, že počet věrných věřících je - rozhodně na Západě - rok od roku menší, a to především mezi intelektuály. Jeden z důvodů, proč taková hnutí, jako je Lefébvrovo, měla a mají ohlas, je to, že si mnozí upřímně věřící myslí, že to všechno způsobil právě koncil. Existují ovšem nová hnutí, jejímiž členy jsou především lidé mladší generace, kteří se proti tomuto vývoji vzpírají, zůstávají v tomto dnešním zmatku církvi a její víře věrní, často ji objevují, ač vyrostli téměř nebo zcela jako pohané; počet členů těchto hnutí je ale ještě poměrně malý. Ač jsou občas přesvědčena, že jsou církevní elitou a chybí jim pokora, která by byla na místě, jsou odpovědí našeho času na obtíže církve, jako jí ve středověku byly nové řády, např. františkáni a dominikáni.
Co je v této situaci úkolem církve, úkolem každého věřícího? Nalézáme se v situaci zčásti podobné, zčásti zcela jiné než první křest´ané. Podobné, jelikož pohanství se vrací, jiné, jelikož v Evropě kultura nebyla utvářena ničím více než křesťanskou vírou. Někdy se mi zdá, že naše mohutná křesťanská tradice je nejen námi nezasloužené požehnání, ale současně též přítěž. Máme obtíže vyznávat svou víru tak, jak to dělali raní křesťané, totiž jako radostnou zprávu, jako něco každý den nového. Ale většina hodnot, kterých se dnes Evropa zastává, je křesťanského původu: naše představy o nedotknutelosti lidské důstojnosti, o lidských právech, o spravedlnosti, o rovnocennosti ženy a muže a všech lidí, o nutnosti pomáhat si (myslete na ten pěkný český film Musíme si pomáhat), o hrůznosti násilí a války, o míru a důležitosti svobody, která není libovůlí, a tak dále - to vše nelze odůvodnit bez přesvědčení, které spojuje židy a křesťany a které je zčásti specificky křesťanské. Dokonce moderní věda, a především technologie, mohla vzniknout jen na základě přesvědčení, že je jenom jeden Bůh, který stvořil svět jako něco od sebe odlišného. Pohané téměř nevyhnutelně byli a jsou pověrčiví, všude viděli bůžky a démony (a jejich pověry se současně s vyblednutím křesťanských přesvědčení vrací, myslete na představy hnutí New Age). Byli a jsou myslitelé, kteří si představují, že pro trvání těchto hodnot víra židů a křesťanů už není nutná. Hegel například ke konci své Filosofie práva říká, že se křesťanství natolik vtělilo do institucí, jako je novověký stát nebo právní řád, že už ani není nutné být křesťanem. Jak si snad pamatujete, jednotliví komunisté, např. Milan Machovec, říkali něco podobného, hledali cestu, jak uznat křesťanství, ačkoliv jím v zásadě pohrdali. Zkušenost s nacismem a komunismem, s počtem lidí, kteří těmto ideologiím uvěřili, ukazuje, že Hegel neměl pravdu. Ty hodnoty nejsou evidentní tak, jako dvakrát dvě jsou čtyři. Jsou to evidence, které předpokládají kulturní úroveň, která bez svých kořenů rychle začne klesat. Myslete na otázky dnes tolik diskutované, jako je potrat, eutanazie, diskuse o používání oplodněných buněk, z kterých by vznikly děti určené pro výzkum možností léčit nemoce, nebo též na v zásadě neamerickou diskusi, která ve Spojených státech vznikla po 11. září, zda snad není někdy přece jen dovoleno použít mučení - to vše ukazuje, kterým směrem se svět rozběhl.
Dnešní otázky
Co tedy může, musí církev dělat? Samozřejmě musí být přítomna mezi těmi, kteří jí ještě jsou věrní, i mezi těmi, kteří se od ní trochu vzdálili, musí jím zprostředkovat své svátosti, musí jim kázat, naučit je, jak má žít svůj život křesťan. Ale to není vše, a v určitém smyslu snad ani to nejdůležitější. Církev se musí neustále pokoušet dosáhnout ty, které ztratila, nebo - to už je dnes vážný problém - kteří vyrostli jako pohané. Poprvé po staletích žijeme v době, kdy velký počet, snad i většina matek vychovává své děti bez jakékoliv náboženské víry. Velmi často dobří a slušní lidé, kteří Pána nikdy nepotkali, snad nějak podvědomě vidí, že jejich život je bez hlubšího smyslu, ale ten smysl nemohou nalézt. Naším úkolem je, abychom je získali, jako svatý Pavel získával víc a víc osob, když cestoval po tehdy známém kulturním světě. Jak to vyjádřil koncil, křesťanská víra je podstatně misionářská, každý z nás je poslem Ježíše Krista mezi nevěřícími, u kterých, jak to velice pěkně vyjadřuje Zjevení apoštola Jana, Pán stojí přede dveřmi a jakoby pokorně klepe. Ale Pán potřebuje nás hříšníky, aby lidé to jeho zaklepání slyšeli.
Konkrétně to znamená, že církev musí vychovávat určitý počet kněží a laiků, kteří jsou dostatečně vzdělaní, aby v našem moderním světě mohli k tomu sekularizovanému světu srozumitelně a přesvědčivě mluvit. Mluvit řečí, které svět rozumí. To dnes není tak jednoduché, jak si často představujeme. Před několika týdny jsem v Berlíně mluvil se studentkou, která mi vypravovala, že náhodou byla v katolickém kostele, kde kázal kardinál Sterzinski, a říkala mi, že téměř ničemu nerozuměla. Při tom berlínský kardinál není nějaký vědec a mluví prostě. Ale mluvil v terminologii věřících, v terminologii, která je nevěřícím čím dál tím méně přístupná, a i když je přístupná, vzniklo během posledních staletí, především v 19. století, tolik zábran, že posluchač sice zná jednotlivá slova, ale přesto nerozumí. Před několika měsíci si v New Yorku kurátoři výstavy ruských ikon stěžovali, že mladým lidem musí vysvětlovat, kdo byla Panna Maria a kdo sv. Petr a sv. Pavel. Paní Gerl-Falkowitz, která přednáší filosofii náboženství na Drážďanské univerzitě, mi před rokem vyprávěla, že k ní přišel student a ptal se na toho, kdo prý byl nejen nespravedlivě odsouzen, ale dokonce i přibit na nějaké prkno. Dala mu Nový Zákon a ten student se po týdnu vrátil a řekl: „Ani jsem nevěděl, že to byl on.“ To bylo ve východním Německu, v té části Evropy, která je vedle České republiky nejvíce poškozena komunismem. Ale na Západě tušíme, že něco podobného je i naše budoucnost, nepokusíme-li se situaci změnit.
Úloha filosofie
Jelikož jsem svým vzděláním filosof, ne teolog, nechci tu mluvit o výchově kněží, či spíše jen mimochodem, a soustředím se teď na výchovů laiků v oboru filosofie, kterou teologie předpokládá. Vždyť beze vší filosofie teologie není možná, jelikož teologie je výklad víry a pojmy, které teolog používá, jsou v jejich velké většině pojmy filosofického původu. Když někomu vykládáte, že my křesťané věříme v Boha, který je ne jakási mocnost nebo síla, ale osoba, a že ve skutečnosti Bůh není jedna, nýbrž tři osoby, nevyhnete se ani u dětí nutnosti používat filosofické pojmy, i když ve skutečnosti překládáte ty pojmy do řeči dětí. Osobně jsem zplodil 6 dětí, jeden bohužel při nehodě v jižní Anglii zemřel, a mám 23 vnuků a vnuček; a kdykoliv se s jedním nebo s několika setkám, po půl hodině hovoříme o otázkách, při nichž si často myslím: Pane Bože, jak rád bych byl lepším a srozumitelnějším filosofem! Jako už Aristoteles v jednom ze svých dialogů, z nichž se nám zachovaly jen fragmenty, ale kterých si například Cicero vážil více než dialogů Platónových - jak tedy už Aristoteles říkal: „Když nechceš filosofovat, pak - chceš-li být rozumným člověkem - musíš vysvětlit, proč - a proto filosofovat.“
S filosofií máme my katolíci určitý problém, který asi znáte, ale o kterém přesto musím říci několik slov. V pozdním 19. století Lev XIII. uveřejnil encykliku Aeterni patris, ve které vyzýval církev, aby sledovala Tomáše Akvinského. Musím to vyjádřit přesněji: vyzýval vychovatele kněží, aby si vzpomněli na moudrost sv. Tomáše. Když tu encykliku pozorně čtete, zjistíte, že na jedné straně mluví jen o filosofické a teologické výchově kněží a na druhé straně neříká, že sv. Tomáš měl vždy pravdu nebo jen jeho učení je pravdivé. Zato mluví o moudrosti sv. Tomáše, ale přitom dokonce zdůrazňuje, že by ho nikdo neměl následovat v otázkách, ve kterých nevyhnutelně je jen synem své doby, třináctého století. V době, kdy encyklika Aeterni patris vyšla, bylo jen málo vědců, kteří znali poměrně dobře sv. Tomáše, a i ti znali jeho myšlení jen povrchně. Vždyť tehdy vyjma Teologické sumy ještě neexistovala modernější vydání jeho spisů, teprve po encyklice začala práce na tzv. Editio Leonina, a jak ohromná práce to byla, je vidět na tom, že první svazek obsahoval komentář k Meteorologii Aristotela, jistě ne nejdůležitější dílo, které doctor angelicus napsal. Spěchali, museli spěchat, a ten text byl první, který měli připravený. Jak málo se o sv. Tomášovi vědělo, lze ukázat na knize, dle které, pokud vím, se žel Bohu v Litoměřicích vyučovala filosofie, Elementa philosophiae aristotelico-thomisticae německého benediktina Josepha Gredta. Je to vlastně absurdní kniha, vyšla poprvé 1899, a její autor ještě nevěděl, že sv. Tomáš byl ovlivněn právě tak sv. Augustinem a tedy i platonismem, a skrze Pseudo-Areopagitu a Liber de causis pozdním neoplatonismem. Popisovat sv. Tomáše jako čirého aristotelika znamená plést si ho se Sigerem z Brabantu, jeho nejvlivnějším odpůrcem na pařížské univerzitě.
Na základě Aeterni patris vznikla neoscholastika a konkrétněji neotomismus, filosofická škola, která se odvolávala na sv. Tomáše, o kterém se přece vědělo, že jeho Teologická suma ležela otevřená na stole v síni, ve které se odehrával tridentský koncil. Vyšla spousta dobrých, ale také ne tak dobrých knih a učebnic, ve kterých bylo shrnuto, co prý sv. Tomáš učil - prý, protože teprve po několika desetiletích, především pak po druhé světové válce, se studium sv. Tomáše začalo prohlubovat. Z toho vznikly závažné problémy. Na jedné straně se tomismus vyučoval v každém kněžském semináři po celém světě, na druhé straně neexistoval dostatečný počet učitelů, kteří byli vůbec schopni učení sv. Tomáše hlouběji poznat, tím spíše pak je rozumně jakoby přeložit do myšlení 20. století. Římští tomisté prosadili, že v Kodexu církevního práva stálo, že učitelé budoucích kněží jak v teologii, tak ve filosofii musí omnino, zcela, sledovat zásady a myšlení divi Thomae, a jako by to nebylo dost, text končí slovy et eam sancte teneant, že se učitelé té tradice musí držet, jako by byla něco svatého. Filosofie přestala být, čím ve skutečnosti je, touhou po moudrosti, a stala se téměř ideologií. Na druhé straně si dobří vědci více a více uvědomovali, že to, co tomismus učil, částečně vůbec neodpovídalo tomu, co sv. Tomáš chtěl vyjádřit, že ho myslitelé a slavní komentátoři jako kardinál Cajetan nebo Ioannes a Sanct Thoma (současník Descarta) chybně vykládali a že nadto myšlení sv. Tomáše tak silně předpokládá středověkou vědu, že není možné je dnes rozumně učit jako nepřekonatelnou pravdu.
Vznikl tedy na jedné straně tomismus, který někdy vypadal spíše jako ideologie než jako skutečná filosofie, učení o filosofické pravdě, o které se u katolíků sotva smělo diskutovat, a na druhé straně výzkum, který čím dále tím více musel upozorňovat na to, že tomismus za prvé učil a učí něco zásadně jiného než sv. Tomáš a že za druhé veliké části učení sv. Tomáše jsou neudržitelné, jelikož předpokládají představy, které jsou překonané moderní vědou. Abych vám dal příklad, důkaz existence Boha ex motu, který sv. Tomáš považoval za nejpřesvědčivější, předpokládá, že je nutné vysvětlit pohyb, kdežto moderní fyzika od doby Newtona předpodkládá, že těleso jakožto těleso je v pohybu, tedy že se musí vysvětlit ne sám pohyb, ale změna směru a rychlosti pohybu. Když namítnete, že přece pohyb musel někdy začít a ten začátek je nutné vysvětlit, musím upozornit na to, že sv. Tomáš v Sumě proti pohanům vedl svůj důkaz ex motu s předpokladem, že začátek světa je článek víry, který filosoficky není dokazatelný.
Druhý důkaz, ex causa efficiente, předpokládá ptolemaiovskou astronomii (jinak by jen opakoval důkaz ex motu). Zcela jiný a přece podobný příklad, o kterém tomisté nikdy nemluvili, je fakt, že svatý Tomáš předpokládal Aristotelovu teorii vědy, která je dnes sotva přijatelná. Dokonce teologii, nebo sacram doctrinam, jak se ve středověku teologie nazývala, popisoval svatý Tomáš dle této teorie vědy, což u tomistů vedlo k obtíži, že si dějiny dogmat neuměli představit jinak než jako další vyvození dosud nepoznaných důsledků z již známých principů, představa, podle které sotva lze rozumně popsat dějiny teologie. Takové souvislosti někdy vykládám takto: velmi často není možné sledovat svatého Tomáše, protože byl narozdíl od většiny tomistů skutečně velikým myslitelem, a proto jeho myšlení shrnuje vše, o čem si jeho doba myslela, že to je pravda. Aby do takových obtíží nezabředli, tomisté se často koncentrovali na - jak mysleli - základnější otázky: mluvili, jako by například actus a potentia nebo rozdíl mezi esse a essentia bylo u svatého Tomáše to nejzákladnější. To je sice zčásti pravda, ale u sv.Tomáše začleněná do živých a pestrých souvislostí, bez kterých se jeho učení snadno stává abstraktní a bledou hrou s pojmy. A když jsem studoval filosofii ve Fribourgu ve Švýcarsku, což byla tehdy centrála tomismu par excellence, mnohem více než Lovaň, nikdo nám nevypravoval, že sv. Tomáš považoval za zcela samozřejmé, že heretici, kteří své kacířství neodvolají, musí být předáni světskému soudu, ut exterminentur a mundo, aby byli „vysláni za hranice“ světa, tedy upáleni jako Jan Hus, nebo že - s docela srozumitelnými argumenty - právě tak jako svatý Bonaventura popíral pravdu učení, které dnes známe jako dogma o neposkvrněném početí Panny Marie.
Která filosofie?
Proč takové detaily, které vás jistě sotva zajímají, vykládám? Protože vám chci popsat, jak si myslím, že se dnes, téměř půl století po koncilu, má teologům přednášet filosofie a co to znamená pro teologickou výchovu laiků. Texty druhého vatikánského koncilu se zmiňují o sv. Tomáši jen dvakrát: jednou, když je řeč o výchově kněží, a tam stojí něco, co dnes najdete též v Kodexu církevního práva, totiž že se má dogmatika vyučovat S. Thoma praesertim magistro, především s ohledem na učitelskou autoritu sv. Tomáše. O filosofii Kodex jen říká, že se má učit juxta patrimonium semper validum, tzn. podle vždy platné křesťanské tradice, ale přidává, že se alumni musí též seznámit s jinými filosofickými myšlenkami. Druhé místo, kde koncil mluví o sv. Tomáši, je text o katolických univerzitách, kde je řečeno, že se studenti od sv. Tomáše mají naučit, jak fides et ratio mají vzájemný harmonický vztah. Že o svatém Tomáši není řečeno více, ač si to jednotliví biskupové přáli, pochází mimo jiné z dramatického zvolání jednoho francouzského kardinála: Vae ecclesiae unius doctoris, běda církvi jediného učitele. Při tom všem je sv. Tomáš ovšem jeden z největších teologů a zčásti i filosofů naší křesťanské tradice. Ale nevěděl všechno, neznal velký počet problémů, které jsou dnes akutní, a mnoho otázek novověké a současné filosofie nelze na základě jeho myšlení řešit. Teoreticky bylo (a pořád ještě je) ovšem myslitelné, že by se našel někdo, kdo by přepracoval učení sv. Tomáše tak, jak on ve svém čase přepracoval Aristotela. Sv. Tomáš Aristotela takřka pokřtil a sloučil s jinými křesťanskými, částečně dokonce židovskými a arabskými tradicemi. Ten nový myslitel by musel sloučit svatého Tomáše nejen s novověkou vědou, ale též s tím, co oprávněně říká nebo o čem přemýšlí novověká a současná filosofie. Ale takový velikán nebyl, tomisté měli celkem vzato málo fantazie, nebyli velcí myslitelé, cítili se příliš vázáni tím, co jejich mistr napsal. To platí i o filosofech, jako byl Jacques Maritain. Jeho úspěch se zakládá především na tom, že velmi elegantně psal; není náhodou, že byl originální, jen když psal o otázkách, o kterých doctor angelicus téměř nic neříkal: ve filosofii umění, o které psal se svou ženou Raissou, a ve svých spisech o demokracii, kterou poznal během druhé světové války ve Spojených státech. Málokdo z jeho obdivovatelů si uvědomuje, že jeden z jeho ve Francii nejznámějších spisů, L´etre et l´existence, není nic jiného než velmi obratná parafráze odstavců knihy Cursus philosophicus Ioannis a S.o Thoma, posledního velkého komentátora sv. Tomáše. Menší pokusy nově promyslet sv. Tomáše ovšem existovaly, příklady se objevily především z per jezuitů jako jsou Jean Rousselot a Joseph Maréchal, tomisté je ale vášnivě odmítali jako zrádce, a to právě proto, že svou práci chápali téměř jako dogmatiku, filosofii přirozených pravd, které se sice dají dokázat, ale o kterých se vlastně nesmí diskutovat. Když přemýšlím o svém studiu filosofie ve švýcarském Fribourgu v padesátých letech minulého století (všichni mojí učitelé byli dominikáni a přednášeli latinsky, někteří dobrou, někteří dost pochybnou latinou), často se mi zdá, že bylo důležitější, že materia prima je potentia pura, než to, co jsme četli, či spíše nečetli ve Svatém písmu.
Služba teologii
Jak se tedy má na teologických fakultách filosofie vyučovat? Na jedné straně se ovšem budoucí teologové musí naučit tomu, čemu se říká křesťanská filosofie, ke které však patří právě tak sv. Augustin nebo Pascal, Kierkergaard, John Henry Newman, Maurice Blondel a jiní, a jako její předpoklad Platón a Aristoteles, ale také stoici a Plotin. Ale na druhé straně a snad především se musí naučit filosoficky myslet: správně si položit otázky (Wittgenstein jednou poznamenal, že správně klást otázku je víc než polovina odpovědi), poznat metodologické problémy, které musí být pro dobrou odpověď vyřešeny, přemýšlet o předpokladech, vymýtit předsudky, přemýšlet o předmětu bez jakékoliv zaujatosti, vyjma snad té jedné, že křesťanské řešení musí být slučitelné se zásadami katolické víry. Musí se též naučit, že nelze jiné filosofy kritizovat bez skutečně hluboké znalosti toho, co učili nebo učí. Jeden ze smutnějších příkladů nepromyšlené kritiky je způsob, kterým tomisté jednali s Immanuelem Kantem, kterého považovali za největšího novověkého nepřítele, poněvadž tvrdil, že metafyzika není možná. Maréchal se o lepší interpretaci Kantova problému pokusil a byl považován téměř za heretika. Dnes víme, že se Kant na jedné straně pokoušel vyřešit problémy, které středověk neznal, totiž filosoficky nalézt Boha, který je víc než příčina světa, a nadto sloučit determinismus přírodních věd s lidskou svobodou, a že na druhé straně je v jeho filosofii vidět skrytou metafyziku, která je sice odlišná od oné Aristotelovy, ale ne tolik odlišná od představ Tomáše, jak se často myslí. Teologové se též musí naučit vidět, že považovat filosofické teze za zásadně překonatelné, často nahraditelné jinými myšlenkami, je něco zcela jiného, než čemu se říká relativismus. Vždyť filosofie není dogmatika, a i dogmatika je dějinná záležitost, jelikož existují dějiny dogmat.
Teologie pro laiky
Ale teď jistě chcete, abych se vrátil k otázce, o které pan kardinál chtěl, abych mluvil: proč vlastně máme vyzývat laiky, aby studovali teologii, ne v nějakém povrchním kombinovaném studiu, ale právě tak dokonale jako kněží nebo řeholníci. Odpověď, zdá se mi, je následující. Lumen gentium říká, že i laici jsou povoláni, a to k tomu, aby měnlivé skutečnosti tohoto světa přizpůsobovali Boží vůli - ten odstavec si vždy znovu čtu s hlubokou radostí, jelikož jsem jako mládenec vyrostl s přesvědčením, že být Pánem povolán na jeho vinici znamená stát se knězem nebo vstoupit do nějakého řádu, a nemohl jsem se k takovému kroku rozhodnout. Každý z nás křesťanů, a domnívám se: každý člověk, i pohan, je Pánem Bohem k něčemu povolán, Bůh od něho očekává, že splní určitý úkol, doufá, že půjde cestou či cestami, které mu navrhuje. Najít toto povolání může být pro mladého člověka obtížné, snad především proto, že k němu vedou právě různé cesty. Pokud skutečně naslouchá svému svědomí, jednu z nich najde. Pán žádného člověka nestvořil, aby ho nakonec zklamal, jak tomu je u Kafky, kde mohutný hlídač brány nedovoluje žadateli vstoupit, a když ten, kdo chtěl tou bránou projít, po létech umírá, křičí mu do uší, kterými už sotva něco slyší: „Ta brána byla vchod jen pro tebe, já teď odcházím.“ Strašná představa.
Někteří jsou povoláni, aby Pánu sloužili jako lidé, kteří studovali. Mohou to být budoucí politikové, spisovatelé, učitelé na škole, vědci, inženýři, vydavatelé, žurnalisté, lékaři, vlastně cokoliv. A někteří z nich mají povolání vést dialog nás křesťanů se světem za viditelnými hranicemi církve, někteří mají povolání bezprostředně sloužit církvi jako administrátoři, učitelé, nebo podobně. A jelikož žijeme v období, kdy především ten, kdo je politik, nebo vědec, nebo učitel, nebo pracuje v médiích, kdo píše a podobně, dokáže ovlivnit větší počet spoluobčanů, potřebuje církev a také každá slušná společnost větší počet žen a mužů, kteří se podrobně naučili, co církev učí, kteří se naučili jako křesťané vědecky myslet, kteří jsou schopni mluvit se světem tak, že svět uzná jejich kompetence a naslouchá jim. To mohou ovšem být také kněží. Ale vlastně a přesně vzato je úkol kněze jiný: má bezprostředně sloužit církvi jako zprostředkovatel svátostí, je kazatel, zpovědník, farář, v mnohých případech katecheta, je spolupracovník biskupa, jediného kněze ve zcela plném smyslu slova. Laik sice musí poslouchat svého biskupa v otázkách víry a morálky, ale normálně není jeho zaměstnancem. Je jakoby svobodnější a může se odvážit ke krokům, které se biskupovi zdají nebezpečné nebo které prostě nerad vidí. V jednom ze svých dopisů psal Gilson Blondelovi, že oni oba mohli tak statečně jako myslitelé sloužit církvi jen proto, že byli laici.
Církev tedy potřebuje nejen kněze, ale také vzdělané, teologicky dost vzdělané laiky, jinak je v nebezpečí, že nezasáhne toho, koho chce a má zasáhnout, že ve společnosti neprosadí to, co prosadit musí. Potřebuje elitu či elity, ač to slovo dnes neradi slyšíme, protože se - neprávem - zdá, že je nedemokratické. A tyto elity si církev musí vychovat a mezi členy takové elity musí též být osoby, které působí uprostřed sekularizovaného světa a současně jsou filosofičtí a teologičtí vzdělanci. Kolik jich potřebujeme, není snadné vypočítat, ale když jsou ochotni případně převzít kteroukoliv práci, nemůže jich být dost. Představte si, jak by se Češi těšili, jak by na nás katolíky byli pyšní, kdyby Čechy byly po celém světě známé jako země významného dialogu křesťanů se světem, katolíků s evangelíky a podobně. To nelze dosáhnout s polovzdělanci. Církev potřebuje skutečně, též teologicky vzdělané laiky, kteří jsou církvi bezpodmínečně věrní, ale současně nejsou jako kněží na církevních autoritách závislí, a proto si mohou dovolit tvůrčí svobodu, která by u kněží byla často problematická.
Snad se divíte, že tak zdůrazňuji nutnost nezávislosti vzdělaných laiků na církevních autoritách, pokud nejde o víru a morálku. Zdůrazňuji to, jelikož výzva koncilu, že laici mají své vlastní povolání a že se ho mají aktivně uchopit, vedlo k podivnému neporozumění. Od doby koncilu se na jedné straně kněží často chovají, jako by byli laici, a na druhé straně se laici, abych tak řekl, neustále shromažďují kolem oltáře a míchají do záležitostí, do kterých jim nic není. Mají mylnou představu, že jejich úkol spočívá v tom, že by měli být jakoby katolíci z profese. Koncil myslel na něco zcela jiného, totiž aby katolický laik, aniž by pořád vykládal, že slouží církvi, na místě své profese myslel, jednal, působil, jak se na křesťana sluší: lékař jako lékař, politik jako politik, žurnalista jako žurnalista, atd. Když Jan Pavel II. mluví o inkulturaci evangelia - teologicky zcela nový pojem, který ve starších slovnících nenajdete - nežádá od nás, rozhodně ne především, abychom - myslím teď na nás laiky - běhali po světě a vyhlašovali svou víru, nýbrž nás žádá, abychom tiše, ale rozhodně měnili svět tak, jak si Hospodin přeje: prosazovat zákony, které slouží spravedlnosti a společenskému míru, zabraňovali vývojům, které ohrožují oprávněnou občanskou svobodu nebo budoucnost lidstva, učit tak, aby si naši posluchači uvědomili, že tento svět není vše, a tak dále. Papež tím zdůrazňuje jednu z centrálních myšlenek koncilu, že totiž církev je téměř poslední instance, která současného člověka chrání před nesvobodami tohoto světa, před upadáním kultury do hlubin, v nichž platí jen peníze, nebo moc, nebo masa, nebo jedna z těch mnohých polovědeckých ideologií, které si někdo, často vědci, vymyslel a které i po zmizení nacismu a komunismu naši kulturu dále ohrožují, ač většinou tvrdí, že slouží dobru všech.
Kdo tímto způsobem chce a pokouší se ve jménu Ježíše Krista inkulturovat evangelium a tím změnit náš svět, zachránit naši euroamerickou, svými kořeny křesťanskou kulturu před propastmi, kolem kterých chodí a do kterých často padá, musí být vzdělaný, musí znát jak svou víru, tak svět a jeho myšlení. Když se rozhlížím po Německu, vidím, že takových vzdělanců byl před půl stoletím větší počet než dnes a že se jejich počet neustále zmenšuje. Je nutné jich vychovat co nejvíc, vždyť dnes žijeme ve světě, v kterém věda a vzdělání nakonec hrají důležitější roli než v dobách, kdy většina občanů byli sedláci se svou tichou, ale účinnou moudrostí. Jeden z problémů dnešního světa, který církev poznala opožděně, je, že se sociální struktura společnosti rozvinutých států během posledních sta let radikálně změnila. Odpovědí církve na tuto změnu musí být elity, které ochraňují „městskou kulturu“, která se víc a víc prosazuje, před nebezpečími, která ji hrozí.
Vaše Eminence, důstojní pánové, chci ukončit tuto předlouhou přednášku takto. Jako filosof na univerzitě často musím vykládat myslitele, kteří neměli pravdu. Pokouším se je vyložit tak, aby se moji posluchači o ně zajímali, snad i trochu do nich zamilovali. Jak jsem už řekl, filosofické postavy smíte kritizovat, až když jste jim téměř propadli. A vždy hrozí nebezpečí, že jim posluchači skutečně propadnou. Slušně myslet a učit je prostě nebezpečné. Proto jsem si zvykl, že se před přednáškami tiše pomodlím, aby Pán studentům, kdybych snad nějakým slovem ohrozil jejich víru, v tom okamžiku zacpal uši. To jsem si dnes, jelikož mluvím před kněžími, pomodlit netroufal. Spíše jsem se modlil, aby se mi podařilo vyprávět vám něco, co by vás mohlo zajímat a co by nebylo přespříliš propletené. Nevím, zdali se Hospodin rozhodl mi v tomto ohledu pomoci. Když ne, je to moje vina a prosím vás o prominutí. Jeden z problémů, který každý řečník má - rozhodně já ho mám často - byl dobře vyjádřen jednou pařížskou prodavačkou ryb, když jí někdo vytýkal, že před chvilkou nadávala policistovi: „Monsieur, si je pense je parle, si je parle, je ne pense plus“, „Když myslím, začnu mluvit, ale když mluvím, už nemyslím.“ Doufám tedy, že jsem vás nezmátl víc, než snad bylo nevyhnutelné.
Děkuji vám.
