O nepostradatelnosti církve

Autor: Bernard Rootmensen - Číslo: 2002/1 (Články)

Z knihy: Čtyřicet slov na poušti, O krizi církve, víry a kultury, Karm. nakl. 2001, 138n.

Církev je tu proto, aby přemáhala naši němotu slovy, která nashromáždila během věků. Také proto, aby byla znamením odporu proti časovému dění. Bez církve by byl svět v tomto ohledu značně chudší. Dále: Je zapotřebí Duchem nesené a prodchnuté společnosti, v níž by se dalo žít a načerpat odvahu. Snad žádný člověk nedokáže věřit sám pro sebe. V církvi se lidé mohou učit, mohou zde slavit a sloužit - v tom je církev jedinečná a nepostradatelná. Tato tvrzení se dají posílit ještě mnoha funkčními argumenty:

Církev je jedinečná a nepostradatelná, protože někde musí být místo, kde se Písmo dostává veřejně ke slovu; kde je vzýváno JMÉNO. Ve stopách izraelského národa smíme v tomto velkolepém kulturním úkonu pokračovat.
Církev je nepostradatelná, protože někde musí být místo, kde jsou lidé vysvobozováni ze svého úzkoprsého myšlení, kultury, která si „vystačí sama“, a z ghetta uměle vytvářených problémů. Omezenost našeho měšťáckého myšlení, našeho sebeuskutečnění a sebeospravedlňování by měla uvolnit místo mohutné šíři království Božího, kde platí pojmy „smíření“, „naděje“, „svoboda“ a „spravedlnost“. Církev je stále ještě jedinečná tím, že doprovází lidi ve směru této „skutečnosti“.
Církev je nepostradatelná jako místo odporu proti silám, které nás ujařmují (vykořisťování, ohlupování, odosobnění...). Tento úkol má nejenom církev; ta však čerpá z ještě hlubších pramenů a disponuje písemnostmi, které nás v případě nutnosti burcují ke kulturní neposlušnosti.
Církev je nepostradatelná a jedinečná jako místo, kde jsou lidé učeni vzájemnému respektu. Nechť to leckdy vypadá jakkoliv žalostně, jde o fakt jedinečný v kultuře, která se stále více spoléhá na svépomoc a prosazuje vlastní zájem.
Církev je nepostradatelná jako místo, na němž se lidé nejrůznějšího druhu smějí/mají vzájemně oslovovat, jakož i ve jménu Božím klást otázky. Sociologicky je církev vlastně holá nemožnost; prostřednictvím společenství zde dochází k neočekávaným příčným vazbám mezi lidmi a tím je vytvářena možnost, aby se vzájemně povzbuzovali k větší zodpovědnosti. V době privatizace tu jde o drahocenné dobro.
Církev je nepostradatelná a jedinečná jakožto místo, které by se dalo označit jako volný prostor nebo ochranné pásmo. Na tuto funkci se často zapomíná, může to však být opět velmi aktuální. Pomysleme na hnutí Sanctuary v USA, na roli církví ve východní Evropě dávno před glasností a perestrojkou nebo na to, co některé církve v naší zemi dělají pro uprchlíky, pro lidi závislé, bez přístřeší apod.
Církev je nepostradatelná a jedinečná, protože království Boží musí mít někde adresu, aby si lidé věděli rady s evangeliem. Bez této adresy by mohlo evangelium velmi rychle zdegenerovat k libovolnému náboženskému výkladu skutečnosti.
Církev je nepostradatelná a jedinečná jako místo, kde se slaví život, kde se zpívá (zpívá se vůbec ještě někde?), kde se radost i bolest, naděje i zoufalství sdílejí v podobě písní, ritů, modliteb a gest.
Církev je nepostradatelná a jedinečná jako místo, kde se praktikuje zastupování. To se zcela protiví našemu myšlení. A přece je jedinečné, že existuje místo, kde se lidem, raněným němotou, propůjčuje hlas, že se tam někdo za ně přimlouvá; že existuje místo, kde nějaká (silně zdecimovaná) skupina stále ještě zpívá: Tobě, Bože, chvála, dík...
Církev je nepostradatelná jako prvek stálosti v kultuře, podrobené silným změnám a výkyvům. Její poselství je věkovité a má tudíž jedinečnou „odolnost vůči počasí“. Ať už s tímto poselstvím souhlasíme nebo ne, ono nám přece pomáhá vyjádřit naše nejhlubší pocity.