Lobkowicz (Duše Evropy)

Autor: Karel Šprunk - Číslo: 2002/1 (Recenze)

Mikuláš Lobkowicz, DUŠE EVROPY. Vyšehrad 2001, 190 s. Redigovala Jolana Poláková, přeložil Josef Štochl.

V ediční řadě SOFIA, v níž Jolana Poláková představuje přední české filosofy a teology, vyšel 7. svazek, který je věnován českému filosofu Mikuláši Lobkowiczovi. Dílo tohoto autora u nás nebylo zcela neznámo. Jednotlivé články a texty přednášek se objevovaly v Teologických textech, ve Filosofickém časopise, ve sbornících univerzit a v publikacích České křesťanské akademie. Tento útržkovitý obraz nyní doplňuje sborník Duše Evropy tím, že ukazuje charakteristické rysy života a díla M. Lobkowicze.

Lze doporučit, aby čtenář začal studium knihy četbou jeho „mezinárodního“ životopisu, který ukazuje neobyčejnou šíři autorových zájmů a činností a podává autentický pohled na jeho životní myšlenkové osudy. Pro pochopení Lobkowicze jako křesťana a křesťanského filosofa je důležitý také jeho „Proslov v pražském Karolinu při udělení čestného doktorátu“. Sborník rovněž přináší úplnou, velice rozsáhlou bibliografii knih, článků a recenzí, která dokresluje pozoruhodný rozsah filosofova působení.

Lobkowiczovo myšlenkové dílo je mnohotvárné. V letech 1959-63 psal převážně o marxismu-leninismu. Ve Spojených státech (1960-67) učil v tomistické tradici metafyziku, teorii poznání a dějiny filosofie. Současně se zabýval Hegelem a analytickou filosofií. V letech 1963-72 byl redaktorem pro filosofii při přípravě encyklopedie „Sovětský systém a demokratická společnost“. V Mnichově učil (od r. 1967) filosofii politiky a od roku 1984 psal o filosofických otázkách současné kultury, religionistiky a teologie. Zároveň se zabýval otázkami střední a východní Evropy. Pořadatelka zvýraznila tři rysy jeho díla rozdělením do oddílů Filosof - Polis - Křesťanství.

Texty první části jsou věnovány dvěma problémům, které zaujímají v Lobkowiczově myšlení přední místo: pravdě a dějinám. V pojednání „Krize pravdy“ (z roku 1987) popisuje genezi dnes široce přijímaného přesvědčení, že svět takový, jaký je sám o sobě, je pro nás nepoznatelný. Lobkowicz naproti tomu zastává názor, že pravdivé poznání je možné, a to i ve filosofii. To neznamená, že pravdivá filosofie je jen jedna a všechny ostatní jsou nepravdivé. Existují různé přístupy ke skutečnosti, naše myšlení je nevyhnutelně perspektivistické. Výsledky různých filosofií však musí být nejen kompatibilní, ale musí tvořit organický celek, různé filosofie musí být navzájem „přeložitelné“. Jako nejnaléhavější problém současnosti vidí Lobkowicz v tom, jak spojit pravdu s dějinami. Na jedné straně uznáváme nárok filosofie, že má co činit s pravdou, na druhé straně je filosofie kulturně a historicky podmíněna. Může přesáhnout svůj historicko-kulturní kontext? Odpověď nacházíme, jak se zdá, v Lobkowiczově „Proslovu (...) při udělení čestného doktorátu“, kde se zamýšlí nad vztahem mezi filosofií a teologií (náboženskou vírou): „Směr, kterým musíme tuto odpověď hledat, se mi zdá být jasný: filosofická reflexe musí být ochotna otevřít se teologickému myšlení, které o sobě může věrohodně dokázat, že se děje pod vedením Božího Ducha, neboť Bůh je také pánem dějin“ (145).

S problémem lidské osoby souvisí pojednání „Existuje ontologie niternosti?“ (1997). Najdeme v něm mnoho myšlenek, které mj. mohou pomoci orientovat se i v myšlení jiných autorů: „I svůj vnitřní svět (...) jsme s to podrobněji interpretovat jen na základě ontologie, která je ostatně takřka nevyhnutelně spřízněna s tou, na jejímž základě interpretujeme vnější svět.“ Existují dva základní modely interpretace: „realistický, jehož klasickou formulaci podal Aristotelés a jejž rozvinula scholastika a její dědicové, a idealistický, jehož nejvýznamnějším protagonistou je zřejmě Hegel“ (34). Analyzuje oba přístupy a poukazuje na problémy s nimi spojené. „Nakonec víme o své vlastní niternosti snad opravdu přece jen příliš málo, abychom mohli koncipovat její ontologii“ (43).

Texty druhé části jsou malou ukázkou z oblasti, která je v Lobkowiczově působení nejrozsáhlejší, tj. z oblasti politické filosofie a kultury vůbec. „Idea univerzity“ (1980), je plodem reflexe autora, který byl v 1971-82 rektorem-prezidentem mnichovské univerzity a v období 1984-90 prezidentem Katolické univerzity v Eichstättu. Je to nejen jasný výklad o smyslu univerzit, ale také svědectví o tom, jak významné místo v Lobkowiczově životě a myšlení má pravda jako nadužitečná hodnota a „účel o sobě“.

Další texty zkoumají, jakou úlohu a poslání mají ve společenském životě tzv. intelektuálové: „Intelektuál: prorok, nebo metafyzický revolucionář?“ (1998) - a křesťané: „Křesťan v politice“ (1987).

Texty třetí části se netýkají křesťanství obecně, ale dvou problémů. První je odpovědnost, jednak obecně: „Úvahy o odpovědnosti před Bohem“ (1989), jednak vzhledem k budoucnosti: „Křesťanská odpovědnost za budoucnost“ (1987). První článek je velmi podnětná studie, která v podstatě ukazuje smysl mravního života. Druhý je příkladem autenticky křesťanského uchopení tématu, zvláště v souvislosti s ekologií.

Studie „Duchovní odkaz Evropy“ (1991) shrnuje myšlenky, které k tomuto tématu vyslovili už jiní, ale ukazuje také na četné problémy, na něž se leckdy zapomíná. O odkazu Evropy Mikuláš Lobkowicz na jedné straně říká, že „sestává spíše z nespočetných otázek, než aby byl uzavřeným poselstvím. Naučili jsme se rozumět tomu, jak vzniklo to, co určuje naši přítomnost; dokážeme dokonce rozlišovat různé tradice, a tedy i rozličné odkazy našich dějin. Ale už téměř nemáme pevné body, které by nám umožňovaly rozhodnout, co je podstatné a co nepodstatné.“ Na druhé straně říká, že „podstatou odkazu Evropy je zřejmě výzva neustat v hledání takového obrazu člověka, který by mohl všem nebo alespoň většině být srozumitelný a jehož prizmatem by mohly být hodnoceny všechny další tradice.“ Evropané disponují obrazem člověka, který zahrnuje všechny lidi. Avšak zdrojem toho, co se o člověku naučili, je nepochybně křesťanský obraz člověka. Proto uzavírá: „Snad je duchovním odkazem Evropy to, aby se evropským prostřednictvím základy křesťanského přesvědčení staly nosnými pilíři světové kultury. Je-li tomu tak, je přežití křesťanství (...) světodějně rozhodujícím odkazem Evropy.“ (113-114)

Jolana Poláková klade do názvů jednotlivých svazků řady Sofia jméno dané osobnosti, ale také titul, který patrně má být klíčem k textům, které svazek přináší, shrnutím daného poselství nebo snad i hádankou, kterou má čtenář uhodnout. V případě Mikuláše Lobkowicze je otázka, jak titulu „Duše Evropy“ rozumět. Bylo by ovšem obtížné najít jiný titul. Mikuláš Lobkowicz se v publikovaných textech jeví jako jasně a pronikavě myslící filosof. Udivuje šíří a intenzitou své angažovanosti v „časných věcech“, jež je posláním laiků všech stavů a povolání. Ale především působí duchovní opravdovostí a svěžestí a tím, že jeho život je „promyšlený“. Všechno, s čím se na své životní cestě setkává, proniká světlem víry, povznáší se nad to, co je pouze dané, a hledá u všeho vnitřní, duchovní smysl.

Celkově lze říci, že editorka Jolana Poláková vydala další zdařilý portrét významné osobnosti našeho i evropského života.

Nakonec technickou poznámku: Z publikace není patrné, zda všechny uvedené texty jsou překlady (téhož překladatele). V Lobkowiczově autobiografii se na str. 122 mluví o „hledačích cesty“. Jde zřejmě o skauty (Pfadfinder).