Cesta Julia Zeyera za vírou a konfesí

Autor: Jiří Bílý - Číslo: 2002/1 (Osobnosti)

Když v Praze v noci na 29. Ledna 1901 zemřel Julius Zeyer, česká poezie v něm ztratila nejvýraznějšího představitele tzv. exotismu a esteticky nejkultivovanějšího ducha ze starší literární generace. Literární historie řadí jeho jméno vedle Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického.

Zeyerovo dílo je neklidné, ve svých vztazích k základním otázkám se dlouho zmítá mezi náboženskou vroucností středověké duše a nevěrou moderní doby, jeden čas i mezi křesťanstvím a buddhismem.

Proces Zeyerova náboženského života je velmi složitý. Silná víra dětských let, zasetá zbožnou matkou a chůvou, v jinošském věku utuchá pod nánosem racionalismu a skepse. Ale pozvolna různé události - matčina smrt, smrt přátel, umění velkých malířů, národní útisk, pocit osamocenosti, bolest vlastního srdce, nemoc - začaly rozhrnovat popel a odhalovat jiskru víry pod ním. Prochází těžkou duševní krizí v letech 1884-1887, po níž jeho náboženské cítění dostává jistý rozměr. Zájem o náboženské otázky Zeyera nebyl nijak povrchní. Svědčí o tom dopis Adolfu Kašparovi 26.5.1875: „Na harmonium hraju již staročeské preludie a mariánské písně. S hebrejštinou jsem tak daleko, že jsme prodělali gramatiku a malou cvičební knihu a přečetli kus bible.“ Stejně tak se naučil i řečtině, aby mohl číst Bibli v originále, aniž by opomíjel český jazyk.

S Karolinou Světlou měl Zeyer časté spory o náboženství. Světlá popírala existenci Boha vůbec. Básník ji utěšuje, když oželela jediné dítě i manžela, poukazuje na posmrtný život. „Překvapilo mě, že sám v sobě jsem mnoho příbuzného nalezl s Nietzschem, a ještě více toho příbuzného ve Vás. I Vy jako on jste hluboce nábožensky založená bytost a nemůžete věřit, a z toho je ve Vás ta disharmonie. Jako Nietzsche hledáte v pozitivismu, co v něm nalézt nemůžete, protože to v něm není.“ (K. Světlé 23.6.1894) Ve stejném duchu píše i Svatopluku Čechovi 1.8.1892: „Váš poslední dopis mě velice dojímal (...) vyčetl jsem, že žijete v tomtéž ovzduší, řekl bych, duševním jako já. I já klidně vítám blížící se smrt. Mám hluboké přesvědčení, že je začátkem, ne koncem, nebo lépe řečeno přechodem...“

Ve své filosofii náboženství zůstal věrný názoru, který vyjádřil už v „Opálové misce“ a „Ondřeji Černyševu“: „Zakladatelé různých náboženství byli posláni všichni od Boha, který čas od času bloudící lidstvo s jejich pomocí uvedl zpět na dokonalejší cestu. Vyvrcholení přišlo příchodem Krista.“ Proto byl nepřítelem náboženské nesnášenlivosti. Zeyer pilně navštěvoval chrámy, modlil se, chodil ke zpovědi a přijímal tělo Páně. „Je přesvědčen, že nejpalčivější současné otázky společenské lze rozřešit jedině na základě ustanovení Kristových (...) a že jedině návrat k duchu evangelií, k duchu Kristovu může zachránit lidstvo“ (J. Kamper, ČČM 1901). Proto byl přesvědčen, že českému národu dávajícímu se unášet proudem protináboženských hesel a hlučnými liberálními hesly, lze pomoci povznesením křesťanskými zásadami. Zabýval se i plánem zřídit s Otakarem Mokrým a Františkem Heritesem ve Vodňanech české pašijové hry. V Zeyerově náboženském vědomí nejsou stopy po tehdy dobově módní redukci křesťanství na pouhou humanistickou, morální, filantropickou a osvětovou instituci, tedy ponížení jeho metafyzického rozměru.

V dopise zaslaném R. B. Máchovi píše 31.1.1898: „Dal nám Bůh život, bychom žili. Je velký rozdíl mezi tím, žíti jen „světu“, honiti se za prázdným životem a mezi žitím životem pravým. Učení Kristovo je zbrojí a štítem. Kdo se ho drží pevně a v srdci nosí, nemůže zahynout. Pokud nebude dítě, od kolébky začínaje, vedeno k lásce k Bohu, bližnímu a nebude vychováváno nábožensky, nebude ve světě míru a štěstí.“

V březnu r. 1898 psal opět dopis R. B. Máchovi, kde se vyznává ke své konfesi: „Když jsem byl velmi mlád, četl jsem Renana též. Mělo to též tak silný účinek na mne, jako na Vás. Podlehl jsem kouzlu jeho slova. Nedávno jsem četl Renana zase, kouzelný styl jsem uznal zase, ale s úsměvem jsem pohlížel na ty kulhavé argumentace. Poznal jsem, čím ta kritika je - románem! Četl jste evangelia pod dojmem „kritik“ s tím ubohým rozumem lidským, tak směšně pyšným. Srdce Vaše o té četbě nevědělo. Až budete klidným, vrátíte se k evangeliím. Život sám Vás uvede na pravou cestu, až poznáte prázdnotu té „vědy“, která chce osvěcovat a nám nahradit víru. Buďte pokorný a nezanedbávejte modlitbu, i kdyby byla roztržitá a neupřímná na pohled. Nikdo nezná hodinu, kdy jej navštíví Pán. Snad ozve se ten vnitřní hlas ve Vás (...) Duch vane, kam chce! Těch neshod v evangeliích není. Ty našla jen ostře se tvářící kritika. Hraje si ráda slovy proto, že ničeho jiného neví (...)“

Ten den, kdy umíral Zeyerův přítel Otakar Mokrý, běžel básník na vodňanské děkanství, aby rychle šli zaopatřit umírajícího. Dojmy z přítelovy smrti líčí v lednu 1899 J. V. Sládkovi: „Byl jsem hluboce dojat obřadem posledního pomazání. Sám jsem došel pro kněze, sám prostřel jsem stůl, postavil krucifix a rozsvítil svíčky. Vzpomněl jsem si na svatého Františka z Assisi, zpívajícího: Si laudata mia sor, morte corporale (...)“

Důsledkem Zeyerova přiklonění ke katolictví byla také velká úcta k Panně Marii. První stopa mariánské úcty se v básníkově díle vyskytuje už v dílech „Román o věrném přátelství Amise a Amila“, „Sestra Paskalina“ a „Zahrada Mariánská“. V dopise M. Kalašové 19.1.1897 o tomto díle píše „(...) připravuji se k práci, k níž nelze přistoupit beze zvláštní piety a ne beze strachu. Je to Život Panny Marie. Četl jsem pilně ve snech a vidinách blahosl. Kateřiny Emerichové (...)“

Posledním dílem vydaným za básníkova života je něžná melodramatická legenda „Pod jabloní“. Odsuzuje shon průměrných lidí po bohatství a slávě a zdůrazňuje snažení o pravé štěstí, spočívající v stálém sebezdokonalování podle Kristova učení. Jeho mravní lidská opravdovost oslovovala i lidi z naprosto odlišných názorových břehů. Julius Fučík po pokládal za svého nejoblíbenějšího básníka a věnoval mu pěknou studii „Chůva“, kde se vypořádává s absurditou situace, jak se básník, v jehož žilách vlastně nekolovala ani kapka slovanské krve, mohl stát tak vášnivým Čechem.

To, co činí Zeyera velkým, je jeho touha po zdokonalení, která nelitovala útrap a bojů, aby nalezl pravdu. Před touto skutečností se sklonil i jeho jinak velmi přísný kritik F. X. Šalda: „Může mě někdo nechat chladným jako umělec, ale mohu přitom cítit mnoho úcty k němu jako ke spisovateli, pracovníku, dělníku, k jeho charakteru lidskému, ano i básnickému. A tento případ jest u p. Zeyera. Je jistě nejcelejší spisovatelský charakter z naší starší generace. Shoda života jeho s jeho dílem jest úplná. Zde přestává všechna kritická diskuse; před touto jednotou snu a života zbývá se jen poklonit. A po této stránce zaslouží si jistě sympatií mládeže; zaslouží si, aby se jím inspirovala jako dokonalým člověkem a krásným příkladem věrnosti sobě samému.“ (Mladé zápasy 208)

Sto let, které uběhlo od jeho úmrtí a sto šedesát od jeho narození, tato Šaldova slova plně potvrdila.