Bartoň (Novozákonní řečtina)

Autor: Jan A. Dus - Číslo: 2002/1 (Recenze)

Josef Bartoň, UVEDENÍ DO NOVOZÁKONNÍ ŘEČTINY. KLP Praha 2001, 12 + 166 s.

Autor nové učebnice určené nejen studentům teologie již řadu let úspěšně propojuje pedagogickou praxi na Katolické teologické fakultě UK v Praze s publikační činností. Jeho poslední práce je v pořadí již třetí verzí (nově přepracovaným vydáním) knihy, která sice nese skromný název Uvedení ale ve skutečnosti poskytuje více než dostatečné základy ke studiu novozákonní řečtiny.

Každé ze 36 cvičení (s. 4-132) začíná záhlavím s odkazem na paragrafy známé Mluvnice řeckého jazyka (Niederle-Niederle-Varcl). Následují přehledné tabulky jmenných a slovesných vzorů spolu s dalšími mluvnickými výklady. Především na těchto gramatických výkladech a poznámkách v jednotlivých lekcích se ukazuje, jak se autorovi podařilo proplout mezi Skyllou a Charybdou - výkladem pedantsky detailistickým a povrchně zjednodušujícím. Základním kritériem je dvojotázka, v jakém rozsahu se daný jev v NZ uplatňuje a má-li smysl, aby mu studenti teologie věnovali pozornost. Autor často dochází k jedinému možnému řešení: daný jev se sice v NZ vyskytuje jen ojediněle a není nutné ho aktivně znát, přesto však je třeba vědět o jeho existenci. Lze logicky předpokládat, že každá podobná poznámka v textu Uvedení vyvolá ve studentovi pocit jisté úlevy. Učitel i student tak činí zadost jazyku jakožto komplexu pravidel, a mohou se zároveň s novou vervou věnovat jazyku jakožto prostředku komunikace se světem novozákonních autorů - jinými slovy, smím-li si vypůjčit úvodní slovo autora - ocitají se zase o něco blíže „oáze smysluplného zacházení s texty“ (Předmluva, s. XI).

A právě k tomuto cíli nás již přibližují cvičné věty, které přirozeně přicházejí na řadu v každé lekci hned po výkladu gramatiky. Jejich výběr není tak jednoduchý, jak by se snad mohlo zdát vzhledem k tomu, že jazykový materiál je určen povahou učebnice (řecký text Nového zákona a Septuaginty). Především v počátečních lekcích je totiž třeba počítat u posluchačů s neznalostí celé řady gramatických jevů, které budou teprve postupně probírány. Vypořádat se s tímto problémem tak, aby zájemci neztratili hned zpočátku kuráž, jistě není jednoduché a vyžaduje to dlouholetou vyučovací praxi. Jen dobře promyšlená struktura učebnice umožňuje například to, že již v osmé lekci, tedy přibližně v první čtvrtině kursu se studenti seznamují s kratším souvislým textem a do jisté míry samostatně ho i překládají. Za krok správným směrem je třeba považovat to, že autor s jedinou výjimkou neodkazuje na příslušná novozákonní (septuagintní) místa. Jistě ho k tomu vedla ani ne tolik snaha o zeštíhlení publikace, jako především prostá pedagogická zkušenost: vědomí, či spíše falešná domněnka, že stačí zalistovat v českém překladu Písma, a práce je hotova, totiž studenta demobilizuje.

Cvičné věty jsou doprovázeny poznámkami, ve kterých jsou vysvětleny dosud neprobrané jevy i další nezbytné podrobnosti. Poznámky (stejně jako u gramatických výkladů) jsou promyšleně a soustředěně formulovány, takže nezastiňují samotný cvičný text.

Zrak čtenáře přechází k slovní zásobě potřebné k překladu cvičných vět. Jako velký klad „Uvedení“ je v této souvislost třeba zmínit také řecko-český slovníček (139-157) a seznam vybraných slovesných řad (159-165) v samém závěru knihy. Tam jsou totiž soustředěny informace, které nejsou při studiu jednotlivých lekcí nezbytné (například číselný údaj o frekvenci daného slova v NZ). Uvedeným rozmístěním látky nechal autor moudře na uváženou učitelům i lektorům, jaký postup zvolit k osvojení slůvek i kompletních slovesných řad. Přitom však v úvodu srozumitelně vyjádřil svůj názor na otázku kardinální důležitosti, totiž: co a v jakém rozsahu mají vlastně studenti na konci kursu znát. Slovní zásoba u každého cvičení i v závěrečném souhrnném slovníčku je z tohoto hlediska zřetelně strukturována.

Metodickou zkušenost vyciťujeme i ze závěrečné části každého cvičení - úkolů. Jsou formulovány stručně a jednoznačně a jejich splnění lze bez velkých problémů ověřit. Od posluchače vyžadují právě takovou dávku pozornosti, jakou je potřebí věnovat příslušnému gramatickému jevu. Překládání z češtiny do řečtiny lze jedině přivítat - je to krok, kterým se posluchačům vždy znovu připomíná, že novozákonní řečtina není vpravdě „mrtvým“ jazykem. Škoda, že předem daný rozsah „Uvedení“ (diktovaný počtem vyučovacích hodin na teologických fakultách) znemožnil autorovi rozvinout svou fantazii do tak půvabných historek, jaké nacházíme v učebnici klasické řečtiny Thrasymachos (Praha, Oikúmené 1995).

Velkou péči věnoval autor gramatickému rejstříku v závěru učebnice (133-138). Ten usnadní hledání i zájemcům, kteří se s odbornou terminologií teprve seznamují.

„Uvedení“ je psáno především pro studenty. Jeho odborná terminologie sice vychází ze zmíněné Mluvnice, autor se však současně výslovně hlásí k „jazyku nefilologů“ (s. IX). I v tomto dilematu se autorovi podařilo zúročit pedagogickou zkušenost. Je to patrné už na volbě mírně metaforických obratů, které často řeknou více než obšírné výklady. Snad zde postačí jediný příklad: „Skloňovaný infinitiv (...) může nahrazovat (kondenzovat) různé druhy vedlejších vět.“ (108).

Grafická úprava „Uvedení“ je vzorná. Autor byl postaven před nelehký úkol, s kterým se musí potýkat každá jazyková učebnice: skloubit do čtivého a přehledného celku odstavce, věty a slova dvou jazyků. Čtenáře učebnicových textů proto nezřídka očekává změť informací prosetá několikerými uvozovkami, závorkami, kurzivami, podtrhávkami a polotučným písmem; odstavce bývají složitě strukturované, poznámky rozvleklé. Všem těmto úskalím se autorovi podařilo vyhnout: zmíněných grafických nástrojů užívá střídmě a funkčně. Řečtina je tištěna vzorně, přízvuky i přídechy jsou dobře čitelné, sazba je příjemná.