Aspekty sekularizace

Autor: Peter Lippert - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/1 (Studie)

Theologie der Gegenwart 3/1987, 165-170 (závěrečná část)

Osobní stanovisko

Sekularizace zůstává ambivalentní

Sekularizace a jí poznamenané vědomí zůstávají ambivalentní. V naší souvislosti toto slovo znamená skutečnost, která v sobě vykazuje různá hlediska, z nichž každé, podle svého hodnocení, ukazuje různými směry. Obsahuje v sobě jak pozitivní, tak negativní stránky. Proto může sekularizace v pozorovateli probouzet různé, zčásti pozitivní, zčásti negativní pocity. Ovšem uvnitř církve bychom si měli více uvědomovat, že i výslovně nábožensky charakterizovaný životní postoj může být velmi ambivalentní, pokud jde o jeho působnost, a proto není třeba hledět jen na Chomejního Írán. Upřímný pohled na mnohé výsledky církevního křesťanství zřetelně odhaluje hlubokou ambivalenci kultury charakterizované křesťanským náboženstvím. Z evangelia jakožto Radostné zvěsti mohla (de facto) vzniknout civilizace, v níž byl člověk hluboce poznamenán strachem před sebou samým a v níž se pastorace stala „pastorale de la peur“ (Delumeau)4.

Proto jak sekularizovaná, tak nábožensky charakterizovaná společnost mohou být prostorem víry, ba co více: obě mohou víru buďto umožňovat, nebo ztěžovat; obě de facto činí obojí.

Sekularizace, která není volitelná

Sekularizace se jeví jako proces, jehož sociálně kulturní příčiny lze až do jistého stupně pojmenovat. Proto je třeba vážně zdůraznit, že tento proces nepodléhá svobodné volbě v tom smyslu, že by bylo možno rozhodnout: nechat ji probíhat, nebo ji „zastavit“, nebo ji vhodnou protiakcí „obrátit“.

Způsob, jímž se lze postavit výzvě sekularizace „kreativně“ a „redemptivně“, se bude lišit v různých zemích. Zde je třeba zpochybnit souhrnný pojem „Třetí svět“. Vzhledem k naší problematice se liší Latinská Amerika (a Filipíny) od ostatních zemí, např. asijských.

V katolických zemích Latinské Ameriky se zřejmě v budoucnu stane sekularizace rostoucí výzvou. Že to už začíná, je vidět např. z toho, že Leonardo Boff ve své knize o řeholním životě pojednává o tematice řehole / modlitba / sekularizace. Ostatně je možné odvážit se tvrzení, že myšlenková kategorie osvobození ve smyslu, který dostává u Gutierreze, Boffa a dalších by vůbec nebyla možná bez procesu sekularizace; zmatení, které toto myšlení vyvolává např. u některých směrů indické teologické práce, je toho výmluvným, ač nepřímým dokladem.
V Asii a také v černé Africe znamená sekularizace vážné nebezpečí pro tradiční kmenové kultury, které zformovaly veškerý život hustou sítí zvykového práva a životních zvyklostí, protože tento charakteristický celek spolu nerozlučně spojuje náboženské a „světské“, podobně jako Tóra Izraele.

Zde by mohla sekularizace vytvořit osudné vakuum. Na druhé straně již počínající otřes kmenového náboženství by mohl probudit přání po nové nosnější náboženské základně, a tím i po křesťanství. Rovněž pro ostatní velká náboženství Asie by mohla být sekularizace očistnou výzvou (např. pro hinduistickou lidovou zbožnost). A nakonec: svou kategorií náboženské svobody vytváří sekularizace v mnoha zemích Asie šanci přežití pro křesťanské obce a pro hlásání evangelia. - Zda ostatní velká náboženství Asie obstojí vůči sekularizaci, to se teprve musí ukázat. Může se stát, že křesťanství, které samo přispělo k - západní - sekularizaci, na tom bude líp. Při výkladu nekřesťanských náboženství, nikoli abstraktním, nýbrž vycházejícím ze situace, budou všechna tato hlediska hrát určitou roli, zde je však nelze dále rozvíjet.

Pastorální a duchovní závěry

Zásada

Zde bych chtěl formulovat zásadu: Při reflexi pastorálních vůdčích linií a při akcentování duchovního života je třeba vážně počítat se sekularizací, a to tak, aby odpovídala příslušnému stadiu sekularizačního procesu a teologicky stanovené ambivalenci.

Dvě možnosti pro západní Evropu a Severní Ameriku

Pokud to vidím správně, existují dvě základní představy, jak by církev měla plnit své poslání v sekularizovaném světě a společnosti. Mezi oběma „modely“ existují společné rysy i rozdíly.

Společný je v obou pojetích:

základní cíl, který může být různě formulován: Boží plán s lidstvem (srov. II. Vaticanum, AA 9), spása lidí, jejich smíření s Bohem a jejich (vzájemná) jednota (LG 1), nové nebe a nová Země (GS 39) k Boží slávě.

Společné je dále pojetí, že církev má úkol:

hlásat a dosvědčovat evangelium
podle situace prorocky kritizovat (viz pojmový pár „hlásání - obžaloba“ v latinskoamerické teologii)
činným způsobem sloužit lidem
těšit a léčit
žalovat, prosit, děkovat a slavit.

Tento výčet, který nechce zaujmout místo nezbytné pastorálně-teologické triády martyria / leiturgia / diakonia, nýbrž ji rozvíjí a konkrétně popisuje, může najít souhlas u stoupenců obou základních představ.

Rozdílné se vztahuje ke způsobu, jak se má tento úkol splnit.

První pohled chápe církev jako společenství diaspory v sekularizovaném světě, a to na dobu, kterou nelze předem odhadnout. Považuje sebe za viditelný „předvoj“ jednoho, již vykoupeného lidstva, který má poslání zjevovat to, co je skryté, ale již přítomné a lidem, kteří nevnímají Boží neviditelnou přítomnost a tak trpí nedostatkem, přinášet hlásanou Radostnou zvěst a umožňovat křesťanský život. Metodickým důsledkem tohoto pojetí bude dialog a hlásání; ochota ke spolupráci (např. v koncilovém pohledu, srov. důležité texty: AG 12; AA 27; GS na mnoha místech, m.j. 12, 21, 43) a k učení od „druhých“ (GS 44).

Druhý pohled vidí církev jako jedinou instituci schopnou zachránit lidstvo, pokud se stane církví. Pouze co nejširším pokřesťanštěním společnosti lze zadržet vše negativní, co se primárně nachází mimo církev. V důsledku tohoto postoje je církev viděna jako záchranný bod, jímž byla a je. Těžké deformace v jejích dějinách se téměř neregistrují, neboť teologicky nemění na jejím obrazu vlastně nic. Vůči hodnotám, snahám a iniciativám mimo církev panuje spíše skepse; ta se ještě posiluje, jde-li o životní oblasti, které nejsou charakterizovány jinými náboženstvími, nýbrž byly dosaženy sekularizací. Církev může vlastně pouze dávat, nikoliv učit se. Metodicky se chce křesťanství šířit spíše vlivem na instituce. Nelze popírat, že bylo takto dosaženo značných úspěchů: např. laické hnutí Communione e liberazione dokázalo na mnoha italských univerzitách překonat marxistické většiny ve studentských organizacích. Bezpochyby existují situace, které nelze řešit pouze spoluprací, dialogem a tichým svědectvím.

Přesto tato rozdílná mínění vycházejí z rozdílů v hodnocení současných mimocírkevních oblastí, konkrétně v hodnocení sekularizované společnosti, a to už není metodická, nýbrž teologická otázka a rozhodnutí a též otázka životní praxe.

Důsledky, které považuji za důležité

Je třeba vyjít z přesvědčení, že - jak koncil zřetelně řekl - pro lidi existuje spása i mimo viditelnou souvislost s církví, a to nikoliv proto, že tito lidé, „když žijí podle svého svědomí“, se mohou jakoby pelagiánsky sami vykoupit svou spravedlností, nýbrž proto, že v nich reálně, i když skrytě, působí milost. Jsou pak „lidmi dobré vůle, v nichž milost neviditelně působí“ a kteří „se přičleňují k velikonočnímu tajemství cestami, které zná jen Bůh“ (GS 22). Toto přesvědčení není ještě všude přítomno, a přece je klíčem k výkladu sekularizované společnosti.

Je třeba stejným způsobem vycházet z přesvědčení, že výslovnost křesťanského v člověku nejen ohlašuje, ale též působí výkupně osvobozujícím způsobem. To dává poslání církve její oprávnění a zbavuje ji jakékoli libovolnosti nebo dodatečnosti, neboť „skrze Krista a v Kristu se osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí“ (GS 22).

Jen tehdy, když se spolu promyslí a spojí obě tyto danosti, existuje teologicky správná a životaschopná cesta, jak přijmout výzvu sekularizace. Při tom se hledí na vzájemný vztah sekularity (světa) a víry (církve) jako na společenství skrytě přítomné a zjevné milosti. Negativní skutečnosti, odmítání toho, co Jan nazývá „světem“, lze s teologického hlediska najít mimo i uvnitř viditelné církve - a zkušenost potvrzuje tento teologický pohled způsobem často skličujícím. Jenom odtud lze sekularizaci chápat jako Bohem navozenou situaci, uvnitř níž se dnes musí (a může) věřit - a to nejen na severní polokouli, nýbrž všude v té míře, nakolik sekularizace existuje a zítra bude existovat ještě více.

Při tom je třeba sekularizaci „odmytologizovat“, tj.klidně a střízlivě zkoumat její nebezpečí a šance, aniž bychom ji démonizovali nebo módně zjednodušeně schvalovali. V této souvislosti je potřebná více než dosud spiritualita a mystagogie všedního dne, která vystopuje transcendenci pozemských skutečností, aniž je sakrálně tematizuje.

Výzvu Nového zákona, že je třeba stále se modlit a nepolevovat, není třeba chápat pouze tak, že parta mladých půjde na hory a cestou se bude modlit žalmy; bylo by to sice působivé svědectví vážně brané víry, ale uctivě střízlivá otevřenost, zaměřená k přírodě a sportovnímu kamarádství, která vůbec nevyústí ve slovo modlitby, může být právě tak zbožná, když se taková lidská zkušenost zařadí do celku ve víře prožívaného života: neukazuje snad tímto směrem slovo Terezie z Avily „Když pokání, tak pokání, a když koroptev, tak koroptev“, jakož i její přesvědčení, že „Bůh je přítomen i mezi kuchyňskými hrnci“?

Tím se nechce vůbec nic říkat proti životně důležité roli modlitby, meditace a liturgie, ani proti pravidelnosti modlitby, jež se netýká pouze kněžské modlitby breviáře; ani proti tomu, aby laici objevili modlitbu hodin. Přimlouvám se však za jistý způsob přiřazení, který nebude tak nápadný a bude spíše odpovídat základnímu pocitu sekularizace. Jinak řečeno: „zmenšení“ výslovného vztahu k transcendentnímu celkovému smyslu života by odpovídalo více vážnosti vůči „světským“ životním oblastem jakožto podstatným prvkům právě tohoto celkového smyslu.

Když jihoameričtí sportovci dělají znamení kříže před skokem dalekým nebo před fotbalovým utkáním, je to sympatické a nemělo by to být odbýváno jako pověra. Kdo trochu zažil Latinskou Ameriku, bude mít sympatie pro takový projev zbožnosti. Avšak v budoucnosti, ještě více než dnes, bude existovat množství forem a přiřazování světského ke svatému. A je to tak dobře.

V této souvislosti vystoupí i silnější vzájemné naslouchání a vážnost vůči starostem a touhám lidí - i tam, kde takové touhy (a obavy) nestojí vysoko na teologickém žebříčku hodnot. V této souvislosti je třeba se ptát, zda je odpuštění hříchů skutečně jedinou hodnotou vykoupení, jak se stále ještě říká a káže; je strach před osamělostí, bolest, nemoc, smrt, ale i hlad a bezpráví „nehodné vykoupení“, je to pro lidi nepodstatné? Jak jednal Ježíš? Nezněla jedna z jeho otázek: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Nedostává jeho napomenutí: „Jdi a už nehřeš“ teprve zde svou lidsky přesvědčivou sílu? Nebylo by pak „osvobození“ v celostním smyslu heslem pro dnešek?

Pokud lze na tyto otázky odpovědět kladně, pak by z toho vyplynuly pro pastoraci a spiritualitu v sekularizovaném světě dva závěry: Za prvé_ Pastorace a spiritualita by musely být zakoušeny jako „redemptivní“, vykupující (H. Stenger). Musely by dovolovat volnější dýchání. Člověk by musel zakoušet (nejen slyšet), že je vykoupen. Patřilo by k tomu, že by víra pomáhala ke zdaru života (P. M. Zulehner: Pomozte lidem žít), ale i k tomu, že by bylo možno žít s životem podle lidských měřítek nezdařeným - a vydržet jej, být křivou řádkou, na niž Bůh umí psát rovně. Víra a církev, spiritualita a pastorace nesmějí aktivovat strach; musejí pomáhat strach mírnit a žít s lidsky nevyhnutelným zbytkovým strachem.

Za druhé: pastorace by se měla stát pastorací ochotnou učit se. Hlasatelé by měli vědět, že i pro ně platí Ježíšovo slovo, aby si nedávali říkat: Mistře, protože jen jeden je jejich Mistr. - Co by to však skutečně znamenalo, že pro učení, hlásání a vedení obcí „jste všichni navzájem bratři“, co by se muselo změnit ve strukturách na rozdíl od světských úřadů, o tom se dosud převážně mlčí...

Bylo by možné se ptát, jak tyto úvahy o „lidsky přátelské pastoraci“ (R. Zerfass) patří k tématu sekularizace. Odpověď je patrně prostá: Pokud postoj sekularizace spočívá v tom, že se blízké věci berou vážně, platí to samozřejmě i pro způsob, jímž se církev představuje ve své pastoraci. Nepřesvědčí to, co o sobě teologicky tvrdí, nýbrž pouze to, co lze zakusit. Jenom tehdy, když spiritualita a pastorace zůstanou v tomto smyslu zřetelně věrné svému Pánu, svému úkolu a lidem (což zcela zahrnuje lidské hranice, které však nebudou ideologicky předstírány), naleznou sebe a budou schopny dávat našim bližním žijícím v sekularizaci to, co je jim předáno k „rozdělování“ a co tito lidé i dnes naléhavě potřebují.