Význam teologie stvoření pro zachování krajiny

Autor: Josef Dolista - Číslo: 2001/5 (Studie)

Předneseno na ekologické konferenci Tvář naší země 22. 2. 2001 v Průhonicích.

Obsáhlá teologie stvoření vede ke konkrétním konsekvencím, které lze pojmenovat tezí: Naší povinností je vychovávat tak, aby bylo zachováno životní prostředí budoucím generacím.

Starost o lidskou tvář naší společnosti aktivně vyjadřuje teologie stvoření zejména v období od ukončení II. vatikánského koncilu r. 1965. Tato starost není lokální záležitostí jednotlivých zemí, ale projevuje se internacionální dimenzí. Proto narůstá zájem o ekologický étos v oblasti teologie, kde se prosazuje zájem o hlubší znalosti zákonitostí přírody a o dialog teologie s přírodními vědami. Mezioborových studií teologie/filosofie a přírodních věd přibývá.¹ Jedná se hlavně o témata kosmogonie, kosmologie, evoluce a hominizace. Právě hominizace (pokud ji chápeme jako rozvoj lidského života) poukazuje na problematiku svobody, kterou je nutno usměrňovat v zájmu ostatních lidí a celé přírody.

Pokud vnímáme naši krajinu např. v severních Čechách a mnohá další místa naší vlasti, pokud sledujeme kvalitu orné půdy a našich lesů, kvalitu ovzduší a vod v řekách, množství problémů kolem odpadů a jejich skladů, pak konstatujeme, že ekologická krize existuje. Současně již existují znamení, která poukazují na nové zacházení s přírodou především díky těm, kteří si přivlastnili ekologickou senzitivitu. Povinnost jednat s dary přírody jinak, než tomu bylo doposud, je výchovnou úlohou křesťanů a teologů, kteří se zabývají biblickou interpretací stvoření. Ekologicky únosná budoucnost dalších generací a zajištění důstojných životních podmínek v budoucích letech není okrajovým tématem teologie a nově orientované pastorace. V úvahách o budoucnosti naší krajiny se jedná o existenciální otázky lidí, o kterých čeští teologové vědí, ale dostupné studijní literatury k dané problematice je zatím v českém jazyku málo.

Na otázky, co je dobrem pro člověka, nemohou být odpovědi pojaty jen individualisticky, jak tomu bylo v minulosti, ale odpovědi tohoto typu musí mít ekologicko-společenský charakter. Domem člověka (oikos) je příroda, naše krajina, za kterou neseme odpovědnost před lidmi i před Bohem. Křesťanské pojetí člověka a stvoření nabízí důležitý příspěvek k orientaci na problematiku životního prostředí. Církev má z hlediska společensko-politické situace příkaz vychovávat lidi k orientaci na hodnoty životního prostředí jako konkrétní uskutečnění přikázání lásky ke Stvořiteli a k lidem. To vede k hlubšímu pochopení solidarity, spravedlnosti a sociálního pořádku ve společnosti. Máme tudíž povinnost odevzdat zemi, ovzduší a vodu příštím generacím v dobrém stavu. Pokud tak neučiníme, stáváme se tvůrci nespravedlnosti vůči nastupující generaci.²

Ekologické jednání lidí je tudíž propojeno s etickými hodnotami. Je nutno překonat rozdělení etických a ekologických hodnot, včetně politických. Proto je rovněž nutné, aby teologické fakulty v České republice inovovaly traktáty teologie stvoření a zdůraznily akcent ekologický. Církev musí rozvinout obor sociální etiky o princip retinity (tj. poukazovat na propojenost hodnot v jedné síti). Je nutno nově formulovat pojmy společné dobro, solidarita, subsidiarita. Ekologické hodnoty se dotýkají přiznání fundamentální důstojnosti člověka. Z biblického pohledu to není protiklad k uznání svébytnosti přírody, naopak, důstojnost člověka je morální výzvou ke spoluodpovědnosti za celé stvoření. Ekologická krize je výzvou k ekumenickému jednání církve a také šancí. Je nutná spolupráce všech církví, náboženství a lidí dobré vůle k překonání ekologické krize. K tomu by měly sloužit i vzájemné ekumenické rozhovory v České republice.

Co může teologie v České republice konkrétně udělat? Prohloubit systematicko-teologickou reflexi o stvoření. Tím zde není míněn jen biblický výklad začátku všeho existujícího, ale živé a eticky relevantní přiřazení stvoření k Bohu. Teologie přírody není konkurentem přírodních věd. Ještě v nedávné době byla víra a věda kladeny do protikladu. Toto rozdělení nás přivedlo ke světové ekologické krizi. Na straně víry se lidé uzavřeli do vlastního miniprostoru, který byl často podložen ideologicky, na straně vědy bylo dosaženo pojetí světa jako produktu, který se má spotřebovat. A tak došlo k ekologické krizi. Příroda sténá a my dnes stojíme před otázkou, jaký vztah mají mezi sebou teologie (víra) a přírodní vědy vzhledem k obnově ekologické rovnováhy a ochrany přírody.

V pojetí křesťanské teologie patří ke stvoření zkušenost konečnosti, umírání, viny a potřeby vykoupení. Víra v Boha není bezprostředně odvoditelná z přírody. Bůh je nejen počátkem a koncem stvoření, ale také jeho zachovatelem a garantem jeho vývoje. Tematika imanence a transcendence stvoření musí být rozvíjena a rozpracována na teologických fakultách. Teologie stvoření, která je jednostranně zaměřena na transcendenci Boha vůči světu, může vést k deismu; pokud je zaměřena na imanenci, vede k zbožštění světa až k panteismu. „Model integrující oba extrémy musí chápat svět sakramentálně, svátostně: jako konečné vyjádření nekonečného Boha“.³

Teologie stvoření musí především poukázat na to, že dualistické pojetí světa (míní se člověk a svět) je překonáno, budoucnost má jen dialogická/integrující alternativa pojetí světa. Člověk a ostatní svět nestojí vůči sobě jako konkurenti, ale jako interaktéři, kteří jsou na sobě závislí, mají-li přežít. Teologie jako věda, která má ekleziální dimenzi, se může stát promotorem ekologických iniciativ církve v naší zemi. Církev může

• pro své nové stavby využívat materiál šetřící ekologické hodnoty, využívat přístrojů šetřících energii a mít jednoduché vybavení svých prostor;
• ve svých doškolovacích systémech zařadit výuku ekologické etiky a ekologického jednání, odborníci poukáží na ekologické materiály a přístrojové vybavení, které šetří energií nebo ji získává jinak než běžným způsobem;
• obohatit vzdělání budoucích teologů, pastoračních asistentů, jáhnů a kněží zprostředkováním základních vědomostí, které podporují ekologickou pedagogiku a znalosti nových energetických zdrojů.

Teologie stvoření nutně vede ke zmírnění jednostranné orientace na materiální hodnoty, které zanedbávají potřeby životního prostředí. Je zapotřebí nových učebnic pro základní a střední školy, které se budou věnovat ekologické výchově a změní způsob myšlení a návyky, které poškozovaly životní prostředí. Ekologická tematika se musí včlenit do katechismů všech úrovní. Lidé se budou muset omezovat především ve výrobcích, které nejsou důležité a potřebné, katecheze mládeže v tomto ohledu se jeví jako aktuální.

Teologie stvoření bude akcentovat nutnost výchovy vzhledem k ochraně a záchraně živočichů a omezí svým výchovným vlivem honbu na zvířata za účelem zábavy nebo příkře odsoudí jejich zabíjení za účelem módních doplňků.

Ekologická krize je mravním problémem celého lidstva a také na území České republiky. Tato krize vyjadřuje mylnou orientaci našich občanů, že o přírodu není nutné se starat a podřídit jí své chování. Proto je zapotřebí zrevidovat náš dosavadní způsob života. Je zapotřebí přijmout takové hodnoty, jako je např. jednoduchost životního stylu, střídmost, kázeň, osobní oběť pro dobro ostatních, o těchto a dalších hodnotách bude nutno pečlivě uvažovat, máme-li přežít. Odpovědnost vůči druhým a vůči prostředí obecně chybí, honba za pouhým ziskem není řešením ekologické problematiky.⁴

Ekologická výchova začíná v rodině. V ní se dítě učí respektovat druhého člověka a také milovat přírodu. Rodina také stimuluje k estetickým hodnotám ve stvoření. Naše města nebyla vytvářena esteticky a mnohá dodnes k estetickému cítění nevedou. Estetické a ekologické cítění spolu úzce souvisí.

Péče o veškeré stvoření vyplývá z křesťanské víry. V České republice křesťané ještě nevyjádřili tuto odpovědnost dostatečně důrazně, je to jejich úkol pro příští roky. Povinnosti vůči přírodě a Stvořiteli jsou integrální součástí křesťanské víry. Teologické fakulty v naší zemi budou nacházet podněty pro zachování životního prostředí v mezinárodních organizacích.

Ekologické výchovné úkoly na teologických fakultách se nemohou uskutečňovat jen na rovině privátních osobních podnětů, ale ve spolupráci se zahraničními teologickými fakultami a dalšími příslušnými institucemi. Teologické fakulty se mohou účastnit pomocných ekologických projektů, které jsou mezinárodně organizovány i v misijních oblastech.

Ekologické výchovné úkoly mají evidentně spirituální rozměr. Naše krajina potřebuje duchovně orientované lidi, kteří mají na srdci budoucnost stvoření v naší zemi a budou mít účast na správě veřejných věcí, budou aktivní v politice, v kultuře, ve sdělovacích prostředcích a cílevědomě budou ovlivňovat myšlení občanů k zachování životního prostředí a změně životního stylu odpovídajícím způsobem. Je zapotřebí předkládat jiný model k jednání, který vyjadřuje: „Je lépe dobře a zdravě žít než mít“. Spirituální život bude motivovat lidi k odvaze měnit dosavadní stereotypy jednání.

Etické zdůvodnění ekologického jednání může vycházet ze čtyř významných přístupů:

• Antropologický přístup: Centrální etické měřítko je důstojnost člověka. Ekologické jednání respektuje potřeby a podmínky člověka zejména v globálních souvislostech a odpovědnosti vůči budoucím generacím. Antropocentrická etika má na zřeteli lidský druh a účelem chování je vlastně zachování druhu.
• Patocentrický přístup: etickým měřítkem je senzitivnost pro utrpení živých tvorů (pathein = trpět, pociťovat). Skutečnost utrpení živých tvorů je výzvou k etickému jednání. Speciální kapitolu vyžaduje problematika utrpení zvířat.
• Biocentrický přístup: etickým kritériem je schopnost živých tvorů rozvíjet se. Každý živý tvor má právo - jako všichni ostatní - na život, na přežití a mít k tomu základní prostředky. Všichni živí tvorové jsou na sebe odkázáni, nikdo nemůže žít na úkor druhého. Z tohoto hlediska neexistuje zdůvodnění pro upřednostnění některých nad jinými, existuje základní rovnost a důstojnost všech.
• Fyziocentrický přístup: bývá jmenován jako ekocentrický nebo holistický. Etické měřítko je patřičnost k přírodě a hledá model pro „mír s přírodou“. Zdůvodnění etických výzev spočívá na existenčních právech přírody, nejen lidí. Proto hospodářské zásahy do přírody musí být omezeny.

Každý z uvedených přístupů má své přednosti i nedostatky. Přes všechny možné námitky je nutné uznat, že tradiční antropocentrický přístup k etickým otázkám v oblasti ekologie není udržitelný. Příroda nesmít být pochopena jako prostředek k užitku pro člověka, spíše musíme klást důraz v našem prostředí na hodnotu, která jí přísluší, je nutno vzít do úvahy její estetickou, náboženskou a ontologickou hodnotu. Antropocentrickou etiku je nutné nahradit antroporelacionální, která bere v úvahu ekologické hodnoty. Tento model musíme v českém prostředí hlouběji rozpracovat.

Etická reflexe nad termínem „trvale udržitelného života“ je nutná, protože si klade otázku, proč by neměly budoucí generace mít to, co máme my dnes a mělo by se jim dařit hůř? Existují skupiny lidí, které kladou otázky, proč se těmito problémy vůbec zabýváme a proč by se popř. mělo budoucím generacím dařit lépe než nám? Tyto a podobné otázky nás staví před etické rozhodnutí, ke kterému se má vyslovit teologie spolu s filosofií. Etické vyhodnocování ekologické problematiky vytváří střetová pole, přesto se jeví, že křesťanská tradice je schopna nabídnout řešení, pokud ho budou prosazovat politici a ekonomové. Křesťané se musí zříci indiferentního moralizování a účinně pracovat na prosazování ochrany životního prostředí v biblickém pojetí, že člověk je správcem stvoření. Proto je nutné přispět nejen k hlubšímu ekologickému vědomí, ale také k ekologickému jednání. Jak dospět k této mravní motivaci? Je zřejmé, že ekologická výchova bude mít dílčí úspěchy až v další generaci. Proto je nutné začít dnes s ekologickou výchovou mládeže, která by preferovala globální étos a globální péči o přírodu jako podmínku přežití do budoucích let.⁵ Je zapotřebí skloubit křesťanskou etickou tradici s vědeckou ekologickou racionalitou.⁶

Pastorace pro zachování budoucích hodnot v našem prostředí bude poukazovat na to, že dobra stvoření patří všem lidem, že všichni lidé mají právo na důstojný život. Pastorační práce se bude muset více ekologicky angažovat v obcích nebo ve farnostech.⁷ Pastorální teologie i teologie stvoření si ponechá kritickou funkčnost v těch dimenzích, kde se jedná o ohrožení lidského života nebo života přírody. Člověk není nad přírodou, ale je její součástí; na tuto skutečnost musí být trvale upozorňováno především na základním stupni škol.

Podle J. Moltmanna je důležité, aby byl vyhlášen ekologický den klidu, kterým by mohla být neděle.⁸ Tento ekologický den klidu má stimulovat lidi k záchraně životního prostředí a osobní reflexi. V tento den nemá být životní prostředí znečišťováno, mohly by se omezit jízdy autem a měla by se slavit příroda. Ekologická krize světa vyžaduje den klidu a slavení stvoření. Dobře to vystihují slova proroka Ozeáše: „V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí. Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina“ (2,20-22). Židé spojili sabat s myšlenkou na dílo stvoření. Křesťanská tradice nahradila sabat nedělí, o jejímž významu vhodně píše papež Jan Pavel II. v encyklice „Dies Domini“ z r. 1998: „Díky nedělnímu odpočinku mohou najít každodenní starosti a úkoly svůj správný rozměr: pozemské věci, které nás znepokojují, přenechají prostor duchovním hodnotám; osoby, s nimiž žijeme, získávají při setkání a vážnějším rozhovoru svou pravou tvář. Také krásy přírody - často porušené způsobem panování, který se obrací proti člověku - mohou být znovu objeveny a v nitru zakoušeny.“⁹ Neděle v pojetí Jana Pavla II. se má stát dnem solidarity a snad můžeme doplnit: solidarity s celým stvořením. Jen duchovní rozměr člověka dokáže transformovat naše omyly páchané na přírodě v nové zacházení s ní. Žít ve smíru s Bohem znamená žít opravdu lidsky ve smíření s celou přírodou.

Jan Pavel II. ve svém poselství ke Dni míru 1.1.1990 napsal: „Svatý František z Assisi, jehož jsem v roce 1979 prohlásil patronem ekologů, dává křesťanům příklad autentické a bezvýhradné úcty k neporušenosti stvoření. Tento přítel chudých a Božího stvoření zval všechny - zvířata, rostliny, přírodní živly a také bratra Slunce a sestru Lunu - ctít a chválit Pána. Podle svědectví Prosťáčka z Assisi tím, že jsme v míru s Bohem, můžeme se lépe věnovat budování míru s veškerým stvořením, neoddělitelného od míru mezi národy. Přeji si, aby nám jeho inspirace pomáhala udržovat stále živý smysl našeho „bratrství“ se všemi věcmi, jež byly všemohoucím Bohem stvořeny dobré a krásné, a aby nám připomínala vážnou povinnost mít k nim úctu a udržovat je s péčí v rámci nejširšího a nejvyššího lidského bratrství.“¹⁰