Rozvedení v novém manželství

Číslo: 2001/5 (Dokumenty)

V řadě Dokumenty a studie vydala Kongregace pro víru svazek Pastorace rozvedených žijících v novém manželství (1998). Je míněn jako pomůcka pro kněze a biskupy. Zabývá se mj. citlivým problémem podávání eucharistie. Jádrem svazku jsou tři dokumenty z posledních let: Dopis biskupům katolické církve o podávání eucharistie rozvedeným znovu sezdaným. Kongregace pro víru jím reagovala 1994 na silný podnět hornorýnských biskupů v té věci. Další je výtah z apoštolského listu Familiaris consortio (1981) a Proslov Jana Pavla II. k Papežské radě pro rodinu (1997). Všechny tři potvrzují učení víry o nerozlučnosti manželství a s tím související zákaz ohledně přijímání eucharistie, ale současně poukazují na to, že takoví věřící zůstávají dále ve společenství církve.

K dokumentům jsou připojeny dva komentáře a tři studie z Osservatore Romano. Janovský arcibiskup kard. Tattamanzi varuje v článku Věrnost a pravda před rozšířeným omylem, že rozvedení žijící v novém svazku jsou exkomunikováni a proto musejí zůstávat mimo ni. Naopak je pravda, že jako pokřtění zůstávají dále v křesťanském společenství, i když s výjimkou eucharistie. Stěžuje si na „sakramentalistický zkrat“ v pastoraci, „jako by se účast na církevním životě omezovala na přijímání eucharistie“.

Děkan soudu Rota Romana Pampedda upozorňuje, že zjistit neplatnost manželství je úkolem církevního soudu, ne osobního svědomí. Teolog Pelland hodnotí pokusy zjistit, zdali v rané církvi nebyla vedle „přísné tradice“ také „mírnější praxe“. Dochází k závěru, že „raná církev nikdy nezpochybnila zásadu nerozlučnosti manželství, jasně vyjádřenou v Novém zákoně“.

Kardinál Ratzinger v Úvodu shrnuje nauku církve v té věci. Připomíná, že dotyční nemohou být členy farní rady, nebo kmotry, ale připomíná, že když se rozejdou nebo žijí spolu věrohodně jako bratr a sestra, mohou přijímat eucharistii„. V další stati pak odpovídá Ratzinger na některé námitky. K výčitce, že církev zde jedná pouze normativně a ne pastorálně, říká: „Je nepochybně obtížné podat požadavky evangelia sekularizovanému člověku, ale tato pastorační obtíž nás nesmí svádět ke kompromisům s pravdou.“ (...) Jestliže leckdy v minulosti dost neprosazovala milosrdenství vůči pravdě, dnes je naopak nebezpečí, že se bude zamlčovat nebo ohrožovat pravda ve jménu milosrdenství. Je přirozené, že pravda může být někdy zraňující nebo nepohodlná, ale je to jediná cesta k ozdravení, míru a vnitřní svobodě. Pastorace, která chce lidem skutečně pomáhat, musí být vždy založena na pravdě.“