Rodina, manželství a tajemství Trojice
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2001/5 (Články)
Doc. Ctirad V. Pospíšil Th.D. OFM přednáší dogmatickou teologii na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
I. Důležitost veřejné prezentace dokumentů
Recepce důležitějších vatikánských dokumentů není a nemůže být pouze soukromou záležitostí. Rozhodně se nesmíme spokojit s tím, že řadu měsíců po zveřejnění jednotlivých dokumentů se v aktech biskupských kurií konečně objeví český překlad, který pak v pastoraci pracující kněží nemají z důvodu akutního nedostatku času šanci přečíst, a tak brožovaný svazeček založí do farní knihovny. Nemluvíme ani o tom, že řada takto zveřejněných materiálů se jen velmi obtížně dostane k těm, kdo Acta curiae neodebírají. Veřejné prezentace důležitějších vatikánských dokumentů mohou tento nepříliš utěšený stav značně vylepšit. Podněty, výzvy a směrnice je třeba promýšlet v otevřeném dialogu mezi biskupy, kněžími, laiky, řeholníky, teology, příslušnými odborníky. V řadě případů je třeba horizont vzájemného dialogu rozšířit nejen na všechny křesťany, ale pozvat k němu také všechny lidi dobré vůle. A právě takovýto dialog mají otevírat a podněcovat veřejné prezentace závažnějších papežských a vatikánských materiálů. Není snad pravda, že církev se má stávat stále více dialogem?
V posledních dvou letech se v naší církvi v souvislosti s přípravou plenárního sněmu často skloňuje slovo „synodalita“.
II. Stručné představení dokumentu Rodina, manželství a fakticky existující soužití
Tento dokument Papežské rady pro rodinu, který nese datum 26. června roku 2000 a který se na vatikánských internetových stránkách objevil v prvních listopadových dnech roku 2000, se obrací především na politiky a zákonodárce, kteří mají odpovědnost za ochranu a podporu rodiny postavené na řádném manželství. Na druhém místě jsou jako přímí adresáti uvedeni křesťané a jejich pastýři. V prvním článku se dále tvrdí, že dokument chce oslovit nejen katolíky, ale také všechny křesťany a každého člověka dobré vůle, jemuž leží na srdci dobro rodiny i celé společnosti. Pokud chceme, aby se zmíněný materiál dostal k těm, kterým je adresován, je třeba, abychom veřejnost i naše zákonodárce a politiky s obsahem dokumentu seznamovali, a pokud se s jeho základními myšlenkami ztotožňujeme, abychom je demokratickými prostředky prosazovali. K tomu všemu chce tato veřejná prezentace a diskuse pochopitelně přispět co největší mírou.
Podle toho, co v úvodu tvrdí předseda Papežské rady pro rodinu, kardinál Alfonso López Trujillo, je dílo výsledkem dvouleté práce zmíněného grémia a do konečného znění se promítají také závěry několika setkání odborníků z celého světa.
Výrazem „fakticky existující soužití“ se rozumí celá řada rozličných druhů soužití, která na rozdíl od manželství nemají instituční charakter a jejichž společným znakem je přinejmenším potenciální nestabilita (čl. 2). Vedle mimomanželských soužití mezi mužem a ženou jsou pod tento výraz zahrnuta i soužití mezi osobami téhož pohlaví.
Velmi důležité je, že dokument vysloveně odmítá popírání lidské svobody, a to i svobody na omyl (čl. 12; 16). Křesťané tedy nechtějí nikoho nutit k tomu, aby hleděl na danou problematiku jejich očima, rozhodně nemají v úmyslu nikoho démonizovat nebo ostrakizovat. Na druhé straně je však zejména v současné situaci naprosto nutné zastat se práv manželství a rodiny, protože legislativní zrovnoprávnění fakticky existujících soužití by znamenalo skutečnou diskriminaci manželství a rodiny (čl. 16). Vždyť manželé na sebe berou závazky před společností i vůči ní, a proto si zasluhují, aby společnost jejich svazek nejen respektovala, ale také chránila a podporovala, je to totiž v jejím vlastním zájmu především s ohledem na potomstvo. Fakticky soužijící osoby na sebe před společností ani vůči ní neberou žádné závazky, a tak si jejich privátní poměr nezaslouží ze strany legislativy víc než pouhou garanci osobní svobody (čl. 11; 16).
Pokud se jedná o soužití mezi osobami téhož pohlaví, je třeba vzít na zřetel chybějící komplementaritu pohlaví, která je charakteristická pro Stvořitelem chtěné manželství, a nemožnost plodit potomstvo. Odpor proti zrovnoprávňování takových forem „volné lásky“ s manželstvím a rodinou není rozhodně jejich diskriminací. Zrovnoprávnění s manželstvím by totiž znamenalo přiznání stejných práv něčemu, co není a nemůže být stejné jako manželství, jednalo by se tedy naopak evidentně o hrubé poškozování práv manželství a rodiny (čl 23).
Pokud by zákonodárci mínili, že lze vytvářet takové zákonné normy, které zřetelně odporují přirozenému zákonu, jednali by nejen proti spravedlnosti, ale zároveň by tím samým ohrožovali přítomnost i budoucnost společnosti a vystavovali by do nebezpečí samotnou demokracii. Vždyť tam, kde nejsou respektovány základní principy a hodnoty, se demokracie nevyhnutelně zvrhává ve více či méně skrytou totalitu (čl. 18). Svoboda jedince je přece garantována zachováváním zákonů a souladem těchto norem se spravedlností, tedy se zákonem vepsaným do lidského srdce.
V poslední třetině dokumentu se setkáváme s pastoračními směrnicemi, které se týkají přípravy na manželství (čl. 42-44) a rodinné katecheze (čl. 45). Hovoří se rovněž o nutnosti šíření pravdy o manželství a rodině ve sdělovacích prostředcích (čl. 46) a ve společnosti obecně (čl. 47-48).
Předposlední odstavec (čl. 49) obsahuje výslovné napomenutí pastýřů i křesťanů k porozumění a soucitu s chybujícími, bloudícími a hledajícími. Tento soucit, který je často povinností, však nesmí znamenat zapírání a pošlapávání životně důležitých principů a plné pravdy o manželství a rodině. Na této pravdě totiž úzce závisí jak pravé lidské a křesťanské osobní naplnění naprosté většiny mužů a žen, tak budoucnost společnosti a světa, která spočívá v potomstvu a jeho výchově.
Všem lidem, kterým jde o dobro společnosti, by mělo být jasné, že v sázce není pouze jakási křesťanská vize problému. Ve skutečnosti jde o samu podstatu lidského soužití, o zdravou lidskou přirozenost. Když chtějí lidé postavit most, je jim úplně jasné, že nerespektování zákonů statiky musí vést k zhroucení projektované stavby. Totéž nevyhnutelně platí i v oblasti zásadních pravidel mravnosti. Pokud není respektován přirozený zákon, společnost se hroutí a končí v ruinách. Jistě není bez zajímavosti, že krachu velkých starověkých civilizací předcházel zřetelný mravní úpadek a masové nerespektování přirozeného zákona právě v oblasti manželství a rodiny. Historická zkušenost tedy varuje a ukazuje na vážnost současného stavu věcí. Jsme tedy povinni ať už jako křesťané, nebo jako občané bdít nejen nad dodržováním práva na necenzurované a pokud možno objektivní zpravodajství i nad dodržováním zásad demokracie, ale také a především hájit právo našich dětí a vnuků na zdravé a přirozené rodinné prostředí.
III. Základní problém dialogu se světem - pojem přirozenosti
Dokument, jímž se zabýváme, je adresován mnoha lidem, kteří nenahlížejí problematiku manželství ve světle víry. V článku 31 se setkáváme s následující myšlenkou: „Svátost manželství má vzhledem k ostatním svátostem tuto zvláštnost: jako svátost obsahuje skutečnost, která už je dána v řádu stvoření. Je to tentýž manželský svazek, který ustanovil Stvořitel na počátku.“
Co ale znamená tato zdravá přirozenost? Mělo by být evidentní, že pro křesťany se zdravá lidská přirozenost identifikuje s tím, jak chce mít člověka jeho Stvořitel. V článku 37 je rozebírán známý text z 19. kapitoly Matoušova evangelia, v němž Ježíš učí, že není dovoleno dát manželce rozlukový lístek, protože „na počátku to tak nebylo“. Problém tkví ale v tom, že k poznání toho, jak má přirozenost vypadat podle záměru Stvořitele, člověk jasně dospívá až ve světle milosti. Nezapomínejme, že Ježíš Kristus není pouze dokonalým obrazem Boha, ale že také teprve díky němu se před našima očima odhaluje tajemství člověka a vznešenost jeho povolání.
Naskýtá se tedy otázka, zda pojem přirozenosti viděné ve světle milosti je pro člověka stojícího mimo proud křesťanského myšlení dobře a bezprostředně srozumitelný. Přirozené je podle mínění dnešních lidí zejména to, co je normální, a normální je to, co odpovídá běžné praxi podmíněné dobou a kulturou. Pokud nám tedy ti, jimž se nedostalo daru víry, nebudou dobře rozumět, měli bychom se dokázat vcítit do jejich situace. Jedině tak budeme moci překonat dojem, že křesťané, a zejména katolická církev, chtějí nepokřtěným vnucovat svůj pohled na manželství a soužití. Dokument přece na řadě míst zdůrazňuje, že člověku je nutno ponechat svobodu, a to i svobodu na omyly a chybování (čl. 12; 16). Na druhé straně by si ale nekřesťané měli upřímně přiznat, že i v jejich svědomí toho není právě málo, co jim ozřejmuje, jak by měl člověk správně žít.
Ukazuje se však zcela jasně, že před teologií stojí veliký úkol: Pokud křesťané chtějí v budoucnu mluvit srozumitelněji s tímto světem a vést s ním dialog, zřejmě budou muset hledat nějaký všeobecně srozumitelnější základ, který by mohl představovat společnou platformu dialogu.
IV. Manželství a nejsvětější Trojice
Následující úvahy se obracejí zejména k těm, kdo byli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého. I křesťané musejí o tajemství manželství hlouběji uvažovat a dobírat se k pravým kořenům důstojnosti této instituce.
O svátostném manželství se hovoří většinou v souvislosti s jejím christologickým
První úvaha vychází z toho, že podle učení Druhého vatikánského koncilu společenství církve představuje ikonu Trojice.
Druhá úvaha se týká základní terminologie popisující tajemství Trojice. Vždyť Písmo hovoří relativně často o Bohu Otci a o jeho jediném Synu, Ježíši Kristu. Je tedy evidentní, že základní biblická terminologie popisující tajemství Trojice pochází z oblasti rodinného života. Je to terminologie univerzálně srozumitelná, protože každý člověk má nějakou zkušenost se svým vztahem syna nebo dcery a většina lidí i s rodičovstvím. Není tak nesnadné uzavřít, že právě na tom, jak žije rodina, záleží v mnohém obraz Boha, který si z této rodiny odnášejí děti.
Křesťanské manželství vyžaduje od muže a ženy naprosté vzájemné sebedarování. Vzorem tohoto plného a bezvýhradného odevzdání jednoho druhému nacházíme v Trojici. Otec, když plodí Syna, daruje mu vše, co má, kromě své nezplozenosti, která je v logickém protikladu s plozením. Syn napodobuje Otce ve všem, a tak Otci vrací vše, co má, kromě své zplozenosti, pochopitelně. Z tohoto vzájemného sebedarování, z této lásky „až za hrob“, vychází nový život, výraz jednoty mezi Otcem a Synem - Duch Svatý. Podobně z manželského sebedarování vzchází nový život, výraz jejich vzájemné jednoty, potomstvo. Bezvýhradnost vzájemného sebedarování mezi manželem a manželkou je jakousi vysokou školou lásky, jejíž vzor i cílová podoba se nacházejí v Trojici.
Vedle jednoty mezi Otcem a Synem je třeba zmínit vzájemnou pohlavní odlišnost manželů, která je základem možnosti přivádět na svět potomstvo (srov. např. čl. 21). Jedině na základě odlišnosti mezi První a Druhou božskou osobou je možné, že z jejich jednoty vychází Duch Svatý. Pohlavní odlišnost osoby manžela a manželky je tedy rovněž nutným předpokladem toho, aby rodina byla ikonou Trojice. Proto také fakticky existující soužití lidí téhož pohlaví nemůže aspirovat na to, že by jejich soužití bylo ikonou Trojice.
Někdo by mohl namítnout, že vzájemná láska i zaměření na dar života se může vyskytovat rovněž ve fakticky existujících soužitích mezi mužem a ženou, které na sebe nebere instituční podobu manželství. V manželství však k vzájemnosti lásky přistupuje také mravní povinnost a právní závazek. V článku číslo 34 dokumentu Rodina, manželství a fakticky existující svazky můžeme číst: „Často se říká, že láska je základem manželství a že se jedná o společenství lásky a života, avšak ne vždy se říká zcela jasně, že se jedná o manželskou instituci, a tak se opomíjí rozměr spravedlnosti, která vyplývá z oboustranného manželského souhlasu.“
Manželství je tedy vztah, který vychází ze vzájemného svobodného sebedarování manželů. Když se toto sebedarování stane institucí, znamená to, že se láska paradoxně stává něčím povinným, z určitého hlediska tedy do jisté míry nutným. Mnozí křesťané rádi uznají, že svobodné úplné sebedarování muže ženě a ženy muži nachází svůj poslední pravzor v sebedarování Otce Synovi a Syna Otci ve věčné Trojici Božích osob. Jenomže toto sebedarování v Trojici není jenom čímsi svrchovaně svobodným, je to také cosi nutného a věčného. Bůh přece nemůže být jednou tak, a podruhé jinak, on je neměnný. Celý paradox spočívá v tom, že je tak, jak chce být, a chce být tak, jak je. A právě to také představuje cílový ideál manželství, protože s tajemstvím Trojice se manželé nespodobují pouze svobodným vzájemným sebedarováním, ale také trvalostí vztahu, věrností, jež je věčností promítnutou do času, institucionalizovanou povinností prokazovat si vzájemně pomoc a lásku, neboť ve vnitrobožských vztazích narážíme nejen na naprostou svobodu, ale také na určitý druh nutnosti.
Připodobňovat se Bohu, a to je hlavním cílem našeho křesťanského života, není rozhodně nic jednoduchého, stejně jako není nic jednoduchého žít naplno povolání k manželské lásce. Instituce nerozlučitelného manželství tedy rozhodně není pouze jakousi právní zásadou bez vztahu k samotnému Božímu bytí. Manželství se má, jakožto domácí církev, stávat po vzoru Boží církve skutečnou ikonou Trojice. A v tom je skryta pravá důstojnost manželství a rodiny i nevýslovná odměna: Manželé se díky své vzájemné věrnosti stávají tajemným způsobem tím, čím je On, což je předchutí toho, že společně jednou uvidí Boha Otce, Syna a Ducha Svatého tak, jak je - jsou (srov. 1 Jan 3,2).
Je tedy patrné, že křesťanský ideál manželství má svůj pravzor v Bohu, v Trojici. Autentický křesťanský manželský život je cestou připodobnění člověka s Bohem, cestou zbožštění v Kristu. Je třeba, abychom toto nesmírně vznešené tajemství nahlíželi očima kontemplace a dokázali Boha spatřovat ve věcech a vztazích uvnitř našeho světa. Díky tomuto kontemplativnímu rozměru naší existence budeme jakoby lidmi přicházejícími z budoucnosti, v níž Bůh bude všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28). To je onen prorocký rozměr všeobecného křesťanského povolání ke svatosti, k připodobňování Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému, jehož počátek a kořen je v nevýslovné milosti křtu.
