Rodina a náš vstup do EU

Autor: Josef Zeman - Číslo: 2001/5 (Studie)

Dokument Papežské rady pro rodinu Rodina, manželství a „fakticky existující soužití“, vydaný Papežskou radou pro rodinu ve Vatikánu 26. 7. 2000, je určen v první řadě těm, „kdo mají zodpovědnost za danou oblast. Tito lidé totiž mohou ve své zákonodárné aktivitě buď správně posílit instituci manželství, nebo naopak.“¹

Pro našeho čtenáře zní adresování dokumentu poněkud nezřetelně. Chystají se snad zákony na posílení instituce nesezdaného soužití?² Informovaný člověk dokonce namítne, že nikdo takové zákony nežádá: nesezdaná soužití jsou u nás od počátku myšlena jako předstupeň manželství a téměř všechna končí buď rozpadem, anebo manželstvím. Konkrétně Vymětalová³ uvádí, že 84 % lidí žijících v nesezdaném soužití má v úmyslu uzavřít sňatek, průměrná délka tohoto soužití je podle stejné autorky 2,2 roku. V souvislosti s dalšími údaji považuje autorka postoje naší mládeže v tomto ohledu za spíše tradiční, nesezdané soužití není podle ní „ani celoživotní strategií, ani náhražkou manželství, přestože tak bývá interpretováno“.⁴ V jiných evropských zemích je sice situace odlišná, faktických soužití je většinou více, ale prestiž manželství není podstatně nižší. Např. v Rakousku považuje podle Zulehnera⁵ 80 % obyvatel manželství za nenahraditelnou instituci. Podle Čákiové je to v Maďarsku též 80 %, ve Španělsku 77,1 %, v Lotyšsku 74,5 %, v Polsku 81,2 %.⁶ Proč tedy považuje dokument Papežské rady pro rodinu problém nesezdaných soužití za tak závažný? Aby varoval politiky před přijímáním zákonů, které drtivá většina obyvatel evropských zemí nežádá?

Důvodů je hned několik. Především se dá říci, že v právních úpravách nesezdaných soužití muže a ženy existuje vývoj, který je stále zřetelněji akceptuje, v některých aspektech i staví na roveň manželství. Např. v našem právním řádu se podle Gregorové a Králíčkové⁷ pojem druh a družka vyskytl poprvé v r. 1954 v souvislosti s nemocenským pojištěním, postupně se dostal do dalších zákonů, z nichž jeden z posledních je zákon o státní sociální podpoře z r. 1995. Uvádíme právě tento zákon proto, že v něm nacházíme definici rodiny, ve které není podstatné, zda rodina vznikla manželstvím, nebo jinak. Je však třeba též vidět, že legální ošetření faktického soužití se týká prakticky výlučně situací, které souvisí se sociálními, zdravotními, trestněprávními nebo dědickými problémy. Znění zákonů se snaží tyto problémy zmírňovat. Nesnaží se, alespoň u nás, dát faktickému soužití obecný právní statut. V jiných evropských zemích však pokusy o jisté zrovnoprávnění manželství a faktického soužití uskutečněny byly. Např. v r. 1997 ve Španělsku jen těsně v parlamentu neprošly dva zákonné návrhy, které měly tento cíl.⁸ Jelikož však narůstá výrazně počet faktických soužití a stejně tak počet dětí, které se rodí mimo manželství, začíná jeho neformální společenský statut vznikat spontánně a právní úpravy tento trend sledují. Např. francouzský zákon Smlouva solidarity z r. 1999⁹upravuje stejným způsobem soužití dvou osob stejného pohlaví i faktické soužití, čímž deleguje oběma řadu právních výhod manželství. Za hlavní důvod, proč Papežská rada vyslovila nad tímto vývojem znepokojení, však vidím jiný útok proti rodině, který je nebezpečnější a společenskou toleranci faktického soužití zneužívá k deklaraci jeho rovnosti s manželstvím. Cílem tohoto trendu není ani tak právně ošetřit faktické soužití, ale zpochybnit manželství.

Začněme proto poněkud z jiné strany. V úvahách o charakteru Evropské unie je velmi často citováno heslo: od hospodářského společenství ke společenství hodnot. Rodina jako hodnota se v této souvislosti uvádí poměrně často. Např. Evropský parlament přijal v lednu 1999 „Úmluvu na ochranu rodiny a dítěte“.10 V Chartě základních práv občana EU, která byla slavnostně vyhlášena v prosinci 2000, je v článku 33 deklarováno právo rodiny na právní, hospodářskou a sociální ochranu.¹⁰ V čl. 9 se stanovuje, že právo založit rodinu se řídí podle právního systému jednotlivých zemí. A právě toto ustanovení se stalo předmětem kritiky Německé biskupské konference, která se vyjádřila, že tento postoj povede k „dalšímu rozostření nebo jinému výkladu manželství a rodiny“,¹¹ což odporuje proklamovanému sbližování hodnot.

Tento varovný hlas německých biskupů je pro nás důležitý a orientující. Pokud je totiž rodina na úrovni evropských institucí podporována, nejde v žádném případě o shodu, že se jedná o rodinu založenou na manželství. Takzvaná pluralita rodinných forem, v rámci níž je považováno za rodinu prakticky jakékoli trvalejší soužití, je prosazována především severskými evropskými státy. Nalézá však větší nebo menší podporu ve všech zemích Unie, i v orgánech Unie jako takových. Jde o ohlas radikálních protirodinných tendencí, projevujících se již mnoho let především v orgánech Organizace spojených národů. Při podrobnějším pohledu na vznik a vývoj těchto tendencí brzy zjistíme, že nevznikly primárně. Jak vyplývá z rozboru kardinála R. Martina,¹² stálého pozorovatele Svatého stolce v OSN, jsou útoky proti rodině spíše vedlejším důsledkem snah o prosazení opatření k omezení růstu světové populace a snah o zlepšení postavení žen ve světě. Bohužel právě tyto snahy jsou již po dlouhá léta příležitostí, jíž využívají k prosazování svých představ zastánci specificky protirodinných ideologií. Podle M. Schooyanse,¹³ profesora politické filosofie university v Louvain, jde jednak o tzv. koncepci nových lidských práv, jednak o vliv ideologie, kterou tento autor nazývá „holismus“. Jeho nejsilnějším inspiračním zdrojem je radikální ekologismus, který popírá antropocentrické filosofické koncepty a snaží se chápat člověka jako nevýznamnou součást vesmíru. Z této pozice vyplývá i nutnost přeprogramovat člověka tak, aby přestal aspirovat na pozici správce Země. Proces přeprogramování pak přináší příležitost uplatnění pro další nové ideologie, jako je umělé udržování radikálního feminismu sedmdesátých a osmdesátých let, radikální „gender“ - ideologie hlásající sexuální indeterminismus člověka a další. Nová lidská práva představují v tomto pojetí politickou reprezentaci holismu. Jde především o novou interpretaci Všeobecné deklarace lidských práv z r. 1948 a dalších významných dokumentů OSN, např. Úmluvy o právech dítěte z r. 1989. Tato interpretace má umožnit včlenění takových konceptů do základních lidských práv, jako je právo na reprodukční zdraví, jehož principem je úplné oddělení sexu a reprodukce, „právo na milosrdnou smrt“ (eutanazie) nebo „právo dětí na informace“, které má zabránit rodičům regulovat přístup dětí k médiím. Praktická opatření a postupy, např. uznání potratu jako metody plánování rodičovství, jsou vnucovány jednotlivým zemím zneužíváním autority OSN. V tvrdých střetech na káhirské Konferenci o populaci v r. 1994 a pekingské Konferenci o postavení žen v r. 1995 a v následujících letech, včetně konferencí Káhira+5 a Peking+5, nejde vlastně o rodinu jako takovou, jako spíše o snahu zbavit ji statutu subjektu práva, a tím o likvidaci jejího vlivu na společenské procesy, hlavně však na výchovu starších dětí a adolescentů. Protirodinné tendence v aparátu EU, např. v Ženském výboru Evropského parlamentu,¹⁴ jsou tedy spíše importem a výsledkem tlaku nadnárodních skupin, eventuálně vyplývají z tradic socialistického myšlení většiny evropských vlád. Nejsou podloženy ani zájmy jednotlivých států, ani neodrážejí zásadní změny v chování lidí.

Naopak se zdá, že snaha o posílení rodiny je v řadě států aktuálním vnitropolitickým tématem. Např. Francie zřídila od ledna 2000 ministerstvo pro rodinu, přesněji kabinet ministryně pro rodinu, který má v rámci Ministerstva práce a solidarity autonomní ministerské pravomoci.¹⁵ Tento krok má vysokou informační hodnotu, neboť sděluje, že tradiční francouzský trend směřující k posilování rodiny se spíše stupňuje, než že by ustupoval do pozadí. Významnou činnost vyvíjí Evropská observatoř pro sledování záležitostí rodiny, která je podporována Evropskou komisí. Pod patronací Evropské komise se uskutečňuje řada špičkových mezinárodních konferencí, které problém účinné podpory rodiny detailně zpracovávají. Např. konference v Lucemburku v březnu 2000 se evidentně nesla v duchu podpory rodiny, jejím tématem bylo „Sociální vyloučení rodin jako předmět dialogu mezi institucemi Evropské unie a příslušnými rodinami“. Zahajovala ji lucemburská ministryně pro rodinu, sociální záležitosti a mládež a mimo jiné prohlásila, že přes respektování principu subsidiarity vzhledem k národním tradicím týkajícím se rodinné politiky považuje vytvoření evropské rodinné politiky za naléhavou nutnost.¹⁶ Iniciativ tohoto charakteru je možno v Evropě objevit desítky. Stejně významné, ne-li ještě významnější, jsou aktivity v oblasti regionální a komunální politiky, které prakticky uplatňují kroky ke zlepšování prorodinného klimatu v oblasti své působnosti. Příkladem může být spolková země Horní Rakousko s programem „Dětem a rodině příznivá obec“,¹⁷ nebo na komunální úrovni akce Kulatý stůl o rodině, probíhající v Německu.¹⁸

V Evropě tedy existují evidentně dva proudy, které charakterizují chování státních a evropských institucí vůči rodině a které mají protikladný směr. Jeden proud rozmělňuje nebo přímo zpochybňuje instituci rodiny, druhý ji považuje za neodmyslitelnou podmínku přežití a prosperity společnosti. Podle mého názoru je proud zpochybňování hlučnější a mediálně okázalejší, proud podpory je však silnější. Vychází totiž jednak z reálných přání mladých lidí, jejichž většina považuje ve všech evropských zemích rodinu a děti za jednu z nejdůležitějších životních hodnot, jednak z makroekonomické nutnosti, spočívající v jasném vědomí, že prosperita moderních společností je zcela odkázána na dostatek vysoce kvalifikované a emocionálně stabilní pracovní síly, kterou v dostatečném objemu nelze importovat ani jinak bez rodiny získat. Zpochybňování rodiny tedy může být pouze rétorikou, které je dopřáváno sluchu jen za podmínky, že nehrozí její uskutečnění.

I tato rétorika má však významné negativní následky. Na prvním místě je asi třeba jmenovat zkreslování obrazu rodiny, které v jejím důsledku vzniká. Téměř všeobecně je přijímán názor, že rodina vzniklá faktickým soužitím a rodina založená na manželství jsou stejně hodnotné a úspěšné. Opakováním pojmu krize rodiny vzniká někdy již i mezi křesťany dojem, jako by většinová společnost rodinné hodnoty neakceptovala.¹⁹ Konečně i autorka výše uvedeného výzkumu názorů mladých lidí na manželství a rodinu neskrývá jisté překvapení nad získanými výsledky.²⁰ Ke zkreslování obrazu rodiny přispívá i záměrné vytváření pocitu, že obhajoba rodiny založené na manželství je zastaralý („fundamentalistický“) postoj, který nemůže přispět k řešení současných problémů. Konečně i někdy dobře míněné rozkrývání dříve přehlížených témat, např. problematika násilí v rodinách, může vytvářet pocit nebezpečí a ohrožení, který přehnaným důrazem a někdy i zkreslováním statistik důvěru v rodinu poškozuje.

Dokument Papežské rady pro rodinu Rodina, manželství a „fakticky existující soužití“ přináší k této tematice některé nové impulzy. Obsahuje fundovanou teologickou obhajobu výlučnosti rodiny založené na manželství a projevuje snahu „dále pozitivně přispět k dialogu tak, že chce osvětlit pravou povahu věcí a požadavky vyplývající z přirozeného zákona. Tento dokument se chce podílet na společenském a politickém dialogu o daných záležitostech a na odpovědnosti za společné dobro“.²¹ Proklamovaná snaha o dialog se v dokumentu projevuje v několika momentech. Prvním je rozlišení různých typů fakticky existujících soužití a s tím spojené rozlišení různé míry společenské či individuální odpovědnosti za tento jev. Druhým je prohlášení, že se „nejedná o snahu vnutit přesně vymezený model jednání celé společnosti, nýbrž jde o to, aby v zákonném uspořádání byl uznán nenahraditelný přínos, který pro společné dobro znamená rodina založená na manželství“.²² Třetím momentem výzvy k dialogu je konstatování, že „dnes jako nikdy předtím je pro rodinu a pro lidskou společnost důležité věnovat odpovídající pozornost těm problémům, kterým musí čelit rodina a manželství, zároveň je třeba plně respektovat svobodu. Za tímto účelem je třeba vytvořit zákony, které by ochraňovaly základní prvky rodiny a manželství bez toho, že by omezovaly svobodu volby.“²³ Dokument tedy zaujímá jednoznačné stanovisko, chce však vést dialog s těmi, kteří jej neakceptují.

K procesu řešení potíží současné rodiny se jako křesťané můžeme postavit dvěma způsoby. Na jedné straně můžeme být více fascinováni obrazem nepřítele, budeme zdůrazňovat odsouzeníhodné chování agentur OSN, na Evropské unii vidět především její socialistický nátěr a na většinové společnosti hlavně neúspěchy jednotlivých manželství. Od tohoto postoje je blízko k odsouzení většinové sekulární společnosti jako celku a ke škodolibé radosti, že si leží, jak si ustlala, protože stárne a vymírá. Na druhé straně můžeme vnímat úctu, kterou alespoň potenciálně projevuje vůči rodině nesporná většina lidí, můžeme vidět obětavé a poctivé chování v rodině nebo vůči rodině, které nevyrůstá z křesťanských hodnot jeho nositele, a můžeme vnímat některé projevy bezradnosti jako volání o pomoc, která bude z naší strany natolik účinná, nakolik bude reálně nezištná. Problematika rodiny představuje oblast, kde se musíme jako křesťané rozhodnout, zda chceme s většinovou společností bojovat, nebo spolupracovat.

Spolupráci však komplikuje výše zmíněný fakt, že pod pojmem rodina si někteří představují faktické soužití rodičovského páru s dětmi, někdy i s dětmi různých otců, které není založeno na manželství. V legislativě je jasný trend nevylučovat tyto rodiny z žádné formy sociální pomoci nebo společenské ochrany, v dokumentech, doporučeních a směrnicích různých orgánů EU se důsledně trvá na nenormativní definici, pokud se vůbec o definici rodiny uvažuje. Zmíněný dokument Papežské rady pro rodinu trvá naopak na jasné normativní definici a na zákonodárství, které jiné formy soužití nezrovnoprávňuje. Zároveň však vyzývá k dialogu. Tento rozpor nesmí být blokující. Faktická rodinná politika a faktická práce pro rodiny jej totiž mohou také fakticky řešit. Přes všechny mocenské postupy, které jakoby dokládají vítězství liberálních myšlenek, je stále drtivá většina rodin manželských, a to i ve státech, kde není již prakticky žádný společenský tlak, který by manželství před faktickým soužitím preferoval. Liberální myšlenky zatím změnily více rétoriku, společenský diskurz, než postoje lidí. Ivo Možný, náš nejuznávanější sociolog rodiny, hovoří o „propasti mezi realitou a její reprezentací“, která „platí zejména pro obraz rodiny“.²⁴ V pozdější své knize tento autor přesvědčivě zdůvodňuje, že „vidina neslučitelnosti rodiny a postmoderní situace, stejně jako koncept plastického sexu, platí - alespoň první empirické testy to naznačují - opět pro intelektuální avantgardy. Její příslušníci svou osamocenost také cítí“.²⁵ Nemyslím si, že by tento jednoznačný optimismus platil pro křesťanské pojetí rodiny, protože pokus o redukci jejích základních parametrů, jmenovitě o ideál absolutní stability manželského páru, úspěšný být může. Ne proto, že by tato redukce byla žádaná, ale proto, že je těžká. Bude teď asi rozhodujícím způsobem záležet na tom, aby reálná společenská podpora rodiny všechny základní parametry manželské rodiny účinně podporovala, a tím je učinila v dostatečně velké míře uskutečnitelnými. Může k tomu vést společenská angažovanost křesťanů, kteří sice liberální pojetí rodiny neakceptují, ale na posilování jakkoli vzniklé rodiny intenzivně spolupracují v naději, že antropologická pravda je na jejich straně. Obava, že by to mohlo být chápáno jako schvalování nežádoucího stavu, se mi nezdá přiměřená.

Spolupráce je však dle mého názoru možná pouze za předpokladu, že dokážeme připustit takovou rozmanitost rodinných forem, která ještě respektuje základní křesťanské principy, ale už je zásadně otevřená novým skutečnostem, jako je reálná rovnoprávnost ženy, možnost bezpečného regulování počtu chtěných dětí a vpád informačních technologií do rodiny. Nejméně tyto tři skutečnosti nás totiž staví před problémy, které na základě starých schémat řešit nelze. Rozmanitost rodinných forem vzniká tedy automaticky na základě prostého faktu, že se jmenovanými novými skutečnostmi naloží každý rodičovský pár jinak. Prosazování jednoho tradičního modelu manželství a rodiny je z tohoto pohledu odmítnutí účasti na současném dialogu, a tedy i odmítnutí výzvy, kterou dokument Papežské rady obsahuje.

Vstup naší republiky do EU přinese mnoho nového, a to jak v kladném, tak v záporném smyslu. Vzhledem k rodině to bude spektrum impulzů opravdu pestré. Nesmíme se této pestrosti leknout a zpanikařit z existence názorů a praktik, které neakceptujeme. Společně s nimi přicházejí i takové, které nám mohou být vzorem. Nejsou však podávány formou jediné možné varianty. Jsou realizovatelné, avšak za podmínky, že se někdo ujme jejich realizace. Platí, pokud někdo jejich platnost respektuje. A toto je v naší mentalitě novinka, které se bojíme. Vstup do EU přinese takovou rodinnou politiku, a v dlouhodobé perspektivě takovou rodinu, jakou budeme chtít a jakou budeme schopni jako společnost uskutečňovat, ne takovou, která je dána tradicí a garantována jako jediná možná. Bude záležet na nás křesťanech, jestli bude skutečnost s podstatnými prvky tradice ve shodě, nebo v rozporu.