Překonávání rizik současné doby

Autor: Václav Břicháček - Číslo: 2001/5 (Články)

Pohled vývojové psychologie

Autor přednáší na Fakultě humanitních věd Univerzity Karlovy.

Předneseno na sympoziu Výzva a inspirace III - in memoriam Bohumíra Janáta v Praze 29.11.2001

Na přelomu století jsme obklopeni mnoha rizikovými situacemi, které neohrožují jen jedince, jednotlivé regiony či země, ale přivádějí celé lidstvo na pokraj katastrofy. Zlu je třeba stavět hráze, byť i cesty ke snižování rizik jsou obtížné, blokované mnoha protichůdnými zájmy, nedostatečnými znalostmi, nedostatkem dobré vůle, neochotou vzájemně a bez předsudků komunikovat či hledat společně rozumná řešení různorodých konfliktů.

Pokusím se uvažovat o azimutech na životní pouti jedince a o možnostech, které jsou naznačeny snad každému jedinci. Mnozí lidé dnes ztrácejí životní jistoty, orientaci v rychle se měnícím světě, odpovědnost za sebe, své potomky i okolí. Ztrácejí sociální opory v rodinách, v přátelských skupinách a hlavně v duchovním světě. V úvodních myšlenkách dnešního sympozia se objevuje Janátův odkaz: Pěstovat a rozvíjet kulturu srdce a solidaritu hledajících. Pokusím se sledovat, co z hlediska jednotlivce blokuje podobné usilování či naopak je podporuje.

O pozitivní a negativní psychologii

V běžných mezilidských vztazích i v jednání sociálních skupin zdánlivě převažují negativní události - různé konflikty, střety, pomluvy či zločiny - nad pozitivními. O přátelství, vzájemné pomoci, o opoře, o lásce, o praktickém altruismu se většinou mlčí. Mediální atraktivita negativních událostí nenápadně a plíživě ovlivňuje vidění světa a působí stále výrazněji na postoje i hodnotovou orientaci dětí, dospívajících a mnohdy i dospělých. Svět i lidské vztahy se falešně vnímají jako plné zla, násilí, podvodů a nedůvěry.

Bohužel i odborníci - psychology nevyjímaje - se převážně věnují studiu negativních jevů se snahou hledat cesty, jak je diagnostikovat, popsat a snad i preventivně snižovat. Víme mnoho o stresech, konfliktech, o školních i morálních selháních, o kriminalitě, drogách, rozvodech, o dětské i dospělé agresivitě - jinak řečeno o nemocech všeho druhu. Mnohem méně však víme o druhém pólu - o spolupráci, přátelství, pohodě, soucitu, kreativitě, lásce a altruismu. O lidské agresi existuje nepřehledné množství literatury, vycházejí specializované časopisy a konají se samostatné konference. Literatura o altruismu, jeho vzniku, podpoře či formách je mnohem chudší. O pozitivních zážitcích člověka, o kladných rysech osobnosti, o fungujících skupinách a organizacích a o jejich zkušenostech se píše jen výjimečně.

V posledních létech se objevuje relativně samostatná disciplína - pozitivní psychologie. Budu o ní uvažovat - velmi stručně - z hlediska celoživotní perspektivy člověka. Může ji pěstovat každý bez ohledu na věk, náboženství, vzdělání či národnost. Rýsuje se zde jedna z cest, jak čelit současným nebezpečím na úrovni každodenního života jedince.

Uspokojování potřeby životní jistoty

Základ životních jistot, kladných vztahů, pocitu dobré pohody i naděje pro budoucnost se začíná vytvářet již v době předporodní. Komenský již před více než 300 léty psal o první škole života, kterou nazývá školou zrání. Má tři třídy a to:

vstup do manželství
péče o budoucí potomky po uzavření manželství,
péče o plod již počatý.

Při rozboru úkolů v jednotlivých třídách nejen předstihl svou dobu, ale naznačil cesty platné i dnes. Současná prenatální psychologie má k dispozici řadu poznatků, jak včas pečovat o ještě nenarozené děti. Zátěže a stresy matky, její starost o budoucnost, vlastní nejistota, nevhodný životní styl, ale také nedostatek opory v budoucím otci a mnohé další momenty vytvářejí rizika pro vývoj plodu. Mnohé z nich se přenášejí do dalších etap života po narození. Klidné, vyrovnané a láskyplné prožívání těhotenské etapy matkou i jejím okolím je velký vklad do budoucnosti dětí.

Pevný vztah dítěte s matkou

V prvních měsících života dítěte se vytváří těsný a dlouhodobý emoční vztah mezi matkou a dítětem. Je charakterizován silnou vzájemnou vazbou, snahou být si nablízku a ve vzájemném kontaktu. Není to statický stav, neustále se mění během interakce matky s dítětem, což se opakuje mnohokrát za den. Vazba se neustále posiluje - či při nevhodném postupu oslabuje. U dítěte se vytváří základní pocit životní jistoty a bezpečí. Základní vztah - původní anglický termín je attachment - získává záhy dialogický charakter. Zprvu jej iniciuje matka: stará se o dítě, kojí, koupe, zajišťuje teplo, klid, ale také odstraňuje bolest i nudu. V době bdění dítě podněcuje, mluví na ně, chová je, podněcuje úsměv i pohled z očí do očí. Poměrně brzy po narození dítě samo v bdělém stavu přejímá iniciativu, vyvolává zrakový kontakt, spojený s úsměvem a s výměnou prvních forem preverbálních kontaktů.

Málo citlivá matka jen obtížně vytvoří pocit životní jistoty dítěte. Bývá to často u matek mladých či nevyzrálých, žijících v obtížných podmínkách a postrádajících oporu ve svém okolí, hlavně se strany otce. V dítěti se vytváří pocit nejistoty, základní úzkosti či dokonce jistého odporu k matce. Start do života je ztížen.

Dlouhodobá sledování vývoje dětí naznačují, že sebejisté děti mívají většinou lepší vztahy s rodiči i v dalších fázích života, zvládají snáze negativní emoce, lépe se vyvíjejí po stránce poznávací. Lépe se vyrovnávají s požadavky škol, snáze zapadají do vrstevnických skupin, jejich partnerské vztahy bývají pevnější a děti jsou relativně zdravější. I konflikty s rodiči v době puberty bývají slabší. Po létech samy dokáží většinou lépe zvládat rodičovské role a snáze se začlení do světa práce. To vše naznačuje, že děti, jejichž start se ve „škole klínu mateřského“ vydařil, mají lepší šance pro budoucí život.

Rodiče se zkušeností pevné a jisté vazby pečují obvykle analogicky o vlastní děti. Naopak matky, které zažívaly vazbu nejistou či dokonce patologickou, jsou většinou hůře připraveny pro zvládání mateřské role. Dobrá zpráva však je, že mnohé lze napravovat vhodnou osvětou budoucích rodičů, ale také mnohé lze změnit výchovou - většinou ve volném čase v různých výchovných organizacích. V mnohém dokáží poradit starší ženy, které mají zkušenosti s vlastními dětmi, často lépe než vzdělaní odborníci. Tušíme v pozadí starou zkušenost širokých a příbuzenských rodin, kde bývala vzájemná opora mezi staršími a mladšími ženami zcela samozřejmá.

O dětském altruismu

Hodně se odedávna uvažuje o tom, zda je dítě ve své podstatě dobré či zlé a jaké jsou možnosti jeho vývoje. Ukazuje se, že děti mají schopnost jednat záhy altruisticky, ale pouze na úrovni své zralosti. Mohou se dostat do rozporu s normami dospělých, kteří nepochopí jejich motivaci. Několik příkladů:

Již v časném věku se k pláči jednoho dítěte přidává často i další dítě. Spektrum hlasu druhého dítěte je však poněkud odlišné. Nepláče pro vlastní obtíže, ale je to spíše jakési „volání o pomoc“ pro druhé dítě. Dospělá osoba tento rozdíl nepostřehne, je zneklidněna křikem obou dětí a k oběma se chová nepřiměřeně. Někdy dokonce usoudí, že nepoškozené dítě pláče „neprávem“, chová se k němu přísně - a vlastně jeho „pomocnou“ reakci tlumí.
Jindy se stane, že starší dítě slyší pláč mladšího sourozence v postýlce. Snaží se mu pomoci - třeba tím, že ho přikryje. Provede to neobratně, přikryje i jeho obličej a nářek se zintenzívní. Dospělá osoba přispěchá, nepochopí situaci, má pocit, že starší dítě ubližuje mladšímu, dokonce mu přisoudí zlou vůli a potrestá je. Starší sourozenec získá zkušenost, že za pomoc je trestán - a opět se tlumí přirozený altruismus.
Dítě si hraje na pískovišti. Přijde druhé a snaží se navázat přátelský kontakt. Nabízí vlastní kyblíček s lopatkou a při tom neobratně rozšlape bábovičky prvního dítěte - a konflikt je na spadnutí. Dítě opět získá zkušenost, že dobrá vůle nevede k úspěchu.

Podobných výzkumů bylo provedeno mnoho. Společným jmenovatelem je zkušenost, že kladné jednání se nesetká s pochopením, je odmítáno či trestáno. Citlivost dospělého pro dětské jednání a myšlení je nezbytná, - i když mnohdy jistě obtížná.

Volný čas dětí

Dobrý start do života je sice žádoucí, ale není sám o sobě zárukou budoucího vývoje. Pro další cestu životem je potřebné, aby se postupně vytvářel pocit autonomie vlastní osoby, podporovaly se cílesměrné aktivity, formovalo se vědomí jistého řádu a pravidel života v rodině, a aby se v okolí dítěte objevovaly kladné vzory. Rizikové momenty způsobují přelétavé vztahy rodičů a známých, rozpadající se rodiny, rozvodová řízení spojená s řadou sporů a konfliktů či nedostatečná péče o dítě příliš zaměstnaných či málo motivovaných rodičů.

Ve výchově existují tři základní pilíře: rodina - škola - volný čas. Právě rozumné náplni volného času dětí se věnuje málo pozornosti. Místo organizací, které se věnovaly v minulosti dobrovolnému vedení dětí a dospívajících, nastoupily dnes televize, počítače a technické formy komunikace. Život je modelován virtuální realitou, která mnohdy postrádá morálku, vede ke zhrubnutí ve vztazích, k pasivitě a k chybnému vidění světa.

Cesta k nápravě není jednoduchá. Je potřebné podporovat různé organizace, ve kterých se dětem věnují motivovaní a rozumní vedoucí. Děti, které se naučí spolupracovat, společně řešit vznikající problémy, zvládat svízelné situace a prožít pocit přátelství, si odnášejí do života vklad, který je po mnohé stránce podobný jistotě z časného vývoje. Děti, které prožijí pěkné chvíle v přírodě, mnohem snáze pochopí ekologickou problematiku a později jsou schopny se uskromňovat i aktivně pečovat o přírodní prostředí. Je žádoucí podporovat ochotné vychovatele, kteří dokáží věnovat dětem své síly i volný čas a pro které je odměnou rozzářený úsměv v dětských očích.

I adolescent, který si vytváří vlastní totožnost, hledá životní role, myšlenkovou orientaci, dotváří morální vědomí i citlivé svědomí, potřebuje životní vzory. Nejsou to autoritativní vedoucí, ale spíše nenápadní průvodci na cestě. Mnohdy rozhodují o tom, zda dospívající půjde v budoucnosti za uskutečňováním vlastních ideálů či podlehne tlaku okolí a přizpůsobí se egoistickému a konzumnímu stylu života. I v době adolescence je starost o rozumnou náplň činností ve volném čase velkým úkolem osvícených vychovatelů.

Několik příkladů

V úvahách o tom, jak čelit nebezpečím současného světa, nejde jen o teoretické úvahy, ale také o poučení z příkladů kladného usilování a praktických činů různých osob. Jen namátkou:

Přemysl Pitter, se po celý život věnoval sociální práci - ať mezi zanedbanými dětmi, nebo mezi dospělými, kteří v těžkých okolnostech ztráceli smysl života. Největším činem v jeho usilování byly domovy, ve kterých obětavě a s velkým úsilím se ihned po válce v r. 1945 věnoval péči o děti, které přežily židovský holokaust. Vracely se z koncentračních táborů ve velmi zbědovaném tělesném i duševním stavu, neměly mnohdy kam jít a potřebovaly komplexní péči. Zároveň se však staral i o děti německé, které ztratily své rodiny a byly též ohroženy. S řadou spolupracovníků, kteří v domovech pracovali mnohdy pouze za „byt a stravu“, dokázal spřátelit děti znepřátelených rodičů a vrátit jim základní životní naději. Snad je to model i pro dnešní rozháraný svět, ve kterém dostávají děti do rukou zbraně, jsou vedeny k nenávisti a nevědí, co činí.
Studie o lidském altruismu, který se prosadil v úsilí pomáhat v době 2. světové války pronásledovaným osobám. Mám na mysli studie o výchově, osobnosti a motivaci lidí, kteří s velkým osobním rizikem pomáhali zachraňovat pronásledované Židy i jiné ohrožené osoby. Byli to převážně jedinci, kteří pocházeli z rodin, ve kterých existoval pevný řád a již před válkou se v nich pěstovaly filantropické činnosti. A co je důležité: I jejich potomci, kteří přicházeli na svět až po válce, se většinou opět věnovali humanitární činnosti, a to mnohdy v zemích třetího světa. Altruismus se neztrácel, ale předával se z generace na generaci.
Stovky či spíše tisíce žen a mužů, kteří se naprosto samozřejmě věnují vedení dětí v nejrůznějších organizacích. Jejich usilování se prosazuje ještě po řadě desetiletí v době, kdy vedoucí již dávno opustili tento svět. Často dokáží vytvořit neformální komunity, ve kterých se poselství výchovy postupně předává a stává stále novou inspirací pro činnost dalších osob.
Dalším příkladem jsou tisíce neznámých a nenápadných lidí, kteří jsou ochotni přispět mnohdy i z velmi skromných prostředků k prospěšným akcím. Vzpomeňme na dobrovolné dárce krve, dobrovolné sociální pracovníky či poradce v různých občanských sdruženích, solidaritu v době povodní na Moravě, obětavé rodiče, kteří adoptují opuštěné děti, dobrovolníky v hospicech atd. Patří mezi ně mnozí jedinci, kteří tichým a nenápadným jednáním i osobním příkladem působí na okolí. Také dr. Bohumír Janát, na kterého dnes vzpomínáme, mezi ně patřil. Jsou solí země, bez nichž by svět byl mnohem smutnější - pokud by vůbec existoval.

Může se snad zdát, že činy ve směru naznačených úvah jsou jen malou kapkou, která nemůže odstranit hrozby dnešních dnů. Vzpomeňme si však na staré příběhy, pohádky a mýty, do kterých je vtištěna moudrost věků. Dobro se v nich prosazovalo, ale museli se najít malí trpaslíčci, kteří se starali o Sněhurku a věřili, že ji jednou někdo osvobodí. Musel se najít někdo, kdo se při cestě do světa rozdělil s chudákem o kus chleba. Musel se najít milosrdný Samaritán, který se postaral kdesi u cesty o trpícího jedince, kterého si jiní nevšímali. Musel se najít někdo, kdo, ač měl morální nárok, nepřijal různé hodnosti či pocty a šel vlastní cestou. Musel se najít někdo, kdo nad vřavou světa klestil cestu k ekumenickému setkání představitelů světových náboženství, třeba v pražské katedrále. Odtud plyne naděje, že rizika doby jsou postupně zvládnutelná společným usilováním lidí dobré vůle o výchovu i těch ještě nenarozených.