Pravý čas pro Evropu

Autor: Lubomír Mlčoch - Číslo: 2001/5 (Punctum saliens)

Poutník, časopis přátel sv. Františka, 2/2002 (zkráceno).

Na poslední promoci ve Velké aule Karolina mne oslovil název jedné z doktorandských prací natolik, že jsem se začetl do teologického traktátu „V pravý čas“, výkladu jedné z nejpozoruhodnějších sapienciálních knih Starého zákona, knihy Kazatel (Ing. ThLic. Pavel Větrovec: „V pravý čas“ - 3. kap. knihy Kazatel, doktorská disertace, Katolická teologická fakulta UK, Praha 2000).

Základním tvrzením knihy Kazatel je objev, že mezi časností a věčností má všechno svůj pravý čas: pro člověka, pro národy i pro celé civilizace. Nuže: jaký je ten „pravý čas“ pro Evropu na začátku třetího tisíciletí po Kristu, a jaký je ten „pravý čas“ pro nás Čechy v kontextu evropském?

V loňském jubilejním roce nakladatelství Karolinum prezentovalo knížku spectabilis proděkana fakulty pedagogické, docenta Otakara Fundy Znavená Evropa umírá. Letos nakladatelství Vyšehrad vydalo v řadě Sofia knihu úvah profesora Mikuláše Lobkowicze Duše Evropy, která zahrnuje mj. jeho proslov ve Velké aule Karolina při příležitosti, kdy mu byl udělen čestný doktorát, před dvěma lety. Obě knížky jsou svým předmětem i svou reflexí filosofickou a teologickou velmi podobné, autoři však dávají na obdobné otázky rozdílné odpovědi.

Někdejší protestantský teolog Otakar Funda - nyní humanista a kritický realista a racionalista - sugestivně dokládá, že Evropa se vzdaluje svým kořenům, a naši kulturu vidí bez budoucnosti. Soumrak evropské civilizace nezachrání ani nové smýšlení, ani věda, ani ekologické iniciativy: jsme totiž příliš krátkozrací, příliš sobečtí a příliš pohodlní. Fundova Evropa se nachází v času úpadku, zmaru, pracuje na svém zániku.

Mikuláš Lobkowicz se rovněž zamýšlí nad duchovním odkazem Evropy a hlásí se k odpovědnosti křesťana za budoucnost. I on vidí všechna ta ohrožení kulturní, mravní i ekologická, krizi pravdy a poznání. Dokládá však, že Evropa se nemůže a nesmí zbavit své tradice, víry a „odpovědnosti před Bohem“ jako střevíčků, z nichž jsme už vyrostli.

Rozdíl v odpovědi těch dvou spočívá právě ve ztrátě víry u jednoho, a v přimknutí se k Bohu u druhého. U Fundy pracuje všechno v evropské civilizaci jakoby k vlastní zkáze, a to zdánlivě s železnou nutností, jakou společenským zákonům sugeroval už marxismus. Pro člověka víry však zůstává prostor budoucnosti otevřený, i v situacích lidsky bezvýchodných zůstává naděje na milost shůry, jakýsi ten stupínek volnosti, naší svobody. Lobkowiczova Evropa je tedy kulturou, civilizací a kontinentem, který potřebuje duchovní obnovu a novou evangelizaci. Ten pravý čas pro Evropu je časem nové milosti, nových vykročení a práce na produchovnění našeho příliš zmaterializovaného světa.

A co my Češi? Pro historické příklady správného porozumění „znamením času“ i pro selhání a promarnění „pravého času“ ve vztahu k Evropě nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na tapisérii, která vévodí Velké aule Karolina. Kníže Václav učinil na úsvitu české státnosti zásadní geopolitické a strategické rozhodnutí, které ho stálo život. Svůj „pravý čas“ státníka pochopil jako čas umírání a osobní oběti. Díky jeho oběti mohl o tři století později jeho příbuzný Karel učinit ze své doby „čas budování a zakládání“ a mohl z Prahy řídit nadnárodní evropskou říši. Množství Karlových zakladatelských činů přetrvává již sedmé století, neboť budoval na skále víry. Václav je pro některé z nás patronem země a přešel z času mu vyměřeného do věčnosti. Karel IV. je pro mnohé z nás „Otcem vlasti“, uznávaným i široko daleko v Evropě.

Vraťme se ke dlouhodobé a pracné - leč jedině nadějné - cestě duchovní obnovy národa. Bude to také to nejlepší, čím můžeme přispět Evropě, k níž jsme kdysi docela čestně patřili a k níž chceme čestně patřit i v budoucnu. Věřme, že naše stará dobrá Evropa s námi neumře. Výpověď Otakara Fundy je silným, varovným mementem. On sám by byl určitě šťastný, kdyby se ukázalo, že se mýlil.

A ještě jedna rada, tentokrát od Mikuláše Lobkowicze. Ve studii Intelektuál: prorok, nebo metafyzický revolucionář? varuje: „Velké nebezpečí, jemuž je intelektuál vystaven, spočívá v tom, že bude milovat ideje, že je bude milovat víc než lidi.“ Buďme pravými intelektuály se smyslem pro znamení času - schopni rozumem a darem ducha moudrosti rozpoznat ten „pravý čas“ a s vůlí dostát tomu, co po nás osobně žádá. Varujme se pokušení podlehnout vlivu ideologií a doktrín - v jejichž jménu už bylo obětováno pravé štěstí tolika lidí.