Partnerské soužití katolickýma očima
Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2001/5 (Články)
Návrh věcného záměru zákona o partnerském soužití zvýšil v těchto dnech pozornost veřejnosti vůči této delikátní otázce. Člověk, dotazující se katolické církve už předem ví, co uslyší. Překvapit ho může nanejvýš způsob odpovědi, nikoli její obsah.
Církev nemá za úkol předkládat s pyšnou suverenitou hotové klasifikace uvažovaného jednání, nýbrž vydávat svědectví o svém hledání. O neúnavném hledání lidského optima také v tak důležité otázce lidské existence, jakou je bezesporu navazování komunikace mezi člověka a člověkem vlastním tělem.
V loňském roce byl v Římě vydán dokument o rodině, manželství a fakticky existujících formách soužití. Církev se v něm zčásti vyjadřuje také k uvedenému tématu. Fakticky existující soužití označuje za soužití pohlavního typu bez manželství. Manželství popisuje jako spojení muže a ženy v úplnosti jejich bytí. Všechny formy fakticky existujících soužití, kam patří nejen spojení heterosexuální, ale i gayů a lesbiček, tedy považuje za soužití s redukcí lidských možností obou účastníků.
Církev si dovoluje tyto věci vyslovovat, protože vnímá, že u všech forem fakticky existujících soužití vázne dvojí deficit. V heterosexuálně i gay-les orientovaném soužití deficit právní, nedostatkem závazku, kterým smluvní strany nedisponují. V gay-les orientaci navíc deficit biologický, protože i když se lidská sexualita nevyčerpává v reprodukční motivaci, neměla by být úplně vyloučena. Právní deficit se samozřejmě týká nejen faktického soužití, ale také manželství otevřených rozvodové epidemii.
Lék pro žádoucí ocenění manželství v současné společnosti spatřuje zmíněný dokument, vedle rodinné výchovy a změny mediální kultury, v prozíravé tvorbě legislativy. Pro politickou diskusi o partnerském soužití jsou významné zejména ty pasáže textu, které hovoří o tom, že v současných demokratických společnostech by veřejná moc neměla institucionalizovat fakticky existující soužití analogicky k manželství. Původní povaha manželství absolutním a rozhodným způsobem předchází a převyšuje svrchovanou moc státu. Dokument dále říká, že klidný pohled oproštěný od svévole vede k tomu, aby se uvnitř jednotlivých politických seskupení velmi vážně uvažovalo o zásadních odlišnostech mezi životodárným a nezbytným přínosem ke společnému dobru, jaký skýtá na jedné straně manželství a na druhé straně fakticky existující soužití. Argumentace nediskriminovat taková spojení sebou nese faktickou diskriminaci rodiny založené na manželství.
Ve své závěrečné části se dokument obrací na legislativní aktivitu katolických křesťanů, protože legislativa významným způsobem spoluutváří étos příslušného národa. Proto považuje za nesmírně důležité a naléhat na nezbytnost veřejně vydávat svědectví o důstojnosti lidské osoby. To, co je politicky možné, nesmí odhlížet od základních pravd o lidské osobě.
Katolická církev nemůže dělat nic jiného, než předkládat své stanovisko bez zbytečných emocí vůči názorové opozici a bez iluzí vůči jejím sympatiím. Stanovisko musí být kvalitně argumentačně podložené a nezávislé na náboženské terminologii i představách. To neznamená pustit se s druhým do křížku, ale být otevřený k vzájemnému dialogu, který by neměl být na žádné straně afektivní agresivitou zablokován.
