Nemateřské mateřství

Autor: Pavla Štěpánová - Číslo: 2001/5 (Téma)

Během svého dlouholetého působení v ústavech pro kojence a batolata jsem se jako psycholog setkávala s mateřstvím spíš v nežádoucí, někdy až patologické podobě: s matkami, které selhávají ve své rodičovské funkci a z různých důvodů neplní povinnosti vůči dětem, které přivedly na svět.

Každodenní rutina může ovšem člověka profesně deformovat, v mém případě vnést pochybnost o mateřských schopnostech dnešních žen obecně. Proto jsem přivítala možnost pracovat částí úvazku se zcela jinou klientelou: s matkami a jejich malými dětmi během jejich čtyřtýdenních ozdravných pobytů v našem zařízení.

Měla jsem štěstí pracovat a žít v blízkosti velké osobnosti doktorky Marie Damborské, primářky Kojeneckého ústavu v Luhačovicích. Její práce o vývoji kojenců odloučených od svých matek, vzniklé na našem pracovišti, v mnohém korespondovaly s výsledky světových autorů. Jestliže Harlow dokázal na opičích mláďatech, že se špatné mateřství ve svých potomcích „zvěčňuje“, pak úvahy Konrada Lorenze o dehumanizaci a jejích příčinách obsahují stejné varování přímo lidskému rodu.

Nebyly nám neznámé práce o alarmujících změnách v hodnotovém systému novodobé společnosti, o úbytku emocionality a sociální komunikace v rodinách, o stále větší orientaci na konzumní způsob života s negativními dopady na děti. Nepodléhala jsem iluzím při očekávání nové klientely. Byly to maminky s jedním či dvěma dětmi předškolního věku, které u nás měly absolvovat čtyřtýdenní ozdravné pobyty.

Co mne tedy tak zklamalo? Každodenní realita. Jejich obvyklé jednání s dětmi, jak jsem je denně pozorovala za dveřmi své pracovny.

To, že matky neřeší konflikty s dětmi vždy nejvhodnějším způsobem, se jistě dá pochopit - vždyť který člověk je vždy dokonalý? Jenomže to, co jsem denně mohla pozorovat, to nebyly drobné epizody dětské neposlušnosti a mateřského rozčilování, po kterém zase nastane mír a pohoda. To byl začarovaný kruh neporozumění, neustálého podrážděného okřikování, znervózňování, příkazů, kterým nelze vyhovět, a pak trestání za neposlušnost. Bezproblémových případů byla nepatrná menšina.

Vnucuje se otázka, proč tomu tak je? Nemají snad tyto matky své děti rády? Kdybychom se jich takto zeptali, překvapeně se na nás podívají: „Ovšemže mám své dítě ráda, ale zkuste to s ním vydržet!“.

Každá maminka je jiná, stejně tak i děti, ale dohromady se jevili jako skupina velmi riziková. V jejich jednání a uvažování nelze nevidět vliv celkového společenského klimatu, orientace na rychlé a snadné uspokojování všech žádostí, a také představy, že lidské vztahy je možno ovládat jako fungování stroje. Je až zarážející, jak málo jsou ochotné nebo schopné vžít se do pocitů svého dítěte. Jak asi ono vnímá svoji rozhněvanou matku, která se přestala ovládat a prezentuje se tak, jak by nikdy nechtěla vypadat před někým, na kom jí opravdu záleží. Přistihla jsem jednu z nich, jak zvedá s křikem a výhrůžkami svou zděšenou čtyřletou dcerku přes zábradlí schodiště, jako by ji chtěla pustit dolů. Chladně mi pak vysvětlila, že jí chtěla dát za vyučenou, protože ona stále vylézala na zábradlí, a jinak by se to neodnaučila. Hájila se: „Přece si nemyslíte, že bych ji tam doopravdy shodila. A kdybyste věděla, jaké je s ní hrozné pořízení!“ - Věděla jsem to, pozorovala jsem jejich soužití dost dlouho a dost zblízka. A věděla jsem také, proč. Bylo to děvčátko dost podobného založení jako matka. Toužilo manipulovat s matkou jako ona manipulovala s ním. A protože matka je pochopitelně mocnější, vítězí. Zatím. Jakou zkušenost vstřebává toto dítě? Podrobí se dobrovolně nebo bude zlomeno? Jak bude jednou vychovávat svoje děti?

Nejde jenom o tělesné násilí, i když je ho víc než dost. Mnohé maminky deptají své děti slovně výroky typu „Pusť to, zkazíš to, jsi hrozný nešika“ apod. Přehled povzbudivých výroků by dopadl velmi chudě.

A ještě něčeho je nedostatek: důvěrné neverbální komunikace. Jako by naše maminky nevěděly, že všechno nelze zařídit slovy Jako by necítily potřebu dítěte být pohlazeno, obejmuto, poškádleno a tím způsobem hmatatelně ujištěno, že „my patříme k sobě... spolu to všechno zvládneme“. To je dětská potřeba základního významu. Objasňuje ji teorie vývojové kompetence, která říká, že dítě je tvor schopný podílet se aktivně na svém vývoji. Není sice soběstačné, ale od narození vehementně uplatňuje svou vrozenou schopnost být partnerem pečující osoby. Zdravý vztah matka - dítě (rozšiřovaný postupně o další členy rodiny) je vybudován právě na tomto partnerství. Vyznačuje se oboustrannou ochotou k interakci, neustálou snahou porozumět druhému, schopností poučit se z nezdarů a trvalým pocitem vzájemné spolupatřičnosti. A právě v tomto smyslu jsou mnohé naše matky jakoby otupené. Nechápou, že mnohé z dětských zlozvyků, na které si stěžují, jsou neurotickými příznaky, které vznikly a udržují se v důsledku odmítání dítěte jako partnera při výchově.

Při jednorázovém vývojovém vyšetření by asi většina problémů zůstala skryta. Zde jsem však měla výhodu trojího pohledu:

• Psychologické vyšetření dětí za účasti matek v mé pracovně. Tyto situace byly nejkonvenčnější. Maminky se snažily předvést s dětmi v nejlepším světle a všechno fungovalo.
• Setkávání s matkami bez dětí. Ta poskytují hlubší vhled do životních pocitů těchto mladých žen. Ani ony to nemají lehké. Svěřují se velmi spontánně a ochotně i s věcmi, o kterých ví, že je nemohu vyřešit. Často se ukázalo, že deformované mateřské postoje mají původ v jejich dětství, že zažily „studený odchov“. Svědčí o tom výroky typu: „Mamka chodila do práce, neměla na nás čas, s námi se nepárala, mlátila nás jako žito.“ A pátrám-li po nějakých pěkných zážitcích, které by kompenzovaly tyto frustrace, dostává se mi obvykle líčení nějaké události s dárky a atrakcemi, kde lidé byli vcelku zaměnitelní. Ukázalo se dále, jak málo se v současných rodinách komunikuje, kolik nevyslovených výhrad a předsudků otravuje vztahy jejich členů, jak málo duševní podpory si poskytují manželé.
• Ale nejdůležitější poznání se dostavuje až při neplánovaných setkáních mnohokrát za den v budově i mimo ni. Zde se ukazuje, že negativního ve vzájemném soužití je daleko víc, než je pro ty malé únosné, a příjemného mnohem méně, než by potřebovaly. Na povrchu jsou tyto rodiny funkční, ale pod povrchem je možno spatřit to, co často charakterizuje rodiny dysfunkční. Jistou naději pro ně spatřuji v tom, že jednají ale spíš z povrchnosti. Budou-li mít štěstí a získají náhled, může jim všem být pomoženo.