Manželství očima kanonického práva
Autor: Jiří Kašný - Číslo: 2001/5 (Články)
V západní kultuře jsme nikdy neměli mnoho zákonů, které by regulovaly domácí život v rodině. Nikoli právnické zákony a normy, ale zákony lásky, dialogu a odpuštění vytvářejí dynamiku vztahů v rodině a dělají z ní bezpečné a šťastné místo k životu. Když někdo z rodiny jde k právníkovi kvůli vztahům v rodině, bývá to zpravidla proto, že v rodině něco nefunguje. Podíváme-li se jen zběžně do Kodexu kanonického práva katolické církve nebo i do státního zákona o rodině, všimneme si, že větší část kánonů a paragrafů o manželství a o rodině se ve skutečnosti dotýkají situací, kdy manželství a rodina nefungují tak, jak by se očekávalo. Až když láska a dialog a odpuštění mezi členy rodiny nedokáží udělat z rodiny bezpečné místo k životu, mají kánony a zákony zaručit jakési náhradní bezpečí jednotlivým členům rodiny. Znamená to tedy, že když se učíme v církevním právu o manželství a o rodině, mluvíme jen o těžkostech a o konfliktech?
Ne tak docela. Ještě dříve než se ve středověku začalo kanonické právo studovat na univerzitách v Bologni a Paříži, se odborníci v církevním a ještě předtím v římském právu zajímali o to, jaké jsou podmínky k platnému uzavření manželství a jak z právního hlediska manželství vzniká. Kánony tedy stanoví, kdo jsou dostatečně připraveni a způsobilí uzavřít manželství. Jiné kánony se týkají manželského souhlasu, který činí ze snoubenců manžele. Teprve nedávno se začali církevní právníci zajímat o formality, kterých je třeba k platnému uzavření manželství. Řada kánonů se tedy týká situace před svatbou a vlastní svatby. Po svatbě je ale lepší nechat vzájemné vztahy manželů a později i jejich dětí řídit zákony lásky, dialogu a odpuštění. Dokud mají manželé opravdovou starost jeden o druhého, zásahy zvenčí by rodinu spíše narušovaly.
V nešťastném případě, když se manželství nedaří, když si už manželé nerozumí, a místo aby se starali jeden o druhého, ubližují si navzájem a někdy i dětem, má pomoc zvenčí své opodstatnění. Jedním z úkolů práva v takové situaci je stanovit hranice vzájemných vztahů mezi manželi a povinnosti rodičů vůči dětem. Tak například kánony o odloučení manželů stanoví, že jestliže některý z manželů uvádí druhého nebo i děti do nebezpečí nebo činí společný život velmi tvrdý, poskytuje tím druhému manželovi důvod k odchodu (kánony 1151-1155). Jiné zákony zase chrání děti, když se o ně rodiče dostatečně nestarají.
Zcela stručně se dá říci, že právo se zajímá o to, jak manželství vzniká. Po svatbě zůstává právo zticha a nevstupuje příliš do hry. Až kdyby se manželství nedařilo, bude úkolem práva dát se do práce znovu a chránit ty, pro které se rodina stala nebezpečným místem.
Jaká je konkrétní role církevního práva na začátku manželství? Za prvé, kánony o překážkách k manželství stanoví, kdo jsou dostatečně připraveni a způsobilí uzavřít manželství.1 Zneplatňující překážky jsou situace, ve kterých se člověk nachází, nebo činy, které vykonal, které ho činí nezpůsobilým uzavřít platné manželství. Tak je například překážkou k platnému manželství příliš mladý věk2 nebo příliš blízké pokrevní příbuzenství3 nebo když byl někdo vysvěcen na jáhna nebo na kněze.4 Některé z těchto překážek může diecézní biskup nebo Apoštolský stolec dispenzovat, některé ne. Toto bylo jen pár příkladů, abychom si dokázali představit, že většina dospělých lidí jsou způsobilí uzavřít platné manželství a překážka k manželství se vyskytne spíše výjimečně. Úkolem církevního práva je formulovat jednotlivé překážky prostřednictvím kánonů, podle kterých se rozhoduje v konkrétních situacích, kdo je způsobilý uzavřít církevní sňatek, a kdo není.
Za druhé, jiné kánony se týkají manželského souhlasu. To je podstatný okamžik
svatby. Podle římské a latinské tradice svobodný souhlas muže a ženy vytváří
manželství.5 Je to tak snadné a nádherné. Ženich a
nevěsta řeknou jeden druhému: „Já... odevzdávám se tobě... a
přijímám tě za manžela. Slibuji, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu
všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.“ Když si
takto navzájem vysloví manželský slib, stanou se manželi. Může tu nastat nějaký
problém, kterým by se musel zabývat právník? Většinou ne. Spíše výjimečně by se
mohlo dojít k nějaké takové situaci: Mladá žena, ještě děvče, otěhotněla. Když
našla dost odvahy a zmínila se o tom doma, rodiče jí bez diskuse, velice
rozhodně a možná i s hněvem řekli: „Taková ostuda v naší rodině!
Teď se musíte vzít, jinak se stěhuješ z domu.“ Děvče bylo plné
strachu. Byla příliš mladá. Neměla kam jít. Vdala se. Když říkala všechna ta
krásná slova během svatebního obřadu Já... odevzdávám se tobě
... a přijímám tě za manžela. Slibuji, že tě nikdy neopustím a že s tebou
ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.“
- plná strachu a zmatku si vůbec neuměla představit, že by mohla ve své situaci
udělat něco jiného.
Představme si jiný příklad nedostatečného souhlasu. Muž kolem třicítky. Velice úspěšný v podnikání a taky ve společenském životě. Jeho předností je, že se umí chopit příležitosti. Někteří jeho příbuzní nad ním kroutí hlavou. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě chlapec. Jeho matka velmi tvrdě pracovala, aby uživila děti. Brzy se vdala po druhé a zase se rozvedla. Její syn se vypracoval tvrdou prací a daří se mu v obchodě i ve vztazích se ženami. Bude se ženit. Našel si krásnou mladou ženu. Neznají se dlouho a všichni mu ji závidí. Jeho předností je ochota opustit všechno a chopit se nové příležitosti. Jeho slabou stránkou je, že nikdy nebyl věrný nikomu a ničemu ve svém životě, kromě té nové příležitosti, kterou právě před sebou vidí. Jak bude schopen vyjádřit souhlas - závazek k celoživotní věrnosti?
Za třetí, ještě jiné kánony stanoví, jaké formality jsou nezbytné k platnému uzavření manželství. Po staletí křesťané slavili manželství podle tradic a zvyků toho kterého místa, kde žili. Většinou pozvali své příbuzné a přátele, někdy i místního biskupa nebo kněze, aby požehnal jejich manželství, ale nic z toho nebylo nezbytné. Co se formalit týkalo, úplně stačilo, aby si vzájemně vyslovili manželský slib. Třeba zcela soukromě. Až Tridentský koncil to změnil. V roce 1563 rozhodl, že od té doby do budoucna se věřící musí brát ve farním kostele v přítomnosti faráře a dvou svědků a dveře kostela musí být odemčeny, aby mohl kdokoli přijít. Tridentský koncil navíc rozhodl, že pokud by se dva věřící vzali a nebylo by to v přítomnosti faráře a dvou svědků, takové manželství by se v církvi pokládalo za neplatné.6 A tak to platí v Katolické církvi až dodnes.7 Shrnuto, církevní právo se na začátku manželství stará o to, aby žena a muž byli způsobilí se vzít, aby správně vyjádřili manželský souhlas a aby bylo učiněno zadost všem nezbytným formalitám.
Šťastná manželství a rodiny jsou zřídka věcí pouhé náhody a štěstí. Je to taky kus práce a osobní námahy. Někdy se manželství rozpadne. Situace kolem takového manželství je většinou komplikovaná a komplexní. Týká se hlavně členů rodiny. Může také znamenat těžkosti pro vzdálenější příbuzné, sousedy, přátele. K těm, kteří naopak mohou nějak pomoci, by určitě měla patřit farnost. Církevní právníci sotva kdy inzerují svoje služby manželům, jejichž manželství se rozpadlo. Jaká může být jejich role v tuto chvíli? Mají zkoumat rozpadlé manželství a hlavně jeho začátek, a pokud zjistí, že některý ze třech podstatných prvků potřebných k uzavření manželství (způsobilost snoubenců, manželský souhlas a formality) nebyl v pořádku, potom může církevní soud vyhlásit takové manželství za neplatné.
Zkušenost učí, že kde je vidět kouř, tam musí být také oheň. Podobně ani manželství se nerozpadne bez příčiny. Často jsou příčiny nezdařeného manželství hluboko v minulosti. Podívejme se na příklad dívky, která nechtěně otěhotněla a v tísni si vzala otce svého dítěte. Dvojice spolu žila po nějakou dobu. Mladý otec měl svou práci a matka byla zaměstnaná starostí o dítě. Když se trochu vzpamatovala, uvědomila si, že zdaleka nebyla rozhodnuta se vdávat a teď platila za nechtěné těhotenství. Žádný div, že spolu nevydrželi dlouho. Rozvedli se a po čase žena přemýšlela, už velice pečlivě, že by se vdala. Hledala cestu, jak by mohla mít svatbu v kostele. Našla cestu k církevnímu soudu, který přijal její žádost o prozkoumání nešťastného manželství.
Jak asi může vypadat projednávání takové situace? Kněz-soudce bude chtít slyšet její pohled na nešťastné manželství. Také bude chtít slyšet od jejího bývalého manžela, co by mohl říct o jejich krátkém manželství a o přípravě na ně a hlavně bude zkoumat všechny okolnosti jejich rozhodnutí vstoupit do manželství. Potom by soudce asi chtěl mluvit s rodiči mladé ženy a s příbuznými nebo blízkými přáteli, kteří by mohli osvětlit okolnosti příprav na manželství. Možná uslyší od její matky: „Jednou naše dcera přišla domů se zprávou, že je těhotná. Byli jsme překvapeni a cítili jsme se poníženi. Tolik jsme se snažili vychovat svoje děti a teď tohle. Byli jsme s mužem přesvědčeni, že když se naše dcera vdá, dala by se situace ještě zachránit. Brzy jsme si uvědomili, že to byl jen další špatný krok.“
Zkoumání jednoho takového případu by podle kánonů nemělo trvat déle než jeden rok.8 Když soudce shromáždí dostatek materiálu, musí všechno zvážit a pokud může dojít k závěru, že některý ze třech prvků platného manželství při uzavírání manželství chyběl, prohlásí manželství za neplatné. V našem případě - oba snoubenci byli způsobilí k svatbě. Co se týká manželského slibu - oba řekli všechna předepsaná slova, ale co se ve skutečnosti skrývalo za vyslovenými slovy? Soudce došel k závěru, že žena uzavírala manželství pod vlivem velkého strachu a nevěděla si jiné rady, jak se ze své situace dostat než, že poslechne rodiče a vdá se. Celý případ, všechny dokumenty se potom musí poslat k odvolacímu soudu, který má asi šest měsíců na to, aby se vyjádřil k případu. Když se dva soudy shodnou na neplatnosti manželství, odvolací soud o tom napíše definitivní vyhlášení.9 Ti jejichž manželství bylo vyhlášeno za neplatné, mohou uzavřít nová manželství, ovšem pokud jim v uzavření nového manželství nebrání nějaká jiná překážka nebo zákaz obsažený v rozsudku nebo zákaz vydaný místním ordinářem.10
Ve druhém příkladě jsme uvažovali o situaci muže kolem třicítky, který byl na jednu stranu úspěšný, ale na druhou stranu psychologicky a sociálně velmi nestálý. Po několika měsících manželství opustil svou ženu. Znovu se tím ukázala jeho trvalá slabost. Nenaučil se cenit si trvalosti v mezilidských vztazích a nebyl schopen věrnosti, která je podstatná pro manželský souhlas. K prokázání neplatnosti takového manželství u církevního soudu bývá zpravidla třeba posudků a konzultací s psychologem, celý proces může být dost komplikovaný, ale podle zkušenosti Římské roty je možný.11
Úkol církevního práva vzhledem k manželství a rodině je limitovaný. Snad by se dalo říct, že lépe jsou na tom ty rodiny, které církevní právo potřebují co nejméně. Protože ale náš život nebývá vždy ideální, církevní právo má i v této oblasti své opodstatnění, aby na jedné straně stanovilo pravidla, která se týkají uzavírání manželství a na druhé straně, aby se staralo o situace, kdy se manželství a rodina nedaří.