Kanonické možnosti ukončení manželství

Autor: Miroslav Zedníček - Číslo: 2001/5 (Články)

Církev ve svém právním řádu i ve své společenské praxi projevuje eminentní zájem o kvalitní manželské společenství, což vyjadřuje právními normami, jejichž předmětem je celková příprava na manželství katechezemi a velmi zdůrazňovaná blízká a důsledná morální i právní příprava před samotným uzavřením sňatku. Cílem tohoto úsilí je napomoci vážnému přístupu k manželství vůbec a velmi dobře uváženému a plně dobrovolnému uzavření sňatku v konkrétním případě, aby uzavření manželství naplňovalo Ježíšova slova „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ ( Mk 10,9).

Každé manželství obsahuje religiózní prvek, protože ve svém základu odpovídá Bohem stanovenému záměru kvalitního, k vzájemnému růstu v dobrém určeného manželského a rodinného společenství. Křest uděluje zvláštní posvěcení a hlubší pohled na společenství včetně obou pokřtěných manželských partnerů a na náplň tohoto svazku, proto manželství pokřtěných má svátostný charakter.

Tímto východiskem je dán právní rozdíl mezi svátostným a nesvátostným manželstvím. Nesvátostné manželství je možné za velmi přesně stanovených kvalifikovaných podmínek zrušit ve prospěch víry, respektive života z víry. Z výše uvedeného nevyplývá, že církev uznává za platné a závazné, případně svátostné, pouze manželství uzavřené před církví. Kritériem platnosti manželství je bezvadný manželský souhlas a dodržení právem požadovaných náležitostí způsobilosti a formy, přičemž se bere zřetel na skutečnost, zdali byl nebo nebyl alespoň jeden z manželů členem katolické církve, a je tedy vázán nejen božským právem, ale i lidským právem církve.

Ve smyslu norem kanonického práva je ukončení manželství možné buď jeho zrušením nebo prohlášením jeho neplatnosti, obojí na základě přesně stanovených kanonických norem. Zrušení svátostného manželství je právně možné papežskou dispenzí pouze z jednoho kanonického důvodu, kterým je nedovršení manželství souloží po jeho uzavření. Jedná se o tak zvané „nedokonané manželství“ ve smyslu kán. 1142 CIC po stránce hmotně právní a kán. 1697 - 1706 CIC po stránce procesně právní.

Ukončení nesvátostného manželství zrušením připouští kanonické právo výlučně ve prospěch života z víry, a to ve čtyřech právních situacích: Za prvé: Použitím tak zvaného pavlovského privilegia, kde je předmětem manželství uzavřené mezi nepokřtěnými (tedy před církví platné), vznikne-li situace, že jeden z manželů se hodlá dát pokřtít nebo již křest přijal a druhý partner s ním odmítá dále v manželství žít vůbec nebo toto soužití bude provázeno „urážkami Stvořitele“, tj. morálním znemožněním života podle evangelia (kán. 1143 - 1146 CIC). Za druhé: Využitím možnosti, kterou nabízí tak zvané pavlovské privilegium, kde předmětem právní úpravy je nesvátostné manželství uzavřené mezi nepokřtěnou stranou a stranou pokřtěnou mimo katolickou církev a do plného společenství církve nepřijatou. Týmž privilegiem je možno zrušit i nesvátostné manželství uzavřené katolicky mezi osobou nepokřtěnou a členem katolické církve za použití příslušné dispenze od překážky. V této obojí právní možnosti uděluje dispenz, na kterou není právní nárok, výlučně papež po splnění přesně stanovených a poměrně velmi přísných právních podmínek. Hmotně právní i procesně právní úprava je obsažena v Instrukci Apoštolského stolce - Kongregace pro nauku víry - ze dne 6. prosince 1973, č. j. 2717/68. Třetí možnost, určená původně pro misijní země, řeší polygamní manželství u katechumenů pro život po přijetí křtu v katolické církvi tím způsobem, že si smí ponechat první manželku nebo prvního manžela; pokud to není možné, pak jednu z manželek nebo manželů, ostatní jsou povinni propustit a postarat se o jejich životní potřeby (kán. 1148 CIC). Čtvrtá varianta zrušení manželství je upravena kánonem 1149 CIC a stanovuje právní možnost zrušení nesvátostného manželství v situacích, v nichž je z důvodu zajetí nebo pronásledování nemožné trvání manželského soužití (kán. 1149 CIC).

Ukončení manželství prohlášením jeho neplatnosti příslušnou církevní autoritou (zpravidla soudem) je právně možné buď z důvodu závažné vady manželského souhlasu nebo z důvodu vady právem stanovené formy uzavření sňatku, nebo konečně pro nezpůsobilost stanovenou speciálně manželskými překážkami.

Vady manželského souhlasu spočívají buď v nedostatečném poznání z důvodu poruchy poznání, soudnosti nebo neschopnosti k životu v manželském společenství (kán. 1095 n. CIC) nebo omylu co do osoby nebo přímo a bezpodmínečně vyžadované vlastnosti či podvodu (kán. 1097 - 1100 CIC), anebo tyto vady tkví v úplné nebo částečné simulaci manželského souhlasu, přičemž osoba při sňatku vnitřně vylučuje manželství s partnerem, ačkoliv navenek souhlas projevuje, anebo při částečné simulaci vylučuje tu kterou z hlavních hodnot manželství, kterými jsou věrnost, nerozlučnost a zrození potomstva (kán. 1101 CIC). K těmto vadám nutno dodat kvalifikovanou nesvobodu při sňatku, způsobenou, byť neúmyslně, násilím nebo strachem, kdy k úniku z této situace vedla cesta uzavření manželství.

Vady právem stanovené formy uzavření manželství jsou založeny na osobě, která neoprávněně oddává nebo v nedosažení počtu dvou svědků (kán. 1103 CIC). V nebezpečí smrti nebo při nemožnosti uzavřít sňatek před církevní osobou k asistenci sňatku oprávněnou považuje církev za legitimní, případně svátostné manželství uzavřené za těchto okolností pouhou výměnou manželského souhlasu před dvěma svědky (kán. 1108 - 1123 CIC).

Vady co do způsobilosti snoubenců k uzavření manželství jsou dány nedodržením současné zákonné úpravy dvanácti manželských překážek. Tyto překážky jsou podle své povahy buď práva božského (přirozeného nebo pozitivního) - a proto zavazující všechny a současně nedispenzovatelné, nebo jsou povahy lidského práva kanonického, a tedy z přiměřeného důvodu dispenzovatelné. Jde o tyto překážky: věku, neschopnosti k souloži, trvajícího manželského svazku, mezi osobou katolickou a nepokřtěnou, přijaté svátosti svěcení, doživotního veřejného řeholního slibu čistoty, únosu ženy, zabití manžela za účelem uzavření nového sňatku, pokrevního příbuzenství v přímé linii nebo do čtvrtého stupně linie boční včetně, afinity („zvláštního švakrovství“), kvaziafinity (veřejné počestnosti) a osvojení (kán. 1083 - 1094 CIC).

Ve všech uvedených případech vady manželství platí zásada předpokladu platnosti manželství až do jeho pravomocného prohlášení za neplatné, což se téměř výlučně děje před církevním soudem na základě žaloby a provedeného senátního řízení. K zajištění objektivní pravdy se, s výjimkou listinného řízení, vyžaduje k právní moci rozsudku, znějícího na neplatnost manželství projednání v nejméně dvou soudních instancích. Jestliže je možné solidně prokázat neplatnost manželství pouze listinnými důkazy, neukládá právo povinnost projednání u soudu druhé instance (kán. 1671 - 1691).