Akademie pro život o klonování

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2001/5 (Dokumenty)

Papežská akademie pro život, zřízená Janem Pavlem II. v roce 1994, vydala 24.6.1997 dokument Úvahy o klonování.

Stručný výtah

1. Historické poznámky

Pokrok v poznání a příslušný technický vývoj v oblastech molekulární biologie, genetiky a umělé inseminace časem umožnily experimentovat s klonováním a realizovat je v rostlinné a živočišné sféře.

Zpráva, vydaná časopisem Nature 27.2.1997 o zrození ovečky Dolly (...) však šokovala veřejné mínění výjimečným způsobem a vyvolala ohlas výborů a národních i mezinárodních autorit, protože šlo o zcela novou otázku, působící zklamání. Tento fakt byl novinkou dvojnásob: 1. šlo o radikální novinku zvanou klonování, tj. asexuální a agametovou reprodukci, zaměřenou na výrobu individuí biologicky totožných s výchozím dospělým individuem, připravenou buněčně jaderným genetickým dědictvím; 2. tento typ klonování, skutečného a ve vlastním smyslu, byl dosud považován za nemožný.

Když byla tato předpokládaná nemožnost vyvrácena, zdá se, že je otevřena cesta k lidskému klonování, chápanému jako duplikace jednoho nebo více individuí, somaticky totožných s dárcem. Tento fakt zcela správně způsobil úzkost a poplach. Avšak v návaznosti na první fázi námitek několik hlasů chtělo upozornit na nezbytnost záruk pro svobodný výzkum. Je proto užitečné (...) prozkoumat pozorně tento fakt, viděný jako událost působící zklamání.

2. Biologický fakt

Klonování chápané v biologických dimenzích jako umělá reprodukce je realizováno bez přispění dvou gamet, proto vyvolává otázku asexuální a agametové reprodukce. Mnoho pochybností a rozpaků zůstává u řady aspektů experimentování. Musí být zdůrazněno, že vývoj individua získaného klonováním, přes případné možné mutace - a mohlo by jich být dost - by měl dospět k tělesné struktuře velmi podobné se strukturou dárce DNA: při pomyšlení na to, že by byl experiment proveditelný také na lidském druhu, jde o nesmírně vzrušující výsledek. Perfektní identita osoby, chápaná v její ontologické a psychologické realitě, by nutně nepocházela z klonování. Duchová duše, podstatně konstitutivní prvek každého subjektu náležejícího k lidskému rodu, stvořená přímo od Boha, nemůže být ani zplozena rodiči, ani vyrobena umělou inseminací, ani klonována.

3. Etické problémy spojené s lidským klonováním

Lidské klonování je část eugenického projektu, a proto je vystaveno všem etickým a právním zkoumáním, která tento projekt naprosto zamítla.

V procesu klonování jsou převráceny základní vztahy lidské osoby: synovství, konsangvinita, příbuzenství, rodičovství. Tento selektivní koncept člověka (...) bude rozvíjet předsudek, že cena muže a ženy nezávisí na jejich osobní identitě, ale pouze na jejich biologických kvalitách, které mohou být oceněny a proto vybrány (...) klon se podobá někomu, koho stálo za to klonovat.

Klonové experimentování plodů a embryí je v každém případě nemorální pro libovolné používání lidského těla jako pouhého nástroje výzkumu. Lidské tělo je integrální prvek důstojnosti a osobní identity každého člověka. Projekt lidského klonování reprezentuje hrozný cíl, do kterého je bezhodnotová věda tlačena, a je znamením hlubokého neklidu naší civilizace, která hledá ve vědě, technice a kvalitě života náhražky smyslu života a spásy existence (...) Klonování riskuje, že se stane tragickou parodií Boží všemohoucnosti. Zastavení projektu lidského klonování je mravní závazek.

4. Vzhledem k lidským právům a svobodě výzkumu

V rovině lidských práv by případné klonování lidí reprezentovalo porušení dvou základních zásad, na kterých tato práva spočívají: zásady rovnosti mezi lidskými jedinci a na zásady nediskriminování.

V opaku k tomu, co se zdá na první pohled, zásada rovnosti a stejnosti mezi lidskými jedinci je zrušena touto možnou formou dominace člověka nad člověkem a u diskriminace se veskrze uskutečňuje selektivně eugenický profil, tkvící ve smyslu klonování. Rezoluce evropského parlamentu z 12.3.1997 výslovně konstatovala porušení těchto dvou principů a přísně upozornila na nezákonnost lidského klonování a na cenu důstojnosti lidské osoby (...) Musí být připomenuto, že magisterium církve odsoudilo hypotézu lidského klonování a partenogenezi v instrukci Donum vitae z roku 1987.

Jako zvlášť naléhavý úkol se nyní jeví znovuvytvoření harmonie mezi požadavky vědeckého výzkumu a nedispenzovatelnými lidskými hodnotami.

Komentář

Dokument je vydán oficiální církevní institucí, lze ho tedy považovat za (ne)oficiální stanovisko magisteria.

Text, z jehož anglického znění je pořízen tento výtah, rozděluje látku do čtyř kapitol. V první je krátce uveden přehled dosavadního výzkumu na tomto poli. Zatímco úspěšné pokusy s rostlinami a živočichy nezneklidňovaly, zpráva o úspěšném klonování ovečky Dolly vyvolala vzrušenou reakci, protože veřejnosti bylo rázem jasné, že se otvírá cesta k pokusům s člověkem.

V druhé části je vysvětleno, čeho se klonování vlastně týká a obsahuje teologicky důležitou poznámku o tom, že i dokonalá reprodukce člověka, získaná klonováním, nepředstavuje s výchozí osobou perfektní identitu, protože jejím předpokladem je nesmrtelná lidská duše, stvořená za příslušných podmínek přímo Bohem. Dokument tedy nepřímo zamítá některé současné teologické tendence, směřující ke generacianismu, podle kterého jsou původci těla i duše rodiče.

Zároveň usvědčuje z pošetilosti touhu některých anglických milionářů, usilujících podle masmediálních zpráv klonováním o pokračování své existence ukončené smrtí, a tím vlastně o osobní „nesmrtelnost“, která by však jako dokonalé pokračování naprosto téže osoby z výše uvedených důvodů zůstala neuskutečnitelným snem.

V třetí části je klonování podrobeno etickému posouzení. V rámci odmítnutého eugenického programu produkce lidí podle kritérií, představujících momentálně nebo i trvale preferované tělesné nebo duševní kvality člověka, je také klonování posouzeno negativně.

Jiným důvodem odmítnutí je zrušení tak základních lidských vazeb, jakými jsou rodičovství, synovství a příbuzenství, což by znamenalo podstatné sociální ochuzení člověka se složitými právními důsledky.

Výrok zásadní důležitosti prohlašuje, že rozhodující hodnotou člověka je jeho osobní identita, nikoliv biologické kvality. Lidské tělo jako integrální prvek důstojnosti člověka je klonováním degradováno na předmět výzkumu. Člověk se tak jednou svou podstatnou částí stává prostředkem, přestává být účelem o sobě.

Kulturněhistorická poznámka hodnotí zájem o klonování jako znamení neklidu současné civilizace, která se míjí se smyslem života a spásou existence. Místo toho se upíná na domnělou, lidmi zhotovenou „nesmrtelnost“ a výrobu jedinců předem plánované kvality. Kdo však určí, co bude skutečnou kvalitou hodnou klonování?

Ve čtvrté části je řeč o choulostivém tématu, kterým je svoboda vědeckého výzkumu; dokument konstatuje, že klonování porušuje dva základní principy lidských práv, princip rovnosti a nediskriminování, jak o tom mluví rezoluce evropského parlamentu z letošního roku. Magisterium se v dokumentu Donum vitae proti klonování vyslovilo už před deseti lety.

Zamítnutím klonování z etických důvodů je bohužel porušena harmonie mezi respektováním lidských práv a požadavky vědeckého výzkumu. Realistický pohled na člověka vidí, že zvláště v atmosféře nadějného vědeckého výzkumu a nečekaných objevů dominuje úsilí ztotožnit „moci“ se „směti“, což je ovšem proti etice.

Cestou k žádoucímu obnovení této harmonie nejsou pochopitelně ústupky vůči klonování, nýbrž zvýšené vnímání etických závazků vědecké práce.

S jakou veřejnou odezvou se asi myšlenka klonování lidí setká? Sotva bude jednomyslně přijata, a to bez ohledu na světonázorové pozice. V této myšlence se skrývá nejen cosi vábivého, ale taky děsivého, podstatně dehumanizujícího, což odradí nejednoho člověka od příznivého posuzování. Jako v jiných podobných otázkách, i zde se někomu může církev jevit jako nepřítel vědeckého pokroku.

Není snadné objasňovat její zamítavé stanovisko poukazem na empirické a filozofické aspekty celé věci, ne proto, že by byly málo průkazné, ale proto, že pojmový arzenál a způsob jeho užívání, krátce řečeno charakteristický způsob myšlení církve je - zejména pro neškoleného pozorovatele - těžko schůdný nebo dokonce zcela nesrozumitelný a proto nepřijatelný. Pro plodnou diskusi by bylo třeba ze strany církve maximálně přetlumočovat její myšlenkové pochody i za cenu ztráty určité preciznosti.