Teologie otázky

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2000/5 (Punctum saliens)

Jak velký význam má pro společný život lidí otázka, to vyvstane teprve při bližším zamyšlení. Jakou roli hraje v našem vztahu k Bohu, to si chceme ujasnit právě teď při tématu Maria.

V klíčovém bodu svého života ona dostává sdělení od Nejvyšší myslitelné autority, že má převzít neobyčejný úkol. Pro věřící Židovku nepřichází v úvahu odmítnutí. Ale přesto se ptá, uplatňuje právo myslící bytosti neposlouchat slepě. „Jak se to stane?“ je na první pohled technická otázka, ale v kontextu má svou základní oprávněnost: obrana proti šálení smyslů, zařazení neuvěřitelného zázraku do životní reality, únosnost nepředstavitelného závazku, volání o podporu, nebo snad ženská zvědavost? Buď jak buď, Hospodin sice očekává přijetí úkolu Marií, ale nejedná s ní jako s otrokyní, nýbrž respektovat důstojnost své lidské dcery. Chceme-li hned provést aplikaci na současnost: v tomto příběhu je obsaženo základní lidské právo rozhodovat se svobodně o vlastním životě.

Po 12 letech znovu: „Proč jsi nám to udělal?“ Tato vzrušená výčitka mateřského srdce však znovu uplatňuje právo vědět, pochopit souvislost. Ježíšova odpověď navázala na andělovu: Zde jde o mimořádné Boží dílo.

Tato základní orientace jí usnadnila to, že zůstala ve stínu během Ježíšova veřejného působení. Ale na jeho začátku mu dala jemně najevo nenápadným upozorněním „Nemají víno“, že zůstává s ním, byť v pozadí. To obsahovalo tichou otázka, zda-li nehodlá pomoci. V tom už byla víra v Boží laskavou moc přítomnou v Ježíšovi.

O poslední, nahlas nevyslovené otázce čteme v pašijích. Ježíš se v krajní lidské vyčerpanosti obrací k Otci: „Proč jsi mě opustil?“ S ním se ptala tiše Hospodina i Maria neméně úpěnlivě, ale bez vzdoru. Připojila se potom také k oddanému odevzdání Ježíšovy duše do Otcových rukou.

Člověk je tvor, který se ptá, protože ví, že neví. Často se ptá sám sebe a hledá odpověď vlastními silami. Všechno vědecké bádání začíná otázkou a končí odpovědí, která ovšem vyvolává další otázky. Je to přirozené a oprávněné, a to i v oblasti víry. Ježíš odpovídal na otázky učedníků, pomáhal jim pochopit až po meze, jež klade omezenost člověka a Boží suverenita, např. v čase závěru dějin. Karl Rahner to vyjádřil kvasidefinicí: Člověk je tvor tázající se. Věda, včetně teologie, zde vidí svoje poslání: nenechat myšlení klesnout pod důstojnou úroveň.

Evangelium nás tedy učí přijímat Boží sdělení jako pravdu, neboť Bůh nepravdivý by nebyl Bůh, ale současně dává právo, ne-li spíše povinnost snažit se o dosažitelné pochopení. Bez něho v nás zůstává sdělení (ostatně jakékoliv) jako neorganické, nestravitelné, sousto mysli. Proto je legitimní ptát se i na obsah víry a její odůvodnění. Není to však věc jako vyřízení nejasnosti u okénka nějakého úřadu, nýbrž proces zrání, sebepoznání, rozhodování, přijetí místa ve světě