Pravopis náboženských pojmů

Autor: Jan Graubner - Číslo: 2000/5 (Praxe)

Pravidla dnes určují „Bůh“ v křesťanském slova smyslu z důvodu úcty. Správně zní zdůvodnění, že jde o vlastní jméno. „Syn boží“ se pak musí psát „Syn Boží“, protože obojí je vlastní jméno. Chyby máme i v překladech CIC a KKC, kde najdeme „milost boží“ či „boží děti“. Já nestojím o milost kdejakého pohanského boha. Boží děti se stejně jako Novákovy děti píší s velkým písmenem.

Pravidla také mylně uvádějí „Duch svatý“, či „svatý Duch“. Tak to máme ve většině liturgických knih, ale ne všude, například Kancionál má asi polovinu psanou s malým a polovinu s velkým „S“. Neznám žádný jazyk, kde by se „Duch Svatý“ psal s malým písmenem. Tady nejde o slovní dvojici jednoho názvu, kde jedno slovo je určující a druhé všeobecně označuje druh. To by pak jednou byl ten Svatý mezi duchy, jindy Duch mezi svatými, jako je Černé moře jedno z moří. Podobně, jako píšeme Pán Ježíš a nemyslíme to jako pan Novák, ale označujeme Pána pánů a považujeme to za jeho vlastní jméno, které můžeme použít i samostatně, jak často v modlitbách činíme. Tak píšeme Svatý Duch jinak než svatý Petr, protože jde o toho, který je pramenem vší svatosti, svatost sama a posvětitel všeho, co je svaté.

Svatý Basil Veliký v knize O Duchu Svatém (breviářové čtení v úterý sedmého týdne velikonočního) píše: „Vždyť je nazýván Duchem Božím, Duchem pravdy, který vychází od Otce, Duchem přímým, Duchem vladařským a Duchem svatým. To je jeho nejpřípadnější, přímo vlastní jméno.“ (citováno dle českého překladu). Ovšem latinsky se píše: „Nam Spiritus Dei dictus est, at Spiritus veritatis, qui ex Patre procedit: Spiritus rectus, Spiritus principalis, Spiritus Sanctus, propria est illius ac peculiaris appellatio“. Překlad je nesrozumitelný, když slovní tvrzení se popírá špatným pravopisem a vlastní jméno se píše malým písmenem.

Podobně „Nejsvětější Trojice“ či „Svatá Trojice“ píší Pravidla s malým písmenem „t“ a mělo by být velké.

Liturgické knihy píší „eucharistie“ vždy s malým. Pokud jde o jednu ze svátostí, má být malé, ale pokud se myslí „Nejsvětější“ či „Nejsvětější Svátost“, Ježíš ve svatostánku, Krev či Tělo Páně, jde zase o jméno osoby, když věřím v osobní přítomnost Krista pod těmito způsobami.

Tam, kde se píše „svatý, svatý, svatý Pán (...)“ lidé v duchu českého jazyka správně dodávají „svatý je Pán“. Ale „Svatý, Svatý, Svatý Pán“ má jiný smysl a „je“ tam být nemůže. Jen tak je to správně, ale v liturgických knihách máme nejednotně jedno i druhé.

Vadí mi, že se v českých liturgických knihách zříkáme „ducha zla“, a ne Satana, či Zlého, nebo aspoň zlého ducha. Ve všech jazycích, kde se na překlady dívám, ponechávají výraz Satan. V češtině je vazba „duch zla“ zásadně neosobní, jako duch doby či školy.

Trochu je mi ovšem líto i toho, že se v modlitbách přestalo psát v oslovení velké Ty. Nejde mi o nějaké staromilství. Ale když stále podle Pravidel v dopise ze zdvořilosti píši Ty, pak v oslovení Boha psát malé písmeno znamená přinejmenším oslabení úcty, či dokonce osobního vztahu, vždyť nejde jen o nějakou řeč či pojednání. Je-li moje modlitba, moje řeč k Bohu napsaná, je to jako můj dopis Bohu. Dá se nad tím mávnout rukou. Ale my máváme rukou nad spoustou věcí, které by mohly podpořit naše evangelizační úsilí a pak se naivně divíme našim nezdarům.