Praktická pravidla k posuzování zjevení
Autor: Jean Gerson - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/5 (Články)
Jean Charlier Gerson (1362-1428), zvaný Doctor christianissimus, byl jeden z největších teologů své doby.
Z knihy: Der Wiederschein des Lichtes, vyd. G.Rovira, Kevelaer 1984.
1. Osobní zjevení, u nichž nemáme jisté údaje o jejich původu, nesmí být až na další přijímána až do smrti dotyčné osoby.
2. Osobní zjevení, u nichž nemáme jisté údaje o jejich původu, nesmí být až na další přijímána, nejsou-li předem prozkoumána všechna jednání, výroky a spisy dotyčné osoby až do její smrti.
3. Pravá zjevení mohou být s jistotou rozlišena od falešných pouze na základě šetření, zaměřeného na konkrétní případ.
4. Jestliže osoba, která má zjevení, sama o nich pochybuje nebo se obává, že byla oklamána ďáblem, nemůže být pravost zjevení rozeznána druhými bez jistých údajů o jejich původu.
5. Zjevení, která se odchylují od zásad a obvyklých způsobů božské moudrosti, nesmějí být připisována Bohu.
6. Odchyluje-li se způsob zjevení od zákonů lidské rozvážlivosti, oč více musí odporovat zákonům božské moudrosti!
7. Je třeba odmítnout zjevení osoby, která z pyšné zvědavosti, touhy po slávě nebo naději na svatost žádá neobyčejná zjevení. Rozezná se to podle následujících znaků: osoba se domnívá, že je takových zjevení hodna, těší se slávou vznikající při vyprávění o těchto zjeveních a mluví o nich bez zvláštní nutnosti.
8. Nemohou být přijata zjevení osobě, která nevykazuje znaky trvalé pokory, jako např. odmítání chvály, mlčení, kromě případu nutnosti, a jednání odpovídajícího pokoře.
9. Nejsou-li zjevení užitečná a osoba je dosud začátečníkem v duchovních věcech, je třeba zjevení považovat za falešná.
10. Nemohou být přijata zjevení osobám, u nichž se setkává tvrdošíjné trvání na vlastním úsudku s indiskrecí o vlastních zvyklostech v postech a bdění.
11. Zjevení, v nichž bystří teologové objeví skryté rozpory s Písmem, musí být pravděpodobně odmítnuta.
12. Ani nadšená láska k Bohu není neklamným znamením, že zjevení, jímž je působena, pochází od Boha.
13. I osoba, která už měla pravá zjevení, může být podruhé klamána.
14. Jistotu o pravosti zjevení lze získat nadpřirozeným světlem.
15. Ani zjevení uznaná církví nemusí být eo ipso prosta každého klamu.
16. Zjevení, která se vztahují k pravdám víry a nemohou být nezávisle na Písmu a tradici prohlášena za pravá, musí být nejprve odmítnuta jako podezřelá nebo nenáležející k víře.
17. Zjevení, která se vztahují k pravdám víry a zavádějí nový způsob řeči nebo pojmy neužívané církevními učiteli, nemohou být přijata.
18. Zjevení ženám, které se předem domnívají, že mají svou naukou vést církevní představitele a kleriky a poučovat je jako učitelky, mají být jakoby z úřední povinnosti považována za velmi podezřelá a proto jako pochybná odmítnuta.
19. I když zjevení souhlasí se společnou naukou teologů, musí být taková zjevení odmítnuta, neobsahují-li nic, co by přinášelo větší užitek.
20. Zjevení, která obsahují pochybný smysl, který nemůže být jednoznačně vyložen a může vést ke zlému, nemohou být vykládána příznivě a musí být odmítnuta.
21. U osob, které kdysi měly pravá božská zjevení, není znalost spočívající na zkoumání neklamným znamením, že vidění je skutečně božské.
22. Pro schválení nebo odmítnutí zjevení není důkazem jediný znak, nýbrž jen společný výskyt několika.
23. Často se vyskytující zjevení, v nichž není obsaženo ani nic mimořádného,ani nic, co se učí v Písmu a jiných knihách, nepocházejí od Boha, nýbrž od ďábla nebo z fantazie.
