Podněty od křesťanů ve světě

Autor: Jaromír Matěna - Číslo: 2000/5 (Praxe)

Pastorační středisko, Rada laiků, Velké nám. 32, 510 01 Hradec Králové

Součástí onoho „týlového zabezpečení“ laika v přední linii by mělo být i duchovní vedení. V současnosti se mluví o tom, že duchovní vedení jako takové je v krizi. Nedokážu to objektivně posoudit, ale je pravda, že laiků, kteří by měli opravdové duchovní vedení, právě tak jako lidí, kteří poskytují duchovní vedení, znám mizivě málo.

Ve světle našich úvah vidíme, že se musí změnit jak obsah duchovního vedení, tak jeho forma. Jde o to, že na toho, kdo má duchovní vedení poskytnout, jsou kladeny nemalé nároky. Především je třeba, aby sám žil kvalitním a pravdivým duchovním životem, aby žil v blízkosti Boží. Dále musí mít představu o poslání laiků v církvi a ve společnosti. Musí se orientovat v dnešním světě. Často je třeba, aby měl alespoň základní vědomosti z dalších oborů. Musí být schopen porozumět člověku, svěřenému jeho vedení. Musí být ochoten vytvořit s ním určitý vztah, otevřít se mu, sdílet se s ním.

Ve vlastním procesu duchovního vedení jde o několik úkolů. Nejprve je třeba pomoci objevit vedenému jeho důstojnost, povolání a poslání, jeho schopnosti a hřivny, okolnosti, v nichž žije. Potom je třeba společně hledat jejich konkretizaci. Hledat, jak má člověk odpovědět Bohu na jeho volání a pozvání. A dále řešit zcela konkrétní těžkosti spojené s každodenním životem právě tak jako občas zrevidovat jeho základní směřování a priority. Logickou součástí tohoto procesu jsou i pochybnosti ve víře, nejistota či krize v životě. Z toho všeho je vidět, že ten, kdo duchovní vedení poskytuje, by měl být spíše starším moudrým rádcem a přítelem. Každopádně by měl svěřence osobně dobře znát, měl by mu rozumět, mít úctu k jeho životní cestě a napomáhat mu hledat jeho cestu, aniž by mu vnucoval svou. Proto se v poslední době objevuje i označení „duchovní rádcovství“ či „duchovní doprovázení“.

Proč je tedy tak málo duchovního vedení v dnešní církvi? Osobně se domnívám, že hlavně proto, že na to nejsou laici ani kněží připraveni. Pokud vím, hodně lidí by si přálo mít duchovní vedení. Nemohou ale ve svém okolí najít nikoho, kdo by jim rozuměl a mohl jim pomoci na jejich duchovní cestě. Tradiční mínění říká, že duchovním vůdcem může být jen řeholník nebo kněz (to nejlépe, pak lze duchovní vedení spojit i s pravidelnou svátostí smíření). Ti však jsou novými akcenty v životě laiků často natolik zaskočeni, že jim nerozumějí a nedokážou jim smysluplně pomoci. A mezi laiky taky těžko najdete někoho, kdo by vám mohl poskytnout duchovní vedení - vždyť často sám těžko hledá svou životní cestu, a navíc ani neví, zda vlastně smí radit druhým nebo je vést.

Život je jen jeden

„Jednota života laiků má rozhodující význam“1, zdůrazňuje v listu o laicích Jan Pavel II. Je to velká výzva. Hovořili jsme o několika oblastech života laiků. Je třeba sjednotit život v rodině, v církvi a ve společnosti. Je třeba spojit všechny role, které člověk v životě hraje. Je třeba propojit duchovní život s každodenním životem ve světě, aby se z něj stal jediný křesťanský život. Je třeba žít každý okamžik života, každou svou roli, každou smysluplnou i nesmyslnou chvíli s Bohem - ale ne tak, že v tu chvíli zapomeneme na všechno kolem sebe a upadneme do výlučného setkání s Bohem, ale tak, že nalezneme Boží přítomnost ve všem, co děláme, v každém člověku vedle sebe a ve všem kolem sebe. Protože Bůh je skrze svého Syna v Duchu svatém opravdu s námi stále. A jsme my s ním?

Možné směry inspirace na závěr

Jak konkrétně lze naplňovat povolání ke kněžské, prorocké a pastýřské službě laika? Jak je možné propojit konkrétní každodenní život s duchovním životem? Jaké specifické duchovní podněty může mít život křesťanů laiků žijících ve světě, v rodině, v občanské společnosti? Jak je konkrétně objevovat, sdílet se o ně navzájem, inspirovat se, jak prohlubovat svou vnímavost k nim? Jak může vypadat spiritualita laiků? Jak prožívat v rodině „domácí církev“ a co pro to dělat? Jaké jsou konkrétní zkušenosti rodin, které se o to snaží? Jak je nabídnout druhým? Jak lze propojit rodiny s farností?M Co dnešní rodiny od církve potřebují a co mohou nabídnout? V čem konkrétně mohou být laici „v přední linii“? Jak podpořit vznik nových malých společenství? Jak obohatit či proměnit život církve v farnostech, aby autenticky zastřešoval život farníků a aby byl jimi zpětně inspirován? Jak může vypadat liturgie slavená celým společenstvím a co k tomu u nás schází? Jak se zapojovat do občanské společnosti? Co jí můžeme nabídnout? Jakým způsobem to dělat? V čem naopak je třeba obezřetnosti a co je ve společnosti kolem nás opravdu špatné? A jakým způsobem k tomu přistupovat? Jak církev chápe sebe sama? Uvědomuje si své poslání a naplňuje je? Mají laici odpovídající možnost ovlivňovat život církve a její rozhodování? Co pro to udělat? Mohou laici, kteří takto objeví a přijmou své povolání a svou odpovědnost za církev a její poslání, být přínosem pro církev? V čem konkrétně? A co udělat pro to, aby se tak stalo? Jak to udělat, abychom se v církvi cítili všichni jako doma? A jak to udělat, abychom opravdu byli i v očích světa lidem Božím svědčícím o jeho mocné lásce?