Nanebevzetí ve východních církvích

Autor: Michael Špaček - Číslo: 2000/5 (Studie)

Dogma o Mariině nanebevzetí „nám staví před oči ženu oděnou Boží slávou, eschatologické znamení plnosti, po níž toužíme a k níž směřujeme“.¹ Svátek jejího oslavení k nám přišel z Východu. Tamní křesťané se také mnohem více než my na Západě vyznačují eschatologickým zaměřením. Proč tedy u nich nenajdeme Marii zobrazenou v jejím vstupu do nebeské slávy, jak jsme na to zvyklí z našich kostelů? A čím to, že občas zaslechneme hlasy pravoslavných teologů proti „dogmatizaci“ tohoto tajemství naší víry? V čem se jejich pohled na „uzavření běhu Mariina pozemského života“ liší od našeho a čím může být pro nás přínosné?

Poslední životopisný údaj o Panně Marii v Písmě najdeme ve Sk 1,14: Po Ježíšově nanebevstoupení apoštolové spolu s ní ve večeřadle setrvávali na modlitbách v očekávání Ducha svatého. Nedozvíme se tu, kolik let žila na zemi, kde zemřela a zda zemřela. Mlčení Písma však otevřelo prostor bohatému rozkvětu apokryfů, které pak pronikají do liturgie a do folklóru na Východě i na Západě. Apokryfní údaje se přesto shrnou v několika črtách: apoštolové rozptýlení po světě jsou přeneseni na oblacích do Jeruzaléma, kde jsou přítomni skonu svaté Panny. Potom s hory Sion sestoupí do Getseman, aby ji pochovali. Cestou potkávají nevěřícího Žida, který se neuctivě dotkne těla Matky Boží a uschnou mu ruce. Je zázračně uzdraven svatým Petrem, a tím nalezne i víru. V Getsemanech apoštolové tělo svaté Panny pochovají a s anděly zpívají oslavné epitafion. Nakonec Ježíš na prosby apoštolů tělo své matky vzkřísí. Předává ji andělům, aby ji přenesli do ráje.

Apokryfy vyprávějící o Mariině „odchodu“ (transitus Mariae) se brzy rozšířily všude po křesťanském světě. Přesto nejsou ani základem víry ani pohnutkou, pro niž církev věřila a slavila Mariino zesnutí. Svými počátky sahají snad až do 3. století. Historicky jsou bezcenné, ale z teologického hlediska svědčí o raném přesvědčení v podobě legendy, že Mariin život skončil tak, že byla vzata do nebe. Pokud by totiž apokryfní spisovatelé nečerpali z křesťanského ústního podání, jejich spisy by neměly mezi věřícími úspěch. Zatím však je zřejmé, že působily při skládání liturgických zpěvů i při zavádění svátku nanebevzetí. I mnohé homilie řeckých Otců čerpaly z těchto zápisů stejně jako ikonografie.

Zmiňme alespoň některá svědectví o této víře na Východě. Nejstarší zjevnou diskusi o Mariině smrti najdeme u Epifania (| 403). Uvádí dvě možnosti, buď zemřela nebo nezemřela,² a pak vyznává, že neví, která z nich je pravdivá. Událost jejího oslavení však jasně naznačuje, když tvrdí, že Maria je i se svým tělem v království nebeském.³

Více než o sto let později má první homilie o nanebevzetí Theoteknos z Livias, který žil v 6. století. Jeho kázání vyšla teprve r. l955, a tak je Pius XII. při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí nemohl použít. Theoteknos hovoří o Mariině nanebevzetí (analépsis, na rozdíl od zesnutí - koimésis). Teologický základ pro nanebevzetí, jak jej podává, je velmi významný:

Bylo vhodné, aby nejsvětější tělo Marie, které nosilo Boha, Boží útočiště, které bylo zbožštěno, neporušitelné, osvícené Boží milostí a plné slávy (...) bylo nakrátko odevzdáno zemi a vyvýšeno ve slávě do nebe i s její duší, která se líbila Bohu.⁴

Theoteknos sleduje řeckou tradici, kde je milost chápána jako zbožšťující, a na jiném místě zase vidí vzájemnou souvislost mezi panenstvím, milostí a neporušeností. Po něm následovaly velké homilie Modesta Jeruzalémského, Germana Cařihradského a Jana Damašského, které cituje papež Pius XII. Mezi dochovanými spisy cařihradského patriarchy sv. Germana (| 733) je sedm homilií o Panně Marii. Uveďme alespoň úryvek z první:

Zopakuji poprvé, podruhé a potřetí s plným jásotem své vděčné duše: Vpravdě, Maria, ačkoliv ses odstěhovala z této země, nevzdálila ses od křesťanského lidu. Nejsi daleko od tohoto světa, jenž stárne, ty, jež jsi právě tak jako Kristus život neporušený; dokonce k těm, kdo tě vzývají, se blížíš ještě více a dáváš se nalézt těm, kdo tě hledají s vírou. To ukazuje jasně, že duch života dýchá dál a že tvé tělo je prosto pomíjivosti a porušení.

Nemohlo se stát, aby ses ty, posvátná nádobo, jež obsáhla Boha, rozpadla do prachu ničivé smrti. Ten, který v tobě přebýval, byl Bůh od počátku: „ten byl na počátku u Boha a v něm byl život“ (Jan 1,24); bylo tudíž vhodné, aby matka Života byla rovněž účastna Života, a když přijala smrt jako sen, jelikož byla matkou Života, její odchod z této země byl roven probuzení.⁵

Jan Damašský⁶ a Theodor Studita⁷ vyvozují nanebevzetí Mariino z toho, že byla prosta poskvrny dědičného hříchu.

„Liturgická“ teologie byzantské církve

Legenda a víra se prolínají zvláště v bohoslužbách byzantské církve. Svátek Zesnutí se v ní stal populárním svátkem hned, když císař Mauricius (582-602) stanovil jeho datum na 15. srpna. Věřící byzantského obřadu slaví Zesnutí celý srpen: dodnes se na ně připravují patnáctidenním postem. Podobně je tomu i v ostatních východních církvích.⁸

Smrt Matky Boží

Byzantská církev jednomyslně přijímá, že Maria, předtím než byla přenesena na nebesa, zde na zemi zemřela. Někteří autoři se domnívali, že tato víra v Mariinu smrt má původ v apokryfech; pak by však bylo třeba vysvětlit, proč byly legendy o její smrti všeobecně přijaty bez jakéhokoliv pochybování. Důvody nezávislé na apokryfech jsou tyto: Maria se podrobila zákonům přírody, které ovšem nebyly neslučitelné se vznešeností, jíž byla přioděna, a proto zemřela. Porušení však nemohlo zasáhnout její tělo, proto byla přenesena do nebe. Ozvěna legend se ozývá v některých textech, které však potvrzují skutečnosti, jež legendu přesahují.

Maria nemohla být podrobena smrti jakožto trestu rozpadu za hřích, který dopadl na naše prarodiče, ale jedině kvůli svému hlubokému spodobení s Kristem, který také zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých. „Následujíc svého Syna, podřídila ses zákonu přírody, a po své smrti jsi vstala k životu věčnému se svým Synem“.⁹ Svátek Zesnutí se proto slaví jako druhá Pascha.

Při první Ježíš v Getsemanech prožíval agonii pro naplnění Boží vůle v přijetí smrti na kříži za spásu celého lidstva. Nyní Maria žádá apoštoly, aby její tělo pochovali právě tam: „Vy, apoštolové zde shromáždění ze všech končin země, pochovejte mé tělo v Getsemanské zahradě. A ty, můj Synu a můj Bože, přijmi mého ducha“.

Maria odevzdává svou duši Ježíši

Mluví-li se o smrti Mariině, chce se tím také říci, že její duše se skutečně oddělila od těla, byť jen na kratičký čas. Umírající Ježíš odevzdal svou duši do rukou Otce, a tím ukázal, že umírá dobrovolně. Tato stránka Kristovy smrti je v byzantském obřadu zvláště zdůrazňována. Maria zase odevzdává svou duši do rukou Syna: i ona svobodně a nikoli kvůli neúprosnému jhu smrti, ale jako dar z lásky, a Bůh ji přenáší na nebesa: „Odevzdáváš svou duši do ruky toho, který se v tobě pro nás vtělil. Tvůj Stvořitel a Bůh tě přenáší k životu neporušitelnému. Proto Tobě, zcela čisté a neposkvrněné, v úctě dobrořečíme a vyznáváme tě jako pravou matku Boží. Pros Krista, k němuž jsi přešla, ať spasí naše duše.“ Téměř ve všech textech je odevzdání duše do rukou Synových iniciativou Mariinou - nejvyšším a spontánním úkonem lásky. Jím se dovršuje neposkvrněný život, který jako líbezná vůně pronikne nebesa.

Mariin pohřeb

Maria byla pochována z téhož důvodu, pro který zemřela: aby měla účast i na pohřbení Syna. Také u ní se potvrdilo znamení Jonášovo.¹⁰ „Tvé tělo bylo nepřístupné zkáze; bylo přeneseno do hrobu podle zákonů přírody, zůstalo však neporušené“. Tak se „hrob stal žebříkem do nebe“.¹¹ A nejen to. Přítomnost Mariina těla ho proměnila v ráj.

Maria vystupuje na nebesa se svým tělem

Podobně jako v den zmrtvýchvstání Páně, i teď je prvním zjištěním, že hrob je prázdný. Pokud by apokryfy měly takový vliv, jaký se jim připisuje, museli bychom v liturgických textech nalézt příznačné tematické rozvinutí o otevření hrobu a úžasu apoštolů, když jej naleznou prázdný. O tom je tu naopak jen malá zmínka: Tomáš přicházející jako poslední (samozřejmě!) chce ještě naposledy pohlížet na tvář Matky Boží. Kvůli němu se otevírá hrob, avšak na místě, kde bylo uloženo tělo, se nalézají květy a odtud se šíří nádherná vůně.

Ježíš, který přišel ke skonu matky a přijal její duši do svých rukou, přenáší tělo i duši do nebe. Skladatelé hymnů poukazují na paralelu s Ježíšem, který umírá, je pohřben a vzkříšen. Avšak vzkříšení Mariino a její vstup do nebe jsou připisovány pouze Ježíši, jejímu Synu a Spasiteli. To provázejí andělé tak, že svými křídly přikrývají svaté „bohonosné“ tělo.

Termín, který se v byzantských bohoslužebných textech nejčastěji vrací, je metastasis, přechod, přenesení, kdežto na Západě se svátek nazývá Nanebevzetí, protože Maria byla vzata do slávy Synovy. U křesťanů byzantského obřadu se nejčastěji mluví o Zesnutí, což je zároveň i názvem svátku, protože zesnutí svaté Panny bylo přechodem do slávy: po něm následovalo její přenesení do nebe. Vícekrát se výslovně zpívá, že Maria byla přenesena do nebe se svým tělem, a právě takto všichni, katolíci i ortodoxní, chápou svátek a jeho obsah. Kondak svátku výslovně praví, že Maria byla přenesena do nebe se svým tělem:

Hrob a smrt nemohly uvěznit Bohorodičku neustále bdělou v modlitbě, jejíž přímluva zůstává neochvějnou nadějí. Ten, jenž přebýval v jejím vždy panenském lůně, přenesl do života tu, jež je Matkou Života.

Metastasis Mariina je něco úžasného - opravdový zázrak, který naplnil úžasem nebe i zemi:

Kdo je ta, jež vystupuje z pozemských dolin? A co ten mimořádný doprovod a průvod? Co znamená toto veliké tajemství, na něž patříme? Je to královna a Paní, sláva a chvála všech.

Hymnografové nemluví mnoho o hrobu, spíše o „nesmrtelném zesnutí“ jako by se ptali, zda Matka Života skutečně prošla smrtí. Maria ve svém Zesnutí opravdu přechází z časného života do věčného. Zpěvy se nezastavují u smrti a pohřbu Bohorodičky, ale ani je nepopírají, protože na Východě jsou všichni přesvědčeni, že apoštolové Matku Boží pochovali v Getsemanech. Chtějí však podtrhnout, že Matka Života byla přenesena do Života věčného, což je v zásadě to, co stanoví definice Pia XII. z r. 1950.

Liturgické texty Nanebevstoupení stejně jako Nanebevzetí jsou plny radostné naděje. Ježíš vystupuje na nebesa, aby nám připravil místo. Nebe je svrchovaně vstřícné a plné lásky. Jestliže Ježíš chtěl mít vedle sebe Matku, pak to jistě nebylo jen pro její slávu, ale aby se za nás přimlouvala a přitahovala k sobě do nebe. Jako On je naším přímluvcem, tak za nás oroduje i Královna milosrdenství. Jak připomíná blachernská svatyně, o níž se ještě později zmíníme, Maria je přímluvkyní, která pozvedá k Bohu ruce, jež ho nosily. Právě takto - v orantském gestu - ji znázorňuje mnoho ikon. Nesčetné texty ji vzývají, aby za nás v nebi prosila a tvrdí, že se ve dne v noci přimlouvá, rozlévá milosti a nese lidi do ráje:

Tvé svaté čisté a slavné přenesení (metastasis) nebylo oddělením od těch, kdo tě milují, ale nerozdílným spojením, ó Panno, protože ty stále udílíš milost těm, kdo tě bez ustání oslavují jako pravou Matku Boží a prokazuješ se jako zastánkyně Bohem darovaná pro všechny lidi.

Modlící se a působivá Mariina přítomnost z nebe, její mateřská pozornost ke všem stojí ve středu svátku Zesnutí: „Při svém porodu jsi zachovala panenství, při svém zesnutí jsi neopustila svět, Matko Boží: bylas přenesena do života, protože jsi Matka Života, ale svými prosbami zachraňuješ ze smrti naše duše“.¹²

Liturgické podepření: svátky 2. 7. a 31. 8.

Byzantská církev slaví 2. července svátek Přenesení posvátného roucha přesvaté naší Paní a Matky Boží do Blachern. Z Jeruzaléma se totiž r. 472 dostalo do Cařihradu, a již v následujícím roce císař Lev I. a jeho manželka Verina zbudovali kapli k uložení relikviáře s rouchem, do ní přenesli ikonu celou ve zlatě s drahocennými kameny, „představující přečistou Bohorodičku na trůnu“. Jí byla připisována několikerá záchrana města. Tato mariánská svatyně v Blachern se stala slavnou v 11. století pro opakující se zázrak: Obraz Panny Marie byl zahalen hedvábným závěsem. Nikdo nemohl vidět zobrazenou tvář Bohorodičky až do pátečního večera, kdy začínaly nešpory. Závěs se Božím zásahem zdvihal a dával přítomným patřit na tvář Bohorodičky, jejíž rysy - jak se zdálo - se hýbaly. Přikrývka zůstávala takto pozvednuta až do sobotního večera. Někdy se v pátek zázrak neobjevil, a to bylo považováno za zlé znamení. Jinak se tento div opakoval téměř každý pátek a sobotu po dvě staletí před zástupy věřících. Začal okolo r. 1011, kdy císař při pracích na restaurování a zkrášlení svatyně nalezl překrásný obraz P. Marie, který byl za císaře ikonoklasty Kopronyma ukryt a vystavil ho k uctívání. Zázrak skončil dobytím města křižáky, kteří svatyni vyloupili a neušetřili ani bohatý závěs přikrývající zázračný obraz svaté Panny.

Svátek 31. srpna připomíná přenesení další význačné mariánské relikvie, jejího pásu, do chrámu v Chalkopratei. Poprvé je zmiňována v troparu sv. Maxima Vyznavače (| 662). Od sv. Germana Cařihradského (| 733) se nám dochovala promluva k posvěcení tohoto chrámu, která oslavuje relikvii. Podle pozdního apokryfu Maria zázračně nechala z nebe spadnout pás, aby utvrdila Tomášovu víru v nanebevzetí.

Oba svátky vztahující se k mariánským relikviím se týkají svátku Nanebevzetí: tělo svaté Panny, které země nebyla hodna uchovávat, zde již není, a tak se uctívají památky, které toto tělo pokrývaly. Liturgické texty zdůrazňují důvěru v Mariinu pomoc. Přítomnost panenského šatu chrání město před pohromami. Roucho je považováno za bezpečné útočiště, hájemství a ochranný plášť. Zvláště kondak k 2. červenci zřetelně ukazuje přechod od obrazu (roucho, pás chránící kdysi její tělo) k abstraktní ideji ochrany města a lidí, která je i na Západě dobře známa.

Výroky východních teologů

Západní teolog Michael Schmaus píše: „Maria byla se zmrtvýchvstalým Kristem spojena nejúžeji. Tělesné oslavení je nejvyšším „spodobením“ s Ježíšem, jejím Synem, které dozrálo během jejího života. Spodobení začalo v její lásce k Bohu a proniklo celou její bytost“.¹³ Podobně o tom v promluvě k Zesnutí Matky Boží uvažuje i byzantský teolog laik Mikuláš Kabasilas (14. stol.), který by si zasloužil, aby byl na Západě více znám:

Bylo třeba, aby Panna provázela Syna ve všem, co se týkalo naší spásy(...) poté co se zaradovala při spatření a pozdravu svého vzkříšeného Syna, který zničil tyranství pekla, Panna Maria ho doprovázela - nakolik jí to bylo možné - dokud nevystoupil na nebesa. A po nanebevstoupení Spasitele byla poslána zaujmout jeho místo mezi apoštoly a ostatními učedníky a připojit tak k mnoha dobrodiním prokázaným lidem i doplňování toho, co se z Krista postrádalo, mnohem lépe než kdo jiný. Kdo byl k tomu vhodnější než Matka? Bylo však třeba, aby se ta přesvatá duše oddělila od těla rovněž posvátného. Opouští ho tedy a spojuje se s duší Syna, světlo stvořené se Světlem nestvořeným. Tělo pak zůstalo nakrátko na zemi a vystoupilo také na nebesa. Bylo tedy třeba, aby prošlo všechny cesty, po nichž se ubíral Spasitel, a zazářilo živým i mrtvým, úplně posvětilo přírodu a pak obdrželo místo, jehož bylo hodno. Proto je přijal hrob, ale potom byla řada na nebi, aby přijalo onu novou zemi, duchovní tělo, poklad našeho života, slavnější nad anděly a světější nad archanděly.¹⁴

I pravoslavní teologové naší doby vyznávají stejnou víru. Sergej Bulgakov například píše:

Zemřela přirozenou smrtí. Ale v den svého usnutí nezůstala v zajetí zkázy. Její Syn ji vzkřísil, a proto je ve svém oslaveném těle na pravici Kristově v nebesích (...) Ve svém oslaveném stavu zůstává matkou lidského pokolení, za které se modlí a přimlouvá. Proto se k ní církev obrací a žádá ji o pomoc. Ona svým závojem přikrývá celý svět, pláče pro hříchy světa. I při posledním soudu se bude přimlouvat u Syna a prosit o milost. Posvěcuje i celou přírodu a skrze ni svět dosáhne posvěcení.¹⁵

Vzkříšení znamená vítězství nad smrtí a nanebevzetí je účast na proměně světa. To, čeho Matka Boží dosáhla, je tedy eschaton, nejvyšší dokonalost. Vladimír Losskij píše:

Nejvyšší slávou Matky Boží je eschaton, uskutečněné v jedné stvořené osobě ještě před koncem světa. To ji umísťuje už v tomto čase do věku, kterýž je po smrti, po vzkříšení, po posledním soudu (...)¹⁶

Ikonopisectví - teologie v barvách

Nejen na Východě, ale i v nejstarobylejších římských chrámech zasvěcených Matce Boží, které se nám dochovaly, jako je Santa Maria Maggiore, můžeme obdivovat mozaiky podobného stylu: Apoštolové stojí okolo úmrtního lože, na němž leží Maria ve svém posledním snu. Za ní Kristus doprovázený anděly bere do náručí duši milované Matky, přičemž je duše vždy znázorněna jako malé děvčátko, zavinuté do plének, jak bylo kdysi jeho tělo v betlémských jeslích. Objímá její duši jako ona kdysi objímala jeho tělo. Scéna smrti se tím podstatně mění. Je to výmluvná ilustrace k textu Knihy moudrosti (3,1n): „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých(...), v pokoji se však nalézají. I když byli trestáni podle lidského zdání, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti.“

Není to náhoda, že ikonografové znázorňují u Mariina úmrtního lože Krista, který sestoupil z nebe. Jeho příchod na zemi znamená vítězství nad smrtí a nad vším zlem. Pro svou Matku sestoupil už v den její smrti. Všechno je tedy už pro ni dokonáno. Dokonalost, bezhříšnost Panny Marie patří vlastně do budoucího věku po druhém příchodu Kristově na zemi. Tam proto víra církve zařazuje celý její život i smrt - do plnosti Božího království, které patří těm, kdo jsou čistého srdce, aby viděli Boha (srov. Mt 5,8).¹⁷

Svátek připomíná i přenesení Mariina těla do Božího příbytku. Jeho předobraz vidí v přenesení archy úmluvy na Sion za krále Davida.¹⁸ Proto se jeho nejslavnějšímu potomku zpívá: „Vstaň, Hospodine, zaujmi místo svého odpočinku, ty i archa tvé moci!“ (Žl 131,8) Součástí tradičního vyprávění tohoto dne je epizoda často znázorněná na ikoně svátku, která je ozvěnou události známé z 2 Sam 6,6-7: „Spravedlnost Boží zasáhla bezbožnou ruku nadutce, Bůh chránil čest náležející duchovní arše, slávě božství, v níž Slovo přijalo tělo“.¹⁹ Andělův meč utínající ruce muže, který se chtěl neuctivě zachovat k mrtvému tělu Bohorodičky, je obraznou výpovědí, že Maria nebyla a ani nemohla být dotknuta zlem. A jak vysvětluje Pavel Evdokimov, zároveň „ukazuje, že sláva Zesnutí je dostupná pouze ve vnitřním životě liturgickém“.²⁰ Je tajemstvím, kterého se nesmí bez víry dotýkat lidská ruka či mysl, všetečně dychtící kdeco rozebírat. Božích tajemství naopak dosáhne uctivá, adorující a oslavující víra.

Poselství svátku tak mnohem bohatěji než naše západní obrazy sdělují řečí symbolů východní ikony Zesnutí, ale „vykreslují“ je i slova tamních liturgických textů, vždyť lex orandi - lex credendi.

Literatura

• E. TONIOLO, La beata Vergine Maria Madre di Dio nelle liturgie orientali, Roma 1992
• Ch. O'DONNELL, Slavíme s Marií, Matka Boží v liturgii, Kostelní Vydří 1996
• J. LUSKA, Věroučné rozdíly mezi pravoslavnými a katolíky, rukopis, Olomouc 1970
• M. DONADEO, Icone della Madre di Dio, Brescia 1987
• R. HALES, Modlíme sa s Cirkvou v priebehu kresťanského roka, Dvanásť veľkých sviatkov, Košice 1998
• E. ŠUVARSKÁ, Bohorodička v tradici pravoslavné církve, Praha 1996
• P. EVDOKIMOV, Prawoslawie, Warszawa 1986
• Velikij sbornik, Praha 1950
• Preghiere nelle grandi feste bizantine, Brescia 1980
• T. ŠPIDLÍK, Maria v tradici křesťanského Východu, Velehrad 1992
• C.V. POSPÍŠIL, Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria, Olomouc 2000