Mariánská úcta a etika

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2000/5 (Studie)

Učení církve o Panně Marii odmítají lidé, kteří vycházejí z dogmatu, že je třeba předem odmítat věci, jež přesahují jejich osobní zkušenost nebo chápání. Pokud na této pozici zůstávají, neudivuje, že nejsou schopni postoupit dál.

Něco zcela jiného představuje nesnáz věřících přijmout učení církve vycházející z uznání Božího zásahu napříč přírodním zákonitostem. Střetává se tu běžná zkušenost s mravní povinností přijmout Boží zjevení, což může působit pocit špatného svědomí. Proti tomu pomáhá např. zásada, že Bůh ani církev nezavazují věřit byť církevně uznanému zjevení Panny Marie v Lurdech nebo modlit se růženec, připojit se ke zpěvu citových mariánských písní z minulých dob apod.

Mariánská úcta čerpá ze tří pramenů: 1. z nauky církve, 2. z mariánských zjevení a 3. z přirozené hodnoty mateřství (a ženství vůbec).

• 1. Nauka církve má podivuhodnou konzistenci: rozvíjí důsledně mateřství osoby (matka Boží), vyvozuje z toho jednak radikální věrnost Otci svého Dítěte (vždy panna), jednak dokonalost tvora v těsném přiblížení k absolutně dokonalému Tvůrci (neposkvrněné početí) a popírá smrt tam, kde chyběl hřích (nanebevzetí). Její přímluvné prostřednictví (srov. svatbu v Káně) ohrožuje absolutní místo jediného Prostředníka Krista stejně málo jako přímluvné prosby nás ostatních.
• 2. Pokud jde o mariánská zjevení a na ně navazující poutní místa, každý má svobodu věřit nebo nevěřit, ale musí přitom brát na vědomí případná varování církve. Není však mravně únosný nátlak typu „Kdo tomu nevěří, zarmucuje Pannu Marii“. Pozor na sklony k duchovní totalitě.
• 3. Ve světě plném ohrožení a cizoty hledá člověk hlubinu bezpečí, útočiště v náručí matky. V tom smyslu doplňuje Marie božského Otce i muže Ježíše ve chvílích, kdy člověk potřebuje bezpodmínečné přijetí, vyvěrající z dětské zkušenosti. Je zajímavé, že paradoxně napadají mariánskou úctu ženy feministky jako postoj utvrzující patriarchalismus.

Koncilní dokument o církvi Lumen gentium se v 8. kapitole „Blahoslavená Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a církve“ dotýká i některých praktických otázek. Zdůrazňuje, že mariánská úcta „je sice zcela jedinečná, ale podstatně se liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako Otci i Duchu Svatému“ (LG 66). Různé formy úcty církve schválila, ale Koncil dodává: „v mezích zdravé a pravověrné nauky“. Připouští tedy, že mohou existovat pobožnosti odpovídající nauce nezdravé a nepravé. Jaký je mezi oběma charakteristikami vztah? Jistěže je každá nepravá nauka i nezdravá, protože ohrožuje nepravdou, omylem či lží vitalitu duchovního organismu postaveného na pravdě. Je však každá pravá nauka už zdravá? Při analýze pojmů vyjděme z konkrétního smyslu.

Nezdravá výživa je v rozporu s žádoucí životosprávou. Obdobně to platí o životosprávě duchovní. Pohyb věřících v prostředí nezdravé nauky uváděné do praxe do nich pozvolna vnáší chybné zaměření náboženských vztahů, posouvá důrazy, dává vystoupit vedlejším věcem do popředí, ve fantazii nadřazuje nižší vyššímu, zaměňuje obraz za realitu a symbol za skutečnost. Zde je na místě pastýřská prozíravost, aby se mj. předcházelo vývoji ke zcela nepřijatelným heslům a praktikám. To platí též o tak cenném daru naší víry, jakým je pro nás Maria. Citově nadměrná důvěra a úcta Matky může fakticky zastínit Syna. Různé formy oddané úcty k Boží rodičce církev schvaluje také „podle poměrů dobových a místních a podle povahy a ducha věřících“ (LG 66). Není tedy dovoleno ani pohrdat upřímnou lidovou zbožností v tradičních výrazových kategoriích, ani kaceřovat vzdělané spoluvěřící za jejich diskrétní vztah. To ovšem neznamená, že „dnešní člověk“ už nemůže mít nic společného s mariánskými dogmaty a s jejich souvislostí s rozvinutou křesťanskou vírou.

Koncil vybízí k liturgické úctě, která udržuje smysl pro řád myšlenek a citů. „Je třeba též přesně zachovávat to, co bylo v minulosti rozhodnuto o uctívání obrazů Krista, blahoslavené Panny a svatých“ (LG 67). Některé výstřelky se nemusejí zastavit ani před náběhy k magii, pověrčivosti a diktování nebi, což už je proti 2. přikázání Dekalogu.

Se závěrečným shrnutím se Koncil obrací na dvě vrstvy v církvi:

Teology a kazatele Božího slova však sněm naléhavě vybízí, aby se při úvahách o jedinečné důstojnosti Bohorodičky varovali jak nesprávného přehánění, tak přílišné úzkoprsosti. (...) Jak ve slovech, tak i v činech ať se pečlivě chrání všeho, co by mohlo odloučené bratry nebo kohokoli jiného uvést v omyl o pravé nauce církve.

Věřící ať nezapomínají, že pravá úcta nespočívá ani v neplodném a přechodném citu, ani v nějaké nepodložené důvěřivosti, nýbrž že vychází z pravé víry, která nás přivádí k uznání vznešenosti Bohorodičky a povzbuzuje k synovské lásce k naši Matce a k následování jejích ctností. (LG 67)