Katolická úcta a evangelická chvála

Autor: Leo Scheffczyk - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/5 (Ekumena)

Maria in der Verehrung der Kirche. Maria in der Heilsgeschkchte. III. (Wien 1981).

Zdůvodnění katolické mariánské úcty nevyhnutelně vede k dialogu a diskusi s evangelickým křesťanstvím a jeho jiným postojem vůči Marii. Katolické zkoumání mariánského tajemství nemůže pustit se zřetele ekumenické zaměření. V katolickém myšlení, které se cítí zavázáno tomuto zaměření, neprobouzí ekumenický zájem mariánské tematiky z vnějších ohledů nebo kvůli kontroverzi. Mariánská nauka a zbožnost spíše s ekumenismem podstatně souvisí. Je-li tomu tak, že Maria je „Matka církve“ a v církvi stojí jako původní vzor i dokonalá podoba, pak musí toto její postavení působit i na ekumenické záležitosti. Proto mohl papež Pavel VI. s uspokojením konstatovat: „Úcta Matky Páně je vnímavá pro potřeby a cíle ekumenického hnutí, tj. sama dostává ekumenický charakter“ (Marialis cultus, 32). Protože je přesvědčením víry, že „Maria se u svého Syna přimlouvá za jednotu všech pokřtěných v jediném lidu Božím“ (tamtéž 32), musí mariánská úcta působit v přítomnosti jako hnací síla ekumenismu.

Takové hodnocení mariánské úcty je však možné jen pro toho, kdo má odpovídající víru v Marii a uznává katolické pojetí Marie ve všech podstatných prvcích. Zde se ukazuje problematičnost ekumenického hodnocení Mariina tajemství, jemuž se v reformované nauce nepřikládá takový význam.

Jinak a pozitivně se ukazuje vztah k východním církvím. Zde existuje v teologické nauce i v liturgii vysoká shoda, takže „katoličtí věřící se spojují s bratry z ortodoxních církví, v nichž úcta Nejsvětější panny nabývá výrazových forem vznešené poezie a hluboké nauky, přičemž slavnou Matku Boží (theotokos) uctívají se zvláštní láskou a vzývají ji jako Naději křesťanů“ (Marialis cultus, 32).

Taková shoda však mezi katolickými a evangelickými křesťany neexistuje, spíše se v otázce Mariina postavení projevuje rozdíl, dnes jako dříve. Evangelická teologie nezná formálně vypracovanou nauku o Marii (mariologii), z čehož je patrná zdrženlivost vůči mariánskému tématu. Na druhé straně to neznamená naprostý nezájem o Mariinu postavu. Existuje evangelická „chvála Marie“, která se udržela od dob reformace.

V reformační zbožnosti vůči Kristu nezaujímá Maria podřadné místo. I nastále je považována za „nejhodnější nejvyšší úcty“ (dignissima amplissimis honoribus - Apologie XXI, 27). Ani kritika výstřelků zbožné praxe pozdního středověku nezabránila Lutherovi uctívat Marii. „Je věčným příbytkem Ducha svatého a zůstává věčnou, svatou, blaženou Matkou na věky“ (2.července 1533). Ve slavném výkladu Magnificat z r. 1521 Luther „nalézá upřímná a vroucí slova chvály a oslavy slavné Panny Marie, svaté Panny, něžné Matky Kristovy, vzoru ctností a čistoty“ (R: Schimmelpfennig, 14). Uznává i Mariinu přímluvu, kterou však určitým způsobem omezuje; vlastní přímluvu Marie, jíž se stále za nás přimlouvá, nechce kvůli Kristu připustit.

V této, již znatelně zdrženlivé formě, se mariánské prvky v evangelické zbožnosti předávaly dále. Mají své pevné místo v církevních písních, v chorálech, zvláště vánočních, v bohoslužebných formulářích (agendách), které po dlouhou dobu zachovávaly staré mariánské svátky (a v novější době je opět přijaly). I tam, kde se v luteránské ortodoxii 17. století objevila polemika proti určitým bodům katolického učení o Marii (např. proti Neposkvrněnému početí), nestala se kritika podnětem k opuštění mariánské chvály. Nepochybuje se o tom, že Marii přísluší vyšší stupeň svatosti než ostatním svatým a že má být uctívána kvůli plnosti svých ctností. Výmluvným příkladem je kázání současného teologa, který o Marii říká: „Tato osoba je hodna, aby byla vezena ve zlatém voze taženém anděly, ale nepyšní se velkou ctí, které se jí dostalo od Boha“ (R. Schimmelpfennig, 53).

Více než 250 let se udržela v protestantské zbožnosti platnost Lutherova výroku, že „Maria, vysoce vznešený tvor, nemůže být dostatečně chválen“ (Tischreden I, čl.494), jakoby ozvěny katolického „de Maria numquam satis“. Tato chvála krouží stále kolem christologické myšlenky, že Maria, jako panenská Matka Božího Syna, dostala mimořádnou milost, jejímž nejhlubším a nejnázornějším výrazem byla její víra, takže poté stála na jedinečném místě dějin spásy a její konání bylo příkladem pro celé lidstvo.

Teprve v období osvícenství a racionalismu se ztrácejí svědectví mariánské chvály, která přes svou citovou vroucnost byla přísně zaměřena na tajemství Krista, a na její místo nastoupilo nanejvýš určité uznání Mariiných „dobrých vloh“ se zaměřením na lidský étos. Ztráta víry v tajemství vtělení musela vzít půdu hlubší mariánské úctě a zároveň zrušit opěrnou funkci mariánské úcty pro pravou víru v Krista. V 19. století to nikdo neviděl jasněji, než zuřivý kritik křesťanství Ludwig Feuerbach (+1872), který řekl: „Kdo jednou obětoval rozumu Matku Boží, nemůže udělat nic víc, než obětovat také tajemství Syna Božího jakožto antropomorfismus“ (Das Wesen des Christentums, Stuttgart 1903, 89).

Avšak již v 19. století, charakterizovaném mnoha protichůdnými myšlenkovými proudy, se opět objevují pozitivnější síly, i když se tehdy příležitostně a vnějškově hledělo jen na umělecké a kulturní hodnoty mariánské úcty. Církevní obnovná hnutí 20. století získávala vzdor nábožensko historické kritice a vlivům liberalismu zpět starou reformátorskou půdu, i když doklady nejsou četné a jejich reprezentativní sílu nelze snadno odhadnout. Jako uvědomělá svědectví reformačního dědictví však nelze bagatelizovat ani ojedinělé hlasy, kdy např. Esther von Kirchbach v pojednání o „Matce církvi“ vyvyšuje Marii jako obraz církve a vzhledem ke středověkému motivu Madony a jejího ochranného pláště vidí v Marii ztělesněné společenství církve (Das Gottesjahr, 1937, 69). Ve stejném směru vyzdvihl W. Stählin myšlenku reálného uskutečnění a ztělesnění spásy, založenou v mariánské úctě, přičemž ve skutečnosti postihl katolickou základní myšlenku (Freu dich Begnadete, Berlin 1948, 29). Určitý koncentrační bod těchto tendencí představuje dílko H. Asmussena „Maria, Matka Boží“(Stuttgart 1950) s programovou větou: „Ježíše Krista nemáme bez Marie“ (tamtéž 13).

Pozoruhodný zvláštní fenomén představuje evangelické Mariánské sesterstvo, založené po druhé světové válce v Darmstadtu (Basilea Schlink), v jehož spiritualitě zaujímá mariánská myšlenka zvláštní místo. Marii, jako příkladu autentické křesťanské existence ve smyslu Písma svatého se znovu, jako u Luthera, prokazuje veškerá úcta a dokonce se usiluje o osobní duchovní vztah k ní (B. Schlink, Maria, der Weg der Mutter des Herrn, Darmstadt 1960, 153); což „nepatří k onomu oblaku svědků, kteří jsou kolem nás (Žid 12,1) a jejichž svědectví nás má posilovat v boji, který je nám určen?“ (tamtéž 154). Marii se však v tomto „oblaku svědků“ přiznává zvláštní místo, které si může nárokovat jako „druhá Eva“ a které svým souhlasným slovem potvrdila (zde se uplatňuje obsažný obraz ze středověké mariologie, podle něhož bylo Mariino „fiat“ očekáváno s největším napětím „celým nebem“) (tamtéž 13). Vzorový charakter Mariina života zahrnuje kromě víry, pokory a smyslu pro oběť též bolestné zkoušky kvůli Ježíšovi. Opět přitahuje teologicky prohloubenou pozornost jinak zanedbávaná scéna ukřižování u Jana (19,25nn): „Nyní se směla stát duchovní Matkou, k čemuž ji Bůh připravoval bolestnými zkouškami od jejího Syna v průběhu jejího života“ (tamtéž 144). Proto ji není odepřena královská sláva u trůnu Kristova, což ji činí zaslíbením pro všechny Kristovy učedníky, kteří se osvědčují v pozemských zkouškách a v růstu víry se blíží konečnému cíli.

Právě od pravdy Mariina nebeského oslavení, která v době definování „Nanebevzetí Marie s tělem i duší“ vzbudila hněvivé reakce evangelických teologů, dospívá U. Wickert k pozitivnějšímu hodnocení mariologie a mariánské úcty. Pro něho je „Maria Assumpta“ symbolem „základní existence církve“naplněným skutečností. Proto by bylo příliš málo - přímo „trivializace Mariina tajemství“ - kdybychom chtěli v Marii vidět pouze omilostněného člověka, přiřazeného Bohočlověku. Ona je instance, přecházející do církve, žena, z níž se zrodil a stále znovu se musí rodit Boží lid. Základem těchto myšlenek, jak sám autor připouští, je zbožnost vůči Kristu, podnícená Grignionem z Montfortu, podle níž „Ježíš přišel do světa skrze Marii a skrze ni bude světu vládnout v podobě kříže“ (Maria und Kirche, v. Theologie und Glaube 68 /1978/ 403). Proto pro tohoto evangelického teologa „není scestné zahrnovat Naši milou Paní do modliteb k nebeskému Otci, právě naopak s ní se společně k Otci modlit, aby dokončil dílo, které s ní a s námi započal: ve jménu Ježíše, jejího a našeho Pána“ (tamtéž 407).

Zde se evangelická chvála Marie a katolická mariánská zbožnost těsně spojují, i když ve stylu a výrazu ještě nějaký rozdíl zůstává, jak naznačuje formulace „modlit se s ní“. Přímo spojitě se však oba proudy setkávají u Richarda Baumanna, evangelického faráře, který „z pravověrných reformačně evangelických východisek nachází duchovní vztah k Ježíšově Matce“ (H.M. Köster v průvodním slovu ke knize R. Baumann, Die Retterin, Leutersdorf 1973, 7). Pro něho je Maria „Prostřednicí“, „Spoluvykupitelkou“ a „Přímluvkyní“ ve smyslu, který nikdy nekonkuruje Kristu. Proto může evangelický křesťan s přesvědčením říci: „Mariina přímluva je skutečnost v Bohu. Přímluvy všech svatých a naše přímluvy jsou pojaty do Mariiny přímluvy“ (tamtéž 29).

Tato svědectví původně reformační chvály Marie nelze odbýt ani poukazem na jejich malou četnost, ani námitkou, že v evangelické teologii nejsou nesporná a vyvolávají někdy i rozhořčení odmítání. Zůstávají i ve svém střízlivém exegetickém zdůvodnění neoddiskutovatelným důkazem, že mariánská myšlenka a z ní plynoucí chvála Marie se v evangelické zbožnosti neztratily. Vzhledem k původní reformační zbožnosti vůči Kristu, z níž se mariánská myšlenka nemůže odstranit, se můžeme odvážit předpovídat, že hlas mariánské chvály v evangelické zbožnosti ani v budoucnu neumlkne.

Otázkou však je, zda tato chvála může být uvedena do plného souzvuku s katolickou mariánskou úctou a vírou. Pohlédneme-li na celek pozitivních hlasů, ukazuje se přece jen značná divergence mezi „chválou Marie“ a „úctou k ní“. V evangelické chvále Marie nelze přeslechnout tóny ocenění Panny a Matky, díků, lásky a uznání jejích ctností příkladných pro křesťanský život, to vše se zaměřením na větší slávu Boha. Avšak podstatný moment kultovní úcty je ( s nepatrnými výjimkami) zakryt a přehlušen: přímé obracení se k Marii a výslovné volání o pomoc při uskutečňování spásy. Dokonce i když se připouští, že Maria se přimlouvá za církev („Maria oret pro Ecclesia“ - Apologie XXI, 27), chybí přechod k přímému vzývání Marie a k prosebné modlitbě. Rovněž H. Asmussen při všem zdůrazňování pravdy, že Maria (jako všichni křesťané) má v závislém členství účast na Ježíšově prostřednictví, nechce vzývání Marie doporučovat. Tím však odpadá pro každé kultovní uctívání podstatný moment osobního příklonu s cílem hledání pomoci s důvěrou v intimnější blízkost svatých ke Kristu a v nejtěsnější vazbu Marie k němu. Taková chvála Marie myslí na Marii jaksi jen ve třetí osobě, ne však v přímém, o pomoc prosícím oslovení. Ač takovou chválu Marie nemůžeme bagatelizovat, zůstává jen redukovanou formou kultovní mariánské úcty, která nachází vrchol v přímém vzývání.

Jistě si můžeme položit otázku, zda přechod od mariánské chvály ve třetí osobě k oslovení při hledání pomoci je natolik podstatný, (nebo opačně) zda kvůli své nepatrnosti se jednou neobjeví sám od sebe. Někdy máme dojem, že rozlišování mezi přiznávanou Mariinou přímluvou a odmítáním prosby o tuto přímluvu je umělé a nucené. Ve skutečnosti jsou však základem tohoto rozlišování hlubší, dosud nevyřešené problémy ekumenického rozhovoru, které krouží kolem způsobu lidské spoluúčasti na spáse a Mariina prostřednictví. Do této problematiky zasahují i otázky o postavení Kristova lidství, úkolu církve v události spásy a spolupráce člověka s milostí.

Překonání hiátu vystupujícího v mariánské úctě nelze očekávat nezávisle na přiblížení v jiných oblastech pravdy víry. Toto přiblížení s cílem „una sancta catholica et apostolica“ je třeba vytrvale podporovat, aniž se dá dosažení tohoto cíle vynutit. Ve středu katolické mariánské úcty však stojí vznešené přesvědčení, že Maria, živá postava základu a dovršení církve, kterou jako její člen zároveň v sobě obsahuje, představuje i nejvyšší jednotící sílu křesťanstva mezi všemi tvory. Když církev vzývá Marii jako Matku, uvolňuje nejsilnější impulsy pro sjednocení všech v Kristu. Proto dnes církev uctívá Marii také jako pomocnici na cestě ke Kristem stanovenému cíli „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21)