K problematice Ježíšova kněžství

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2000/5 (Dialog)

Kolega Jaroslav Brož se ve svém příspěvku „Kristovo kněžství shora nebo zdola?“, Distance 3, 2000, číslo 3, s. 34 - 41 pokouší o stručný nástin teologie Kristova kněžství. V úvodu svého příspěvku se zmiňuje o monografii Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel a tvrdí, že její autor tento aspekt Ježíšova tajemství zcela opomíjí. Dopouštím se tak prý „omylu“ a „nejsem věrný“ základním metodickým principům, o nichž hovořím v úvodu své monografie (34). Z uvedených důvodů pak údajně podkládám biblickému textu své vlastní představy, které jsou mu cizí (34).Vítána budiž každá věcná a oprávněná kritika, která pomáhá zdokonalovat to, co jsme vytvořili. Nicméně po přečtení Brožových poměrně ostře formulovaných výtek jsem nemohl nedojít k závěru, že pan kolega moji monografii četl - eufemisticky řečeno - jen velmi zběžně.

Již na straně 46-47 knihy Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel výslovně hovořím o základních rysech starozákonního kněžského mesianismu. Na straně 56 je uvedeno schéma ilustrující aplikaci různých titulů na Ježíše z Nazareta na základě skutečnosti, že právě v něm vrcholí veškeré starozákonní spásonosné mediace. Výslovně je uvedena i kněžská mediace, což mimo jiné plně předjímá „objevný“ závěr Brožova článku (srov. „Kristovo kněžství“, 41). Jestliže kněz jako prostředník spásy uveden v dolní části schématu, pak proto, že pochází stejně jako prorok nebo král ze země, zatímco Syn člověka, anděl nebo moudrost pocházejí shůry. Pozornému čtenáři neunikne, že se v textu hovoří o sestupných a vzestupných charakteristikách spasitelských mediací, takže například prorok, byť pochází ze země, představuje převážně sestupnou spasitelskou mediaci. Na straně 74 je čtenář seznámen se základní problematikou christologického titulu „velekněz“ a v textu se lze setkat s výrokem o tom, že teologie Kristova kněžství úzce souvisí s pojímáním jeho smrti na kříži jako oběti, čtenář je rovněž upozorněn i na christologii listu Židům. Dále kladu důraz na skutečnost, že Kristovo velekněžství se čtenáři jeví při prvním pohledu jako záležitost funkční. Daný christologický titul se však na základě hluboké identifikace díla nazaretského Mistra s jeho osobností jeví pozornějšímu čtenáři jako výpověď mířící k samotné ontologické dimenzi Ježíšova tajemství. Ježíš se knězem nestal, on jím byl od prvního okamžiku své lidské existence (srov. Žid 10,5-10), je jím a navždy jím bude. Vyslovuji tak naplno to, co mistři jako M. Bordoni nebo G. Greshake ve svých dílech spíše naznačují. Kdo se vyzná v problematice christologických titulů, ten ví, jak nesmírně důležité je toto konstatování. Čistě funkcionalistická christologie, jak ji navrhoval například O. Cullmann, podle mne nečiní zadost pozornější četbě Písem. Otázkou však pro mne zůstává, proč se vážený kolega Brož ve svém příspěvku o problematice funkční a ontologické valence titulu nezmiňuje?

Toho, co v Brožově příspěvku chybí, by se našlo víc. Vedle logické neprovázanosti řady jeho tvrzení si dovolím upozornit na neudržitelnost jedné z jeho výpovědí. Podle kolegy Brože prý ze skutečnosti, že se Kristus stal obětí za naše hříchy, ještě nevyplývá jeho kněžství (38). To by však platilo jedině v případě, kdyby Krista obětoval někdo jiný a on byl pouze trpným činitelem takového sakrifikálního dění. Zmíněné pojetí se ale ostře příčí nejen údajům z listu Židům, který klade důraz na spasitelský význam Kristovy vůle, což se naplno projevilo paradoxně v jeho utrpení (srov. Žid 10,10), ale také jednomyslnému svědectví celého Nového zákona, který na mnoha místech silně podtrhuje spasitelský význam Ježíšovy poslušnosti (srov. např. Řím 5,19) a jeho lásky. Je tedy evidentní, že pokud by byl Ježíš pouze pasivním činitelem v dramatu své smrti, taková událost by rozhodně nemohla mít žádný soteriologický význam, pouhá vnější exekuce by bezesporu nemohla být obětí za naše hříchy. Pozdější systematickoteologická reflexe hovoří o tom, že Kristus nás nevykoupil svým passio, ale zcela paradoxně svým actio, tedy svými vnitřními úkony poslušnosti a lásky, tím, jaký význam on sám zcela dobrovolně dal svému utrpení. Toto actio je ale základní dimenzí Ježíšova kněžství, které je proto také zásadně neoddělitelné od toho, co Ježíš snesl a vytrpěl. Kristus se tedy obětí nestal, on se jí dobrovolně učinil. Dokonce lze říci, že celý jeho život byl touto obětí poslušnosti a že nejhlubší tajemství jeho vlastní identity se tak projevuje na dřevě kříže. Teologická absurdnost Brožova tvrzení vyvstane v plné míře, když si položíme otázku, kdo by v takovém případě byl veleknězem Nové smlouvy. Kdyby se Ježíš pouze stal obětí, kdyby byl obětován, musel by tímto veleknězem Nové smlouvy být člověk, který způsobil jeho smrt. Výběr však není příliš povzbuzující: Jidáš, Kaifáš, Pilát, římští vojáci jako popravčí? Spasitelský význam Ježíšovy smrti tedy teolog rozhodně nesmí nikdy oddělovat od jeho kněžství.

Problematikou Ježíšovy oběti (tedy i jeho kněžství) se zabývám velmi podrobně na stranách 224-237, přičemž teologii listu Židům jsou věnovány strany 232-234. Z hlediska popisu Ježíšova sebevydání jako oběti je tematika Kristova kněžství fakticky přítomna nejen v listu Židům, ale například i v synoptických evangeliích. Dále si v souvislosti s titulem Brožova příspěvku dovoluji podotknout, že v reflexi nad touto nikoli jednoduchou problematikou výslovně tvrdím, že starozákonní oběti nepředstavovaly výlučně vzestupnou soteriologickou mediaci a že totéž platí rovněž o sebevydání Muže z Nazareta, tedy i o jeho kněžství.

Kněžství Ježíše Krista se tedy v kritizované monografii objevuje na řadě míst a pojednává se o něm z různých hledisek. Celkový počet stran věnovaných této tematice v knize Ježíš a Nazareta, Pán a Spasitel přesahuje dokonce i rozsah článku kolegy Brože. Nedomnívám se, že bych právě v tomto ohledu zrazoval biblický údaj nebo metodu popsanou v úvodu knihy. Jestli v uvedené monografii na něco nezbylo místo, pak je to kupříkladu problematika Ježíšova nanebevzetí, nebo otázka christologického titulu „Ženich“, který je aktuální s ohledem na teologii manželství. Již tak ale rozsah práce překročil téměř dvojnásobně počet stran, o němž editor původně uvažoval. Na otázku, kdo a proč je nevěrný hermeneutické etice a v Distanci tak často přetřásanému tématu pravdy a kdo podsouvá interpretovanému textu své vlastní představy, si musí odpovědět každý sám.