František D. Merth

Autor: Jaroslav Med - Číslo: 2000/5 (Osobnosti)

Farář u Panny Marie Strašínské

V Textech 2/94 vyšla Merthova báseň Maria. O jeho velké duši svědčí i to, že finanční hodnotu ceny Jana Zahradníčka z USA věnoval našim TT.

Básník a kněz František Daniel Merth (1915-1995) patří do početné skupiny těch literárních tvůrců, jejichž životní i umělecké osudy byly víc než citelně deformovány komunistickou totalitou. Po svém vysvěcení na kněze v roce 1942 začal působit jako kněz v kostele sv. Prokopa v Českých Budějovicích. V krátkém poválečném období relativní svobody ještě stačil v roce 1947 vydat básnickou prvotinu Refrigerium, ale pak přišel únor 1948 a s ním i dramatická změna jeho životních i uměleckých osudů. V září 1948 je zatčen přímo ve zpovědnici a odsouzen na pět let do vězení za údajné šíření protistátních letáků. Pět let muklovského života v pracovních táborech...

Ani po propuštění z vězení v roce 1953 ho nečekal rozhodně snadný život. Teprve po příchodu českobudějovického biskupa J. Hloucha z internace dostal konečně v roce 1970 státní souhlas k duchovní službě. V témže roce mu také vyšla oficiálně druhá básnická sbírka - Orančina píseň. Právě začínající normalizace však nemohla akceptovat působení básníka a kněze v Č. Budějovicích, a tak byl co nejrychleji odsunut do jedné z nejodlehlejších a nejzpustošenějších jihočeských farností, do šumavské vesnice Strašín.

Strašínská léta jsou zpočátku pro městského člověka nejen léty opuštěnosti a lidského vyhnanství, ale záhy se také stávají léty obrovské tvůrčí koncentrace, v níž se čas a prostor proměňují v básnicky jedinečný existenciální prožitek. Merth básník, stále uchvácenější mocí slov, hledí s větší a větší soustředěností z mallarméovského „okna“ do světa krásy k nevyslovení, navzdory tomu, že nesmí publikovat ani řádek. Na toto absolutní zavržení ze strany mocných Merth reaguje v jednom ze svých dopisů zcela jednoznačně: „Ale já nemohu být poražen zatrpklostí, protože mám hodně ticha, samoty a co nejjednodušší denní režim“. Jak postupovala v 80. letech mocensko-ideologická dehydratace komunistického režimu, stával se Strašín poznenáhlu poutním místem nejen pro ctitele Panny Marie Strašínské, ale také pro básnické nadšence objevující Merthovo básnické dílo. Vychází mu v samizdatových edicích řada sbírek, z exilových básníků se k němu hlásí Ivan Diviš, a tak se poznenáhlu připravuje v podstatě už třetí a definitivní Merthův vstup do literatury.

Posledních pět let jeho života znamená konečně pobyt básníka i kněze ve svobodě. V rychlém sledu za sebou vycházejí tři jeho básnické sbírky (Matutinum, Zastavení, Zápisy), přichází i veřejné ocenění: v roce 1994 dostává čestné uznání České biskupské konference, v roce 1995 cenu J. Zahradníčka. Přichází ale také tíha stáří, která připravuje proměnu jeho života v absolutní báseň, o níž celý život snil; život a dílo F. D. Mertha bylo s definitivní platností dotvořeno a dovršeno 11. dubna 1995. Od této chvíle splynul velký český básník, ležící na strašínském hřbitově, s prostorem, jemuž dal jméno, když v něm hledal krásu i smysl stvořeného bytí.

Shrnout Merthův životní osud bylo poměrně snadné, mnohem obtížnější je představit stejně stručně také básníka. Pro jeho tvorbu je od počátku příznačný odpor vůči světu romantické iracionality a snaha zrušit tradiční spojitost mezi poezií a niternou citovostí. Poezie není podle Mertha prostorem jasné tematizace, která svádí k ideologizaci, ani sestupem do hlubin podvědomí či smyslovým okouzlením. Základním maximem jeho tvorby je intelektualita; poezie jako jisté dobrodružství intelektu, v němž má myšlení převahu nad citem a hledání smyslu nad spontaneitou. Vše se poznenáhlu - zejména v jeho vrcholném strašínském období - posouvá do jednoznačně vymezovaného prostoru, v němž básník destiluje či sublimuje svůj básnický prožitek. Tento prostor lze vymezit takto: Bůh s neproměnností svého stvořitelského díla - lyrický subjekt - čas. Není to prostor subjektivní abstrakce, všechno je uzemněno v básníkově strašínském tuskulu. Poezie se stává pro Mertha stále více především základním prostředníkem meditace, cestou k nejpodstatnějšímu - tento pohyb představuje základní vývojovou dynamiku Merthovy básnické tvorby.

F. D. Merth byl básník a kněz, to muselo přirozeně podstatně ovlivňovat také jeho básnickou tvorbu. Pro něho je podstata náboženské víry mystériem, stejně tak jako podstata reality vstupující do jeho poezie - o Bohu i skutečnosti lze vypovídat toliko analogicky; proto Merth tak váží každé slovo a hluboce opovrhuje náboženským ornamentalismem a na odiv stavěnou zbožností. Hloubku svého náboženského prožitku dokazuje už samotným vztahem ke světu, který vnímá jako permanentní akt stvoření, jako odlesk Božího poselství, skrze něž se blížíme k plnosti. Nad Merthovými spirituálně nejvyhraněnějšími básnickými skladbami (Zápisy z prodlévání u Kříže, Křížová cesta) zřetelně vidíme existenciální rozměr jeho náboženského prožitku. Křížová cesta a Kristova oběť má obecně všelidskou platnost: lidé představují „tíhu tíhy, jsou spojeni propastí“, naproti tomu Kristus je zosobněním lehkosti a výšky. „Pod každou kolébkou leží graf kříže“ a vědomí tohoto nevýslovného tajemství spásy určuje strohost a náznakovost básníkovy dikce; jakoby dotekem pointilistického štětce či echem slov naznačuje hloubku tajemné rovnováhy světa stále balancujícího mezi vírou - nevírou, vším a nicotou. Nikoli vně postavy pod křížem mizí do nás“ -, ale v nitru každého člověka probíhá zápas o tuto rovnováhu a nikdo není ušetřen.

Nad Merthovým básnickým dílem si uvědomujeme jeden závažný fakt: realita našeho světa je obdařena autonomním smyslem i krásou, jež lze chápat jako odvěké atributy Stvoření. Vztah umělce k této autonomii je pak jedním z podstatných znaků, jimiž vymezuje umělec svůj vztah k transcendentním a náboženským hodnotám. Význam tohoto vztahu velmi přesně ocenil Romano Guardini: „Jedním z nejhlubších znaků autentického náboženského ducha je, že uznává autonomii týkající se přirozených hodnot a věcí bez toho, že by je redukoval na jejich přímý vztah k náboženství“. Tato slova můžeme beze zbytku vztáhnout i na F. D. Mertha a jeho básnické dílo, kde věci, stromy, kameny jsou transparentními nositeli lidských významů, symbolizujícími touhu po dokonalosti, věčnosti i plnosti, aniž by mobilizovaly lidské emoce. V české křesťansky orientované poezii je to zcela výjimečné tvůrčí gesto, v lecčems jakoby navazující na soudobou francouzskou poezii (zejména můžeme myslet na Pierra Emmanuela a Jeana Cayrola), k níž mohl mít Merth blízko, vzhledem ke svým původním romanistickým studiím. Těmito souvislostmi však není v žádném případě umenšen význam a osobitost básnického díla Františka Daniela Mertha; právě naopak, jimi vstoupil tento šumavský samotář do kontextu moderní české poezie druhé poloviny 20. století jako výrazná básnická osobnost, kterou nedokázala přemoci ani vnucená izolace, ani jisté nepochopení. Odkázal nám poezii jako dar, jako odlesk Božího poselství - a to není rozhodně málo.