Dominus Iesus a christologie
Autor: Josef Dolista - Číslo: 2000/5 (Téma)
Celkový referát o deklaraci římské Kongregace pro víru Dominus Jesus a ohlasy na ni jsme přinesli ve 4. čísle Teologických textů na str. 164, rovněž v rubrice Téma.
Jako poukaz na současné teologické problémy mohou posloužit následující tři body týkající se christologie. Dokument Dominus Jesus vede k reflexi nad 1. plností a definitivností zjevení v Ježíši Kristu; 2. spásnou ekonomickou jednotou vtěleného Slova a Ducha Svatého; 3. jedinečností a univerzalitou spásného tajemství Ježíše Krista.
1. Dokument nesouhlasí s teologickými směry, které pokládají zjevení Ježíše Krista za omezené, neúplné a nedokonalé a hlásají potřebu jeho doplnění od jiných náboženství. Z tohoto pohledu nemůže být křesťanské náboženství, jako ostatně žádné jiné náboženství, chápáno monopolně. Žádné náboženství, tudíž ani křesťanství, nemůže vyjádřit adekvátně celek tajemství Boha. Tato koncepce není v souladu s tím, co čteme v Janově evangeliu, že totiž vtělený Logos je cesta, pravda a život (14,6) a že jen Syn zjevil Otce (1,18). Univerzalita a kompletnost zjevení se uskutečnily v osobě božského a vtěleného Slova. Dokument v čl. 6 říká, že pravda o Bohu není oslabena nebo redukována, přestože je sdělena lidským jazykem. Tato pravda zůstává v plnosti a je dokonalá, protože o ní vydává svědectví vtělený Boží Syn. V článku 7 poukazuje dokument na poslušnost vyplývající z víry, která je nutná k přijetí pravdy zjevení v Kristu; víra je vlastně přijetí zjevené pravdy na základě milosti. Teologální víra, v pojetí dokumentu, implikuje svobodný a personální souhlas s pravdou, kterou trinitární Bůh zjevil. Nesmí se zaměňovat za pravdu, které člověk zatím nedosáhl, protože ji Bůh ještě nezjevil, a která je hledána v jiných náboženstvích. Přitom je však nutné ctít vnitřní přesvědčení jiných náboženství, jejichž příslušníci hledají na základě své vlastní náboženské zkušenosti absolutní pravdu a zjevení pravdy trojjediného Boha jim chybí. Tato náboženství dát souhlas k této zjevené pravdě samozřejmě nemohou.
V článku 8. odmítá dokument srovnání inspirovaných knih Písma svstého se starými texty jiných náboženství. Jen knihy Písma jsou inspirovány Duchem Svatým, žádné jiné. Dokument hodnotí staré posvátné texty jiných náboženství. Ví, že jsou zdrojem duchovního života a orientace jejich příslušníků. Tyto texty obsahují prvky dobra a milosti vycházející z tajemství Kristova.
2. Pojetí úlohy Ježíše Krista v duchu dokumentu není exkluzivní. Dokument podtrhuje jednotu mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta. Není možné oddělovat je. Ježíš je nedělitelná osoba, inkarnované Slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech.
Dokument odmítá pojetí náboženského pluralismu, který se snaží ospravedlnit rozlišení dvojího spásného řádu: na jedné straně cesta spásy věčného Slova, avšak mimo církev a bez vztahu k ní, na druhé straně pak cesta spásy inkarnovaného Slova v kontextu církve. Toto dvojí rozlišení spásného řádu dokument odmítá a potvrzuje víru církve v jednotnou spásnou ekonomii zamýšlenou jedním a trojjediným Bohem; on je pramenem tajemství inkarnace Slova, které se stalo prostředníkem milosti v plánu stvoření a vykoupení (čl. 11). Ježíš Kristus je Boží Syn, stal se člověkem, je jediným prostředníkem a spasitelem celého lidstva: pokud existují prvky spásy a milosti mimo křesťanství, pak nalézají svůj pramen a svůj střed v tajemství vtěleného Slova.
Dokument odmítá rovněž oddělování ekonomie spásy Ducha Svatého a vtěleného Slova. Náboženský pluralismus vidí ekonomii spásy Ducha Svatého širší dimenzi, než ekonomii spásy vtěleného Slova. Tato hypotéza odporuje katolické víře. Inkarnace vtěleného Slova je spásnou událostí vycházející z trinitárního tajemství. Tajemství Krista je úzce a neoddělitelným způsobem propojeno s tajemstvím Ducha. Ten se díky vykoupení vykonanému Ježíšem Kristem může projevovat spásným způsobem i mimo hranice viditelné církve a v celém lidstvu.
3. Proti hypotéze, která neguje jedinečnost a spásnou univerzalitu Kristovu, podle dokumentu „musí být věřeno“, že Ježíš Kristus, Syn Boží, Pán a jediný spasitel, nám svým vtělením, smrtí a vzkříšením přinesl plnost spásy. Stalo se tak na základě univerzální Boží vůle - z vůle Boha jediného a trojjediného. Pojmy užívané v dokumentu jako jsou „jedinečnost“, „univerzalita“ a „absolutnost“, podtrhují to, v co věří církev o osobě a díle Ježíše Krista. Jen on lidem sdělil plnou pravdu o Bohu.
Závěry
Prohlášení neříká nic nového, opírá se jen o texty Koncilu a magisteria v pokoncilním období. Text prohlášení má upevnit některé body katolické věrouky a pomoci upevnit jistotu ve věci nauky těm lidem, kteří se nedokázali orientovat v šíři různých mínění a v naukách náboženského pluralismu. Dokument Dominus Jesus nechce v žádném případě zastavit teologické bádání, ekumenický dialog ani mezináboženský dialog. Texty dokumentu nemají naprosto v úmyslu zranit křesťany jiných církví a jiných křesťanských komunit. Dokument chce pouze pozastavit takovou teologii, která by se mohla dostat do slepé uličky, a která by šířila vážná neporozumění uvnitř katolické církve. Obrací se jen proti postmodernímu relativismu a pluralismu, proti všem pojetím, která popírají Ježíšovo božství a jeho božské zjevení. Pouze Ježíš Kristus je pravým prostředníkem mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5), jen on je univerzální pravda. Křesťanské tajemství tak překonává každé omezení času a prostoru a uskutečňuje jednotu lidské rodiny (čl. 23).
