Chudá matka Krále králů

Autor: Karl Lehmann, M. Kratochvíl - Číslo: 2000/5 (Články)

Meditace na Mt 1,18-25

Meditace proslovená v Praze 8. září 1993 mohučským biskupem a předsedou Německé biskupské konference v rámci rozšířeného sympozia Rady evropských biskupských konferencí.

Slavíme na Východě i na Západě starobylý svátek Narození Panny Marie. Určitě není náhoda, že čtení a modlitby církve jsou naplněny nezměrnou radostí nad darem, který představuje Maria pro lidstvo a církev. Ale i dnes směřují hlavní myšlenky, jak ukazuje evangelium, vždy znovu k Ježíši samému. Tak se o tomto mariánském svátku hovoří především o Ježíšově narození. Z Marie vyšlo „Slunce spravedlnosti“ (srov. Mal 3,20). Ve spojení s tím se teď říká, že je Maria „jitřenka spásy a znamení naděje pro celý svět“ (závěrečná modlitba slavnostní mše, podobně i v prefaci).

Jsme zvyklí vidět evangelium jen ve všech evangelijních spisech. Pro prvotní křesťanstvo to bylo téměř opačně: Každé slovo, každé gesto, každý zázrak a každá jednotlivá událost v Ježíšově životě byla pro ně už celou přípovědí současné spásy, zazářením světla a naděje v temnotě, radostnou zvěstí v nouzi světa. To platí pro všechna vyprávění evangelií, zejména když nám ukazují osobu a význam Ježíše pro nás, tedy např. ve křtu a proměnění.

K těmto vyprávěním Zjevení patří také podivuhodné vyprávění o Ježíšově narození. Nevypovídá ovšem nejprve něco o psychickém narození, nýbrž o jeho posledním původu a jeho příchodu na náš svět. Proto se nesmíme dívat jen na „biologické“ faktum ve smyslu na ně zredukovaného přijetí skutečnosti. Nesmíme ale přitom také vypustit zcela konkrétní vtělení až do tělesné stránky. Toto evangelium o narození můžeme samozřejmě proto také skutečně pochopit jen tehdy, známe-li celý příběh Ježíše Krista, jeho života a smrti, vydání života za nás ve smrti a konečné zachránění tohoto života Bohem ve vzkříšení. Víra církve to rozvinula tak, že Ježíš, právě svým vyvýšením, stojí zcela po boku Boha, v jedinečné jednotě s Otcem a my ho proto vyznáváme jako Božího Syna. Je-li tomu tak, stává se tak důležitou otázka o jeho původu, jeho „odkud“, a proto i jeho narození z lidské matky. Jenom ten, kdo správně chápe Velikonoce, může také skutečně slavit Vánoce.

Co je ale základním obsahem tohoto evangelia o narození? V biblické víře není Bůh pro nás lidi k dispozici. Není to modla, které dáváme podobu podle svých přání a představ. Je nad všemi nebesy. Jeho myšlenky nejsou naše myšlenky. Je ale mocný právě proto, že přebývá nejen v nedostupné vzdálenosti, ale i proto, že se obrací k lidem a vstupuje do jejich dějin. Bůh provází svůj lid na cestách dějin, v porážkách a vítězstvích. Ano, jinakost a novost tohoto Boha záleží právě v tom, že může - jak to dnes zřetelněji vidíme - trpět a že se smilovává. Moc Boha je tak velká, že si může dovolit k nám sestoupit. Na základě znalosti Starého zákona a židovské teologie mnoha století dnes lépe vidíme, že Bůh otců je stále na cestě tohoto sestupování k nám, ba dokonce sebeponižování.

základní struktuře toho, co znamená „Bůh“ a co znamená v našem životě, existuje už ve Staré smlouvě mnoho ústředních odkazů. Nejdůležitější stopa nás vede ke zjevení jména Mojžíšovi v hořícím keři: „Jsem, který jsem.“ (Ex 3,14) Vždy je to tento příslib, který se má v ještě konkrétnější podobě dostávat utištěnému a opuštěnému lidu. Je to naléhavé očekávání vladaře, jenž je podle vůle Boha a zcela ho poslouchá. Takový král je zvláštním způsobem vybrán Bohem a přijat takřka na místo syna. Pozemský otec se proto spíše stáhne. Je jmenována matka, ale není blíže označena. Tomu odpovídá příslib proroka Izajáše o Emanuelovi (srov. 7,14): „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Imanuel.“ Jméno tohoto dítěte je: S námi Bůh.

Boží lid ve Starém zákoně tomuto temnému a současně hlubokému příslibu rozuměl, raná církev však viděla toto oznámení splněné v Ježíši Kristu. Ukazuje to naše evangelium na ústředním místě (srov. Mt 1,22n). Ježíš je víc než proroci, i když se jim nejvíce podobá. Přichází přímo z Božího srdce samého (srov. Jan 1,18). To je ten věrný svědek, nejlepší vykladač Boha v našem světě; překládá svými slovy a svým svědectvím života Boží poselství pro svět: „Duch Hospodinův je nade mnou; proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mě, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4,18n) To ve vědomém přijetí nejhlubšího myšlenkového bohatství Staré smlouvy ukazuje, jak dalece je Ježíš z Nazareta „Emanuel“. Celé Matoušovo evangelium je proniknuto touto stálou Boží přítomností Ježíše Krista v jeho církvi (srov. Mt 17,17; 18,20; 26,29). Je příznačné, že evangelium podle Matouše už na začátku v události narození slovy o Emanuelovi, ale také na konci silně vyzvedá tuto trvalou přítomnost v církvi jako největší útěchu na její na její cestě do dějin: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (28,20). Tak se znovu ukazuje, proč je tento příchod a trvalá přítomnost Emanuela radostnou zvěstí. Ježíš přichází na svět naprosto zvláštním způsobem. Maria je branou, jíž vstupuje božská spása do tohoto světa. Tady lidský otec nejen ustupuje do pozadí, jako např. v přislíbení Emanuele u Izajáše, nýbrž samo svaté vstupuje do tohoto světa. Bůh se v narození Syna naprosto přiklání ke světu. Tak se Svaté skrze samého Ducha svatého vnoří do tohoto světa. Bůh přichází do našeho světa tak dalece, že se přímo zpřítomňuje v Ježíši. Opravdovost Boží, skutečně vstoupit do světa, a přijmout conditio humana, nemohla být silněji dosvědčena. Tento bezvýhradný, přímý příklon Boha ke světu je nejhlubším smyslem toho, co poněkud formálně a nesrozumitelně označujeme „narození z Panny“.

Maria je, jako už při Zvěstování, otevřená k naslouchání a k přijetí Ducha svatého. Je opravdu služebnice Páně. Jako čistá nádoba k přijetí Boží milosti může nechat tento příklon Boha ke světu maximálně zprůhlednit. Sází jen na Boha. Proto ji právem chválí Alžběta: „A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ (Lk 1,45).

Bůh se zjevuje také v Ježíšově narození překvapujícím způsobem. Narození Mesiáše probíhá v hluboké skrytosti: žádná okázalost a žádný palác. Ano, Bůh se zjevuje v hluboké lidské chudobě. Přichází skutečně k lidem a do jejich nouze. Neprojevuje se v lesku a slávě, nýbrž ve znamení slabosti a poníženosti. Za jesličkami už plane kříž. Je to skutečně tak: Bůh povyšuje ponížené. (srov. Lk 1,52).

Toto evangelium je rovněž Boží poselství pro nás, pro církev na východě i na západě Evropy. Emanuel jde s námi i dnes na našich cestách. Také dnes je Bůh s námi. Naléhá na nás, abychom se otevřeli a nově hlásali toto evangelium lidem našeho kontinentu. Nesmíme se přitom dívat jen dozadu nebo se zaměřit na dřívější aktiva jako na egyptské hrnce masa. Emanuel, který provází a nese naše otevření se, od nás očekává, že také my sestoupíme do naprosto střízlivé současnosti a vstoupíme do ní, aniž se bez projevu síly přizpůsobíme. Bůh nás postavil na toto místo, na žádné jiné. „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přišel na pomoc.“ (2 Kor 6,2b) Chudobnost narození Ježíše a slabost mladé ženy, jež je jeho matkou, nám dávají odvahu, cítíme-li svou vlastní ubohost, svoje selhání a meze. Také tady je Maria znamením naděje. Ukazuje nám, že jen víra má ve všech situacích moc učinit nemožné možným.

Smíme se proto s evangeliem a Mariiným svědectvím vydat na cestu, společně nově hledat a najít „Slunce spravedlnosti“ pro Evropu a svět. Společně máme při všech těžkostech větší šanci. K tomu nechť nám dopomůže dnešní den. Amen.